Stavba byla za minulého režimu utajovaná. Jaký byl její smysl?
Objekt byl, zjednodušeně řečeno, velkou telefonní ústřednou. Pod vstupním patrem se nacházejí dvě patra telekomunikací, jedno pro civilní zaměstnance, další pro vojenské pracovníky. Poslední, čtvrté, je technologické, kde jsou záložní zdroje, velín, vzduchotechnika, vlastní studny, čištění vzduchu, kyslíkárna pro případy uzavření, měření oxidu uhličitého a tak dále.
Za studené války tedy zásadní místo...
Předpokládalo se, že v případě útoku budou pozemní telefonní ústředny prvním strategickým cílem. Bylo tedy potřeba postavit zodolněné podzemní ústředny, klíčové body. Vzniklo něco, co se jmenovalo národní kabelový okruh, jenž tvořil standardně používanou telefonní síť, která by díky svým vlastnostem měla přežít i takovýto úder.
Objekt měl význam pro spojení Berlína a Moskvy. Můžete to přiblížit?
Existoval tu utajovaný centrální koaxiální kabel s označením MKKM-1, tedy mezinárodní koaxiální kabelová magistrála 1, která vedla z Německa do Ruska. Byl to tlustý „drát“, v němž byly čtyři menší duté prostory a v nich teprve vedly kabely. Každá ze čtyř částí byla natlakovaná a v okamžiku, kdy by uložený vodič někdo kompromitoval nebo se do něj jakkoliv dostal, tlak se změnil a obsluha věděla, že linka může být odposlouchávaná. Nesměla se poté používat. Zdejší speciální kabel měl na svou dobu obrovskou přenosovou kapacitu, až 1 920 paralelních spojení.
Jak si takovou magistrálu představit?
Hlavní centrální vojenský kabel musel mít po zhruba šesti kilometrech zesilovací stanice, které byly většinou bezobslužné, nicméně byly i stanice s lidmi, a ještě k tomu zodolněné zesilovací stanice, což je například tato. Náš objekt měl kódové označení 025 Přáslavice. Kabelů samozřejmě bylo víc, ne pouze jeden.
Poprvé v tajném bunkru ze studené války. Centrála v Libavé hlásala povely Kremlu |
Kdo se o to všechno staral?
Běžný provoz telefonní ústředny v civilní části – a předpokládám i armádní – zajišťovala stálá osádka. Byli tu elektrikáři, spojaři, zámečníci a další profese. O armádních technologiích se příliš neví, jen jsme zjistili, že byly i součástí troposférického vysílacího systému.
O co šlo?
Jednalo se o technologii pro případ, že by nepřítel rušil pozemní spojení. Komunikační signál by se odrážel o troposféru (nejnižší vrstvu atmosféry – pozn. red.). Jedno místo bylo v blízkém vojenském újezdu Libavá, druhé v Milovicích. Byl to systém vysílaček, mobilních vysílacích stanic a dalších technologií. Máme tu několik anténních polí, která jsou svedená do bunkru.
Jak byl v bunkru zajištěný přívod vzduchu?
Bunkr měl několik režimů. Jednak mírový provoz, pak filtroventilace, kdy se bral vzduch zvenku, ale počítalo se, že je kontaminovaný. Existoval také režim úplné izolace, tehdy se venkovní vzduch nepoužíval vůbec, objekt byl přetlakovaný, nebrala se ani voda.
Kolik dní by tu měli lidé vydržet?
Asi osm až deset dní autonomního provozu.
Zkoušeli to někdy?
Určitě museli cvičit, ale vše bylo v režimu utajení, takže záznamů moc není. I pamětníci, kteří se najdou, jsou spíše z civilní než vojenské části.
Jak by tu vypadala bojová pohotovost?
Byla zde čistá a špinavá zóna. Procházelo by se dekontaminační chodbou, kde byly chemikálie, sprchy. Rozdělená byla do sekcí s tlustými těsnicími dveřmi, vždy se musely kvůli tlaku jedny zavřít, druhé otevřít. Vedoucí oddělení pouštěl tlačítky člověka dál, než vylezl čistý a dostal oblečení.
Upravovali jste místo nějak?
Koupili jsme ho v roce 2010, to už dávno k vojenským účelům nesloužilo, šlo o civilní objekt. Ještě zde působil Telecom, ale někdy od roku 2000, kdy začaly přicházet digitální telekomunikace, místo přestávalo fungovat. My jsme nic pryč nedávali. Některé sály už byly nicméně vystěhované, protože analogové ústředny později nedávaly smysl. Ostatně, dnes by se celá místnost ústředen vešla do jedné krabice. Areál byl sice dost vyrabovaný, ale bunkr ne, ten byl zavřený a jeho obvodovou zeď tvoří metr a půl železobetonu…
Jak to vůbec všechno víte?
Přišli sem za námi různí lidé, každý řekl nějakou historii. Byli se tu i podívat z několika muzeí, sami jsme také trochu studovali.
Kdy to tady celé postavili?
S projekčními pracemi se začalo na počátku šedesátých let. Vlastní stavba začala v únoru 1968 a do zkušebního provozu byl objekt uveden v prosinci 1975. Kolaudovalo se v roce 1976. Na postavení nebyl takovýto objekt jednoduchý, protože si uvědomte, kolik je tady železa, betonu. Podobně jako u opevnění z druhé světové války se musel beton lít v jednom kuse, takže když se třeba dělalo patro, jel domíchávač za domíchávačem. Kontinuálně tekl beton, aby nezatuhl.
Stavba byla utajená, ale přesto mohla těžko uniknout pozornosti. Nakolik se o ní vědělo?
V okolí se vědělo, že tu něco je, ale ne, co přesně. Myslím, že mnozí z obyvatel Přáslavic sem nikdy nepřišli, protože zde hlídkovala armáda, Sověti a při stavbě se sem vůbec nesmělo. Objekt má v okolí několik hlídkových střílen, kde byla osádka vybavená ostrou municí. Celý areál byl obehnán dvojitým plotem, kde chodili psovodi se psy. Navíc objekt nestavěly podniky z okolí, ale lidé a vojáci z východního Slovenska a podobně. Naváželi je sem, aby nikdo z místních nic netušil.
Ani větší pohyb vojáků nebyl nápadný?
Ti sem měli zakázáno chodit v uniformách. Docházeli v civilu a převlékali se až na vojenském patře, aby nebylo patrné, že je zde armádní objekt. V armádní sekci jsou mříže, civilní pracovníci mohli dolů jen na zvláštní propustky.
Pracoval tu někdo z okolí?
Ano, občas sem místní přijdou a chtějí to vidět. Nedávno jsme tu měli skupinku lidí, kteří, když se dozvěděli, že otevíráme, to šli ukázat manželkám, protože dvacet let sem rodinní příslušníci nemohli. Navštívili nás i lidé z Polska, Slovenska, Velké Británie a Německa.
Proč si armáda tohle místo vybrala?
Myslím, že jedním z důvodů byla seismická stabilita. V šedesátých letech se podobné armádní objekty budovaly kopané, tedy jako díra do země, ale to bylo drahé. V dalším desetiletí už se proto přešlo na levnější variantu, kdy se hledala vhodná místa, do kterých se vestavovalo. A tady byl dříve lom. Část bunkru tedy tvoří skála, na které i stojí. Ve skále je také spodní mírový východ. Nejspodnější patro je na úrovni silnice, která vede z kopce. Druhý důvod pro tuto lokalitu byla strategická poloha. Jsme uprostřed Moravy, takže na sever šly linky na Ostravu a Polsko, na jih na Brno.
Počítá se dnes s bunkrem pro případ nouze?
Objekt nebyl dělaný na větší množství lidí, byl hlavně kvůli technologiím. Nejsou tu velké zásobárny vody a podobně, jaké mají například kryty civilní obrany. Je tu sice sekce s ložnicemi, kuchyňkou, ale spíš jen pro desítky lidí personálu pro případ války. Pokud by měl být objekt v dnešní době použit pro ochranu lidí, musel by projít obnovou vnitřních technologií, jako to bylo plánováno v podobném objektu „zodolněné zesilovací stanice“ 019 Vrátkov.
Sloužila za minulého režimu centrála i k odposlechům?
Ve vojenské části je sekce, kde byla tajná policie, mohla odposlouchávat zbytek bunkru. Měli samostatný vnitřní okruh. Odposlechy byly na každém takovém místě.
Co ve vás bunkr vyvolává za pocity, když jím procházíte?
Pro mne jako technika je to krásný příklad lidského umu. Všechno je zálohované, mechanické, nikde není moc elektroniky, dělalo se tak, aby v případě, že sem dopadne bomba, objekt jen „poskočil“, ale nic se nezničilo.
Nadšenci zachraňují u Přerova bunkr, bylo z něj smetiště a sídlo bezdomovců |
Jak to bylo vymyšlené, aby spojení přežilo i odpojení od sítě?
Je tu sál pro dodávky elektřiny, kde jsou dva motory vedle sebe. Na střídavý i na stejnosměrný proud. V okamžiku, kdy vypadla venkovní síť, se motor, který bral elektřinu ze sítě a roztáčel generátor nepřerušené výroby, přepnul na stejnosměrný motor z baterek používaných třeba v ponorkách. Ty pak roztáčely generátor vyrábějící standardní střídavý proud pro telekomunikační zařízení. Automaticky by se to přepojilo a byl by tak čas zhruba deset minut nahodit hlavní naftové generátory o dvě patra níž.
Jakou měl bunkr spotřebu energií?
Všechny analogové technologie tu byly velice energeticky náročné, muselo to tedy být předimenzované. Zároveň šlo o velký zdroj tepla, proto bylo v sálech i velké chlazení.
Proč jste se vlastně rozhodli bunkr po deseti letech zpřístupnit?
Když jsme areál kupovali, nehrál pro nás bunkr žádnou roli, ale lidé se na něj postupně ptali. Řekli jsme si, že je sem pustíme. Otevření vyvolává ohlas, protože je to typ objektu, kam se normálně pořád dostat nedá, jelikož je má armáda. Tento byl uvolněný, neboť utajované věci a účel už nedávají pro případný konflikt v dnešní době smysl. Pro nás je bunkr výhodný svou stálou teplotou, což je důvod, proč tu akvaponicky pěstujeme saláty a mnoho další zeleniny.
Jedno patro má asi dva a půl tisíce metrů čtverečních. Jak dlouhé jsou prohlídky?
Trvají přibližně hodinu. Jdeme až dolů, protože vidět technologie je zajímavé. Většina termínů je teď už plných, ale vypíšeme další. V létě pojedeme možná každou sobotu, je to spíš sezonní záležitost pro fandy než na živobytí. Necháváme vše v minimalistickém duchu téměř bez zásahu, aby lidé měli autentický pocit.
