Jedním ze smutných osudů prezentovaných na výstavě je příběh rodiny Bartošků.
Hospodařili už na Podkarpatské Rusi, odkud museli jako všichni Češi odejít jen s minimem osobních věcí v roce 1938, po Mnichovské dohodě, která území přiřkla Maďarům. Po druhé světové válce se Bartoškovi nastěhovali do Medlova u Uničova, kde se starali o statek po odsunutých Němcích.
„Měli tam 15 hektarů polí, ale o tolik nestáli. Do pohraničí však přišlo málo lidí, proto tátovi vnutili o pět hektarů víc, aby půda neležela ladem. O pár let později bylo 15 hektarů hodně a už to byl důvod, aby byl označen za kulaka,“ vypráví syn Josef Bartošek.
Bartoškovi hospodařili spolu s širší rodinou na dvou statcích a navzájem si pomáhali. Tragédií se pro ně stala kolektivizace zemědělství. Sedláci, kteří v 50. letech odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva, čelili perzekucím, které se nevyhnuly ani Bartoškovým a jejich příbuzným.
Traktor musel muž splácet, přestože už dávno „patřil lidu“
Nejprve byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen strýc Josef Pavelčík, jehož soudce označil za vůdce medlovské opozice a poslal na pět let do vězení. Otec František dostal za neplnění dodávek mléka trest několik měsíců vězení. JZD rodině zabavilo dobytek a stroje, strýc přišel o celý majetek.
„Táta si krátce po příchodu do Medlova pořídil traktor. Samozřejmě na něj neměl, musel si vzít půjčku. Splácel ji až do začátku 60. let, přestože traktor fyzicky dávno neměl. Jezdil totiž na medlovské STS (strojní a traktorová stanice – pozn. red.),“ vzpomíná Josef Bartošek.
Iniciativa medlovských soudruhů se nevyhnula ani dětem, kterým se funkcionáři snažili omezovat vzdělání.
„Naši nechtěli, aby na nás tyto tlaky doléhaly, proto pod cenou prodali dům i polnosti a z Medlova se s námi odstěhovali do Fryštáku,“ popisuje pamětník, jehož otec pak pracoval jako cestář, maminka byla poštovní doručovatelkou.
Po revoluci už se na hospodaření nikdo z rodiny znovu nedal
Pádu komunistického režimu, který je o vše připravil, se otec Josefa Bartoška nedožil vůbec a maminka se ho dočkala jen teoreticky – zemřela několik týdnů po listopadové revoluci v roce 1989.
„Tatínek odešel už v roce 1980. Bylo mi hodně líto, že se listopadu nedožil, protože on se na převrat celý život moc těšil,“ říká Josef Bartošek. Jemu samotnému bylo v době, kdy opouštěli Medlov, jedenáct let. Dlouho si myslel, že se tam jednou vrátí. Jenomže i jeho příběh se odvíjel jiným směrem.
Vystudoval střední průmyslovou školu ve Zlíně a až do začátku 90. let pracoval v ČSAO Holešov. Po revoluci vystřídal několik zaměstnání a stal se i předsedou místní KDU-ČSL. Od roku 2002 byl po dvě funkční období místostarostou města, dnes je v důchodu.
V restituci se Bartoškovi dočkali jen částečného odškodnění. Zpátky dostali jen dobytek, který obratem prodali. Stroje z bývalé STS se jim získat nepodařilo. Na hospodaření se znovu nikdo z rodu nedal.
„Tatínkův bratr litoval, že není mladší, že by se do toho ještě pustil. To on nás tlačil do toho, abychom vůbec žádali zpět dobytek a stroje,“ líčí Josef Bartošek. Jemu ani sourozencům se do restituce nechtělo, na naléhání strýce ale změnili názor.
„Říkal, že by se rodiče v hrobě obraceli, kdyby věděli, že nestojíme o to, co oni celý život budovali,“ vysvětlil pamětník.
