Olomouc koncem 18. století věznila na dva tisíce lidí, patřil k nim i známý generál Gilbert Lafayette. Poměrně známý je napínavý příběh jeho pokusu o útěk, v němž dle nejnovějších zjištění emeritního profesora Univerzity Palackého Jiřího Fialy hráli významnou roli svobodní zednáři. (více zde)
Ve stínu jeho příběhu ale zůstávají dnes polozapomenuté osudy dalších významných mužů tehdejší doby. Také oni v olomoucké pevnosti ztratili svobodu.
Podstatnou část tvoří francouzští zajatci, v Olomouci se začali objevovat na konci 18. století. Francie v té době žila svou Velkou revolucí, její ideály ale byla nucena bránit ve válkách s koalicemi evropských mocností. A to včetně habsburské monarchie, jejíž součástí byly i české země.
Mezi francouzskými válečnými zajatci tak tvořili zvláštní skupinu „státní vězňové“ – bývalí klíčoví revolucionáři.
„Olomouc se stejně jako brněnský Špilberk či pevnosti Terezín a Josefov stala vězením pro řadu významných Francouzů. Zpětně mohli být vyměněni za francouzské šlechtice, jimž v jejich revolucí zmítané zemi hrozila smrt na gilotině. Jak koaliční války s revoluční a posléze napoleonskou Francií pokračovaly, přibývalo zajatých francouzských vojáků. Jen v Olomouci tak bylo v roce 1800 internováno více než dva tisíce zajatců,“ upřesňuje Fiala.
Při útěku vyskočil z vězení na padáku z prostěradla
Mezi významné vězně bezesporu patřil Jean Baptiste Drouet. O jeho zápisu do evropských dějin rozhodl jediný okamžik. Byl synem poštmistra, u jehož pošty 21. června 1792 zastavil kočár.
Jean Baptiste Drouet
Nic neobvyklého, kdyby však Drouet podle tehdy známých mědirytin nepoznal, že lokajem a guvernantkou cestujícího panstva je francouzský král Ludvík XVI. a jeho žena Marie Antoinetta. Neboli královský pár, jenž se snažil v utajení dostat z revoluční Francie.
Ludvík i jeho manželka byli zajati, později zemřeli na popravišti. Drouet dostal bohatou odměnu a stal se poslancem. O rok později však Drouet sám padl do zajetí, když byl vyslán k francouzské armádě čelící rakouské invazi do severní Francie a Belgie.
Monarchie ho nejprve věznila v Brně na Špilberku, pokusil se však o odvážný útěk. V roce 1796 ho popsal pro tehdejší magazín britských svobodných zednářů.
„Podařilo se mu uvolnit mříže v okně. Z ložního prádla, jež roztrhal a sešil rybí kostí, a také z prkének lůžka zhotovil ,cosi na způsob deštníku‘,“ líčí Fiala. Na tomto padáku tehdy jednatřicetiletý Drouet 6. července 1794 vyskočil z okna. Při dopadu si ovšem zlomil nohu, stráž ho našla až ráno.
„Strážní Droueta odvlekli zpět do cely, kde ho osm hodin nechali v přesvědčení, že zemře. Když se tak nestalo, zavolali chirurga, jenž ho ošetřil. Tři měsíce Drouet strávil na lůžku, dalších dvanáct se belhal o berlích,“ doplňuje Fiala.
Vynalézavý zajatec poté skončil v Olomouci. Sám se o transportu na střední Moravu v časopise zednářů nezmiňuje, je ale uveden v seznamu olomouckých vězňů z prosince roku 1794. Stejně jako další významní zajatci byl zadržován v budově dnešního vojenského archivu na náměstí Republiky.
Dostal se odsud na konci roku 1795. Posloužil přesně k tomu účelu, kvůli němuž se za mřížemi ocitl. S dalšími důležitými Francouzi Droueta věznitelé vyměnili za francouzskou princeznu Marii Terezii Charlottu, přezdívanou Madame Royale. Šlo o dceru popraveného královského páru, který právě Drouet odhalením jejich útěku de facto poslal na popraviště.
Ministr vyrazil zbavit generála velení, skončil ve vězení
V zájmu utajení nesměli důležití státní vězni v Olomouci používat vlastní jména, označeni proto byli čísly. Prestižní jednička maskovala identitu nejvýše postaveného olomouckého zajatce Pierra Riel, markýze de Beurnonville, někdejšího francouzského ministra vojenství.
Pierr Riel, markýz de Beurnonville
„Pocházel ze staré burgundské šlechty, v královské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Poté se přidal k revolucionářům, v roce 1793 byl povýšen do hodnosti generálmajora,“ líčí kariéru šlechtice Fiala.
Osudový zvrat v Beurnonvillově životě přišel v tom samém roce ve chvíli, kdy se s dalšími čtyřmi francouzskými poslanci vypravil zatknout vzpurného generála, jenž plánoval státní převrat. Autorita ministra a jeho poslaneckého doprovodu ale na dotyčného důstojníka nezafungovala.
„Neváhal, dal všech pět vyslanců zatknout a vydal je Rakušanům, do jejichž tábora sám uprchl,“ doplňuje Fiala.
Rakouská monarchie tak získala pětici velmi cenných zajatců. S ministrem Beurnonvillem olomoucké vězení zakusil například právník a poslanec Armand Gaston Camus, jenž se při věznění na Hané zabýval překlady antických textů do francouzštiny. Také Beurnonvilla a Camuse s již zmíněným odvážlivcem Drouetem Rakušané vyměnili za princeznu Marii Terezii Charlottu.
Ve výčtu Francouzů vězněných v Olomouci samozřejmě nemůže chybět zmínka o tom nejznámějším – hrdinovi francouzské a americké revoluce generálu Gilbertu Lafayettovi.
V Olomouci se ocitl v květnu 1794, předcházel tomu jeho pokus o emigraci. Lafayette chtěl v rozbouřené Francii zachovat konstituční monarchii, stále radikálnější revoluce ho ale smetla. Přišel o majetek a velení nad armádou, od níž s dalšími muži v obavě ze zatčení odešel.
„Pokusili se získat povolení k průchodu belgickým městem Rochefort obsazeným Rakušany. Když se prozradilo, že jde o vysoké francouzské důstojníky, byli zadrženi a vězněni v různých říšských pevnostech,“ líčí Fiala.
V Česku dosud nezveřejněný obraz znázorňující americkou představu o věznění Lafayetta v Olomouci.
Lafayette nakonec skončil v té olomoucké, z níž se za pomoci kompliců v listopadu 1794 pokusil o útěk. Dvěma odvážným mužům se generála podařilo při jeho zdravotní vyjížďce vysvobodit, špatně ale porozuměl jejich pokynu a vyrazil na koni po špatné cestě. Na místo, kde čekal kočár, proto nedorazil. Byl znovu zatčen, propuštěn byl v září 1797.
Fiala nedávno odhalil širší souvislosti generálova útěku. „O Lafayettovu svobodu usilovali nejmocnější lidé své doby, včetně jeho osobního přítele prezidenta USA George Washingtona. Jeho osvobození bylo mezikontinentálním spiknutím svobodných zednářů,“ prozradil před časem Fiala MF DNES.
Olomouc střežila i rektora Jagellonské univerzity
Mezi cenné olomoucké vězně kromě Francouzů patřila i trojice Poláků. V roce 1794 se zapojili do polského povstání proti ruským okupantům, po devíti měsících bojů však přišla porážka.
V Olomouci tak se svým bratrem Ignacym skončil generálporučík Józef Zajaczek, jenž velel obraně Varšavy před vojsky maršála Suvorova. Z Olomouce odešel už v roce 1795. „Odjel do Francie, kde vstoupil do služeb generála Napoleona Bonaparta,“ říká Fiala.
Zřejmě nejvýznamnějším Polákem, jehož olomoucké hradby na konci 18. století zadržovaly, byl však krakovský kanovník Hugo Kollataj. Patřilo mu označení „státní vězeň číslo čtyři“. Šlo o člověka s obrovským rozhledem.
„Kněz, politik, autor společenskovědních teorií a nadšený reformátor tehdejšího polského školství, neúnavný propagátor osvícenských myšlenek a názorů, historik, filozof, geolog, geograf,“ stojí v článku, jenž Fiala o Kollatajovi sepsal s kolegyní Marií Sobotkovou.
Do evropských dějin se tento rektor Jagellonské univerzity podle nich zapsal i jako spoluautor první evropské novodobé ústavy.
Po porážce polského povstání se Kollataj snažil uprchnout do Benátek. To se mu ale nepodařilo. Před 220 lety 19. prosince 1794 byl uvězněn v olomoucké pevnosti.
Ruská carská vláda ho považovala za nejnebezpečnějšího přívržence povstání. „Označila ho za nejhoršího zvrhlíka, známého po celé tehdejší Evropě, jehož nelze považovat za člověka. Jeho propuštění pak považovala za smrtelné nebezpečí pro stávající společenský pořádek,“ dodávají Sobotková s Fialou.
Olomoucké vězení Kollataj opustil až v prosinci 1802, mimo jiné zde psal i verše. Politice a například reformě školství se věnoval i poté až do své smrti v roce 1812.
