Jak dlouho jste v kapele jediným zakládajícím členem?
Jediný jsem už od roku 1988, takže to je už třicet roků. Hrají tam se mnou ale dva členové, kteří jsou v orchestru od roku 1969.
Vy jste ale zažil úplné začátky – tedy rok 1958, kdy jste jako studenti posledního ročníku přerovského gymnázia založili tehdejší Dixieland XI.A. Čí to byl nápad a proč kapela vznikla až v posledním ročníku?
Nějaký orchestr jsme se rozhodli vytvořit už v desáté třídě, kdy jsme dospěli k názoru, že hrát jazz by nemusela být špatná záležitost. Nebyli jsme příznivci dechovek ani tehdejších swingových big bandů, jaký měl například Karel Vlach. Tato hudba se nám jevila jako pro starší a pokročilé...
Tak jste si našli hudbu z počátku 20. století?
Byla to sice záležitost stará desítky let, ale k nám se tato hudba dostávala formou revivalového hnutí. V té desáté třídě jsme se ale nejdříve dohodli, že se každý musíme naučit hrát na nějaký nástroj.
Počkejte, vy jste na nic nehráli?
Polovina z nás byli pianisté a polovina houslisté, na hudebních školách se tehdy nic jiného neučilo. Tak jsme si dali rok na to, že se naučíme hrát i na jiné nástroje jako trumpety, pozouny nebo saxofony. Samozřejmě jsme kvůli tomu chodili na výuku k soukromníkům. Můj učitel na pozoun stál mé rodiče čtyřicet korun za měsíc.
Jak to vypadalo, když jste se po tom roce sešli?
Kupodivu to nějakým způsobem šlo. Rád bych slyšel, jak to znělo. Moje první archivované nahrávky jsou až z roku 1961 a to už bylo slušné.
V roce 1958 tady už deset let tvrdou rukou vládli komunisté. Jak se dívali vaši profesoři na to, že chcete hrát tak „západní“ věc, jakou byl tehdy jazz?
Přiznám se, že jsme to neřešili ani nevnímali. Přišlo nám to samozřejmé. Už od začátku jsme se zúčastňovali různých soutěží a kdejakou z nich na celostátní úrovni vyhráli. Tím jsme prorazili.
Proto si vás taky hned v prvních letech existence všiml rozhlas a televize. Pamatujete si, kdy jste se poprvé podívali i do zahraničí?
Už v roce 1962 jsme byli na zájezdu v Belgii. V té době se u nás snad nejezdilo ani do NDR nebo do Bulharska. Nám bylo dvacet, a nejenže jsme byli poprvé v cizině, ale taky jsme se podívali k moři, viděli, jak vypadá automat na Coca-Colu nebo takový raut...
Kolik z vás ten úspěch posunul na umělecké školy a profesionální dráhu?
Z těch počátečních členů se hudbě nikdo nevěnoval profesionálně. Dokonce jsme nedodělali ani základní hudební školy. Snad jen kromě pianisty, který cyklus dochodil. My ostatní jsme dezertovali k dechovým nástrojům nebo kytaře.
Prošly vaším orchestrem i zpěvačky, nebo jste byli čistě mužská záležitost?
Hned od začátku s námi zpívala spolužačka, která pak ale odešla na AMU a na dojíždění z Prahy do Přerova neměla čas. Zpěvačka se ale potom dlouho moc neslučovala s naším orchestrálním hraním. Další žena, Marcela Urbášková, se u nás objevila až v sedmdesátých letech, tedy v době, kdy nás bylo nejvíc (čtrnáct) a hráli jsme jako big band.
Rozcházeli jste se v názorech, kam se posouvat dál?
No jéje, hádali jsme se skoro pořád. Začali jsme jako dixieland, ale kromě toho jsme měli v repertoáru i šlágry té doby a hráli na tancovačkách. Pak jsme přešli k něčemu, co bych nazval tradičním jazzem. Už to nebylo tak spontánní, navíc přibyla trumpeta... Zhruba v roce 1967 jsme měli v Městském domě koncert s částí věnovanou pop music. Recenze vyzněly ve smyslu: hoši, držte se toho, co umíte. V tom roce jsme se ale taky zúčastnili Československého amatérského jazzového festivalu. Přijel i nějaký impresário ze západního Německa, který, když nás slyšel, hned nás na léto a zimu pozval do Německa. Tím jsme pop music pověsili na hřebík a odbourali hraní na tancovačkách nebo plesech.
V roce 1966 jste také hodně změnili obsazení. Dali se z přerovských vod lovit kvalitní hráči?
Tehdy ano, dnes je to náročnější. My jsme přitom lovili mezi samými amatéry. Věděli jsme, kdo kde hraje, a ty nejlepší jsme stáhli k sobě.
Proč je to dnes s dobrými muzikanty mnohem horší?
Nejsou lidi. Ti, kteří hrají amatérsky a živelně, se věnují kytaře a hrají rock. Z těch mladších, kteří nejsou rockeři, ale učí například v hudební škole, zase spousta muzikantů hraje v dechovkách. Naše hudba je trochu jiná a člověka musí bavit.
Takže už nejste kapela výhradně amatérů?
To už ne, například náš kapelník učí v hudební škole, další trumpetista je konzervatorista, mezi saxofonisty je jeden amatér a dva vyučení (studovali konzervatoř – pozn. red.). Bubeník má za sebou taky konzervatoř.
Jak jste se dostali k ranému swingu, který hrajete dnes?
K tomu jsme došli někdy v 70. letech. Tradiční jazz už hrálo hodně souborů, tak jsme vymysleli, že zkusíme raný swing, který v té době skoro nikdo nehrál – snad jen Originální pražský synkopický orchestr, se kterým začínal Ondřej Havelka.
Byl jste pro, nebo proti?
To už si nevzpomínám, každopádně jsem nebyl iniciátor. Podařilo se mi ale opatřit tuto hudbu v originále – získal jsem spoustu nahrávek Fletchera Hendersona z 20. let. Z toho se dalo inspirovat a dělat aranžmá. Naslouchali jsme tomu, jak tehdejší hoši hráli, a podle toho taky zvětšili obsazení. Do té doby jsme hráli jen klarinet, dvě trumpety a pozoun, teď už to byly tři saxofony, dvě trumpety a pozoun... To už se hrálo víc z not, zatímco do té doby to šlo tak nějak samo.
Napsali jste někdy nějakou vlastní skladbu?
To jsme si nikdy netroufli. Ve 20. letech byla tato hudba na vrcholu a my jsme si z ní vyzobli největší hity. A do toho dát něco vlastního? Já ani nikdo jiný z nás není George Gershwin. Tak dobří opravdu nejsme.
Jste ale jedni z mála, kteří v Česku raný swing hrají. Proč se mu podle vás v současnosti nevěnuje víc kapel?
Dnes už se tato hudba moc neslyší – nepouští ji v rozhlase ani v televizi, musíte čerpat ze starých nahrávek. Ti, kteří byli o trochu starší než já, hrávali swing. V každém větším městě byl nějaký swingový orchestr. Raný swing ale nikdo nepamatuje, neřekne: To je hudba mého mládí. Ani pro moje rodiče to nebyla hudba jejich mládí.
Kolik jste za celou kariéru natočili desek?
Když nebudu počítat ty, kde bylo víc orchestrů najednou, tak samostatných bylo šest. První jsme nahráli ještě před revolucí v západním Německu.
Sledujete, jak se vyvíjí vaše publikum?
Mně se zdá, že publikum je pořád stejné, jako by stárlo s námi. Teoreticky by ho teď tedy mělo ubývat (smích).
Přerov Academic Jazz Bandu k šedesátinám uspořádal v městské galerii obsáhlou výstavu s názvem AJB 60. Jak dál kulatiny oslavíte?
Na počest našich „narozenin“ jsme zahajovali festival Léto na hradbách a ve stejném duchu budeme začínat také sobotní program nadcházejícího říjnového Československého jazzového festivalu. Naše fanoušky srdečně zveme.
