Pamětní deska na vlakovém nádraží v Jeseníku, která má připomínat obyvatele...

Pamětní deska na vlakovém nádraží v Jeseníku, která má připomínat obyvatele Sudet, kteří museli po Mnichovu 1938 opustit své domovy. | foto: Richard Kapustka

Deska připomíná v Jeseníku pomnichovský exodus statisíců lidí z pohraničí

  • 19
V Česku zatím málo vídaný pohled se naskýtá cestujícím na vlakovém nádraží v Jeseníku. Od loňska zde pamětní deska připomíná na pět tisíc obyvatel Jesenicka, kteří museli proti své vůli opustit po Mnichovu 1938 oblast Sudet. Podle autorů myšlenky se totiž na tyto události v současnosti zapomíná.

Vznik piety inicioval Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a jesenická radnice.

„Je potřeba tyto události připomínat, protože šlo o velké bezpráví, a to nesmí být nikdy zapomenuto,“ řekl při příležitosti odhalení desky předseda Kruhu 1938 Jiří Prokop. Podobná pamětní deska je zatím kromě Jeseníku jen na Masarykově nádraží v Praze, v Plzni pak připomíná události podzimu 1938 památník.

„Z tohoto nádraží odjížděly vlaky s lidmi, kterým teror sudetoněmeckých Henleinovců znemožnil život v jejich domovech v pohraničí. Do vnitrozemí tehdy uprchlo téměř 370 tisíc československých občanů (v rámci celého Československa - pozn. red.). Mnozí byli zavražděni, jiní odvlečeni do Říše. Připomínejme si jejich utrpení a odvahu,“ dodal.

Jesenická radnice podpořila výrobu desky i finančně. „Tyto události jsou nezpochybnitelné. Bohužel v historickém kontextu se na ně jaksi pozapomnělo - a to není dobře,“ míní starosta Adam Kalous.

Pamětník: Kromě školy jsme prakticky neopouštěli domov

Bezpráví a vyhnanství zažil i rodák z Bernartic na Jesenicku Květoslav Krejčí. Ve vzpomínkách popsal pro Kruh 1938 dobu, kdy začal chodit do měšťanky ve Frývaldově, dnešním Jeseníku.

„Němci byli stále agresivnější. Do oken české školy dokonce házeli kameny. Kromě školy jsme už prakticky neopouštěli domov,“ nastínil Krejčí. Rodiče se obávali stupňujících se útoků a děti odvezli k babičce do Police na Mohelnicku.

„Později jsem se dozvěděl, že otce spolu s dalšími českými muži Henleinovci odvlekli do Německa, kde je zavřeli. Pustili ho až v prosinci. Měl tak podlomené zdraví, že v lednu 1939 zemřel,“ doplnil pamětník.

Zdena Pechalová zase v tu dobu chodila do školy v Dolní Lipové. Kvůli stále větší agresivitě Němců musela rodina pryč.

„Matka měla jen kufr s nějakým oblečením. Otec zůstal a měl naložit nábytek a další věci na nádraží na otevřený vagon a ty za námi poslat. Bohužel věci zmizely, vagon za námi nikdy nedojel,“ vypráví.

Pomoc našla rodina v Olomouci. „Matka chodila uklízet, otec jí pomáhal, protože nemohl najít práci. Byla to nejhorší doba v mém životě,“ svěřila se Pechalová.

„Až do roku 1938 jsme s Němci neměli žádné potíže“

V knize Příběhy z pohraničí zase vypráví své vzpomínky František Vaculík, který tehdy přišel na Jesenicko jako železničář a žil v Kobylé.

„Až do roku 1938 jsme s Němci neměli žádné potíže, jenže pak se všechno změnilo. Začali se k nám chovat neurvale, později až agresivně,“ vyprávěl před lety Vaculík.

V září 1938 požádal o přidělení vagonu, aby mohl do vnitrozemí odvézt majetek. Mezitím už úřady připravily vlak pro děti Čechů a odvezly je z pohraničí. Vaculíkova manželka vyprovodila děti do Lipníku nad Bečvou k rodině a vrátila se za manželem na Jesenicko.

Noční služba z 21. na 22. září byla pro něj horor. Nádraží totiž obsadili němečtí ordneři. Manželce se na poslední chvíli podařilo uprchnout po kolejích. Vaculík se Němcům vzdal, ale ti ho stejně zmlátili. Druhá parta nacistů přepadla poštu, kde se zabarikádoval poštmistr s vojákem, který tu byl jako ochrana.

„Němci mě v poutech přivedli k poště, abych je přesvědčil o zbytečnosti odporu. Poštmistr využil momentu překvapení a zatáhl mě do budovy,“ vzpomíná v knize Vaculík.

„Ozvala se znovu střelba. Naše situace vypadala kriticky. Když docházely náboje, rozhodli jsme se vzdát. Němci nás poté pořádně ztřískali. Následky téhle nakládačky budu cítit do nejdelší smrti,“ dodal.

Němci přepravili těžce zraněné zajatce do frývaldovského špitálu, poté je sanitky převezly do olomoucké železniční nemocnice. Do Kobylé se Vaculík znovu podíval až po válce.