Půlhodinový dokument Bez šance režisérky Svatavy Měrkové, který promítá dnes a zítra od 17 hodin přerovské kino Hvězda, přináší výpověď účastníka transportu smrti, který 18. června 1945 přijel na přerovské nádraží.
Následovat pak bude projekce divadelní hry režiséra Jiřího Havelky Očitý svědek, což je dokumentární anatomie masové vraždy, která se na Švédských šancích stala.
„Filmové plátno přinese v obou případech výpovědi lidí, kteří podávají smutná svědectví. Budu rád, když se Přerované i touto formou s tragédií podrobněji seznámí,“ řekl přerovský primátor Petr Měřínský.
Kostel sv. Vavřince přišel o své zvony v roce 1942, kdy byly zrekvírovány pro válečné účely. Snaha o jejich navrácení vedla loni k založení sbírky. První zvon, který bude připomínat masakr, má vážit přibližně 1 800 kilogramů a ponese jméno Jan Pavel.
„Zvolili jsme ho podle jedenáctiměsíčního Johanna Paula Philippiho pocházejícího ze slovenské obce Milbach, dnešní Mlynice. Ten byl jednou z nejmladších obětí. Patronem zvonu bude papež Jan Pavel II., kterého téma smíření provázelo po celý život,“ vysvětlil Josef Rosenberg, předseda spolku Přerovské zvony smíření, jenž sbírku pořádá.
Zvon odlije zvonař z rodiny vysídlených Němců
Na zvony se během necelého roku konání sbírky vybralo téměř 800 tisíc korun, což ale nestačí ani na polovinu ceny největšího zvonu. I přesto však bude zanedlouho první ze zvonů odlit, jelikož v posledních měsících cena materiálu stále roste a požadovaná částka se tak stále zvyšuje. Spolek se proto domluvil na platbě přes zálohu.
Zvon odlije pasovský zvonař s českými kořeny Rudolf Perner. „Od začátku ho uchvátila myšlenka zvonu jako památky na děti zavražděné na Švédských šancích,“ sdělil místopředseda spolku Petr Mlčoch.
„Celý příběh je mu tím bližší, že sám pochází z rodiny vysídlené po válce z Českých Budějovic do Německa. Měla v Čechách zvonařskou dílnu od druhé poloviny 18. století, v roce 1946 po vyhnání si pak dědeček Rudolfa Pernera zařídil novou v Pasově a rodina tam zvony odlévá dodnes,“ dodal.
Hrůzné události odstartovala náhoda, když se na přerovském nádraží potkaly dva vlaky. Prvním byl vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky.
Druhým pak vlak vezoucí především karpatské Němce, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Cestovali v něm ale také slovenští Maďaři a Slováci. Celkem šlo o 120 žen, 71 mužů a 76 dětí, kteří byli na konci roku 1944 evakuováni úřady do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů.
Hlavní aktér nechal úmyslně pozabíjet nevinné
Důstojník armádního Obranného zpravodajství (OBZ) Karol Pazúr nechal všechny válečné uprchlíky z vlaku vyvést a začal je vyslýchat na základě falešného obvinění, že v transportu jsou příslušníci jednotek SS, kteří mohou za válečná zvěrstva.
Později přitom bylo prokázáno, že to nebyla pravda, a Pazúr to záhy zjistil. Nikdo ze zavražděných neměl s nacisty nic společného, část se dokonce prokázala doklady o bezúhonnosti a slovenské národnosti, někteří pak měli dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání.
Pazúr přesto inicioval jejich popravení, které se odehrálo v noci na 19. června na kopci u Přerova, podle jehož jména se událost označuje.
„Švédské šance nebyly největší co do počtu obětí, ale byly nejzrůdnější a nejrychlejší. Všech 267 lidí zavraždili během necelých čtyř hodin. Po tom, co jsem zjistil, už nevidím rozdíl mezi nacisty a některými Svobodovými vojáky či takzvanými partyzány,“ sdělil již dříve MF DNES přerovský historik František Hýbl, jenž získal vysoké německé státní vyznamenání za dlouholetou práci na odhalování okolností a průběhu masakru.
Komunisté viníka amnestovali
Čin byl proveden zvláště nelidským způsobem. Pazúr oběti rozdělil tak, aby děti sledovaly smrt svých matek nebo naopak, sám pak pistolí zabil některá batolata, která lezla po mrtvých tělech rodičů.
Motivem běsnění byla zřejmě snaha získat protiněmecké zásluhy pro případ, že přijde na přetřes jeho minulost. Po vypuknutí druhé světové války se totiž stal členem Hlinkových gard a posléze vstoupil do Slovenské rychlé divize bojující v Sovětském svazu na straně třetí říše.
Když ale upadl v roce 1943 do zajetí Rudé armády, stal se rychle nadšeným komunistou a nechal se zařadit mezi příslušníky nově vznikajících československých jednotek.
Hlavní viník byl nakonec v roce 1949 odsouzen na 20 let, odseděl si však jen necelé dva roky, neboť měl přátele mezi vlivnými komunisty a prezident Klement Gottwald mu udělil v roce 1951 amnestii. Bedřich Smetana, jeho pravá ruka, nebyl za účast na masakru souzen vůbec, stejně jako další účastníci.
Do roku 1989 pak bylo téma tabu. Potomci zavražděných se tak třeba až v roce 2016 dozvěděli, kde skončily ostatky žen a dětí, jejichž popel se podařilo najít na olomouckém hřbitově.
V roce 2018 nechalo město na návrší vztyčit prostřílený čtyřmetrový kovaný kříž, který ční nad městem jako memento a konají se u něj vzpomínkové akce.
17. června 2018 |
