Krabice s cennými archiváliemi má popsané, vše uvnitř pečlivě srovnané a setříděné, takže není problém hned najít jakýkoli dochovaný dokument či materiál.
„Každý rok si tehdejší události připomínám, probírám se svým archivem a přemýšlím, zda nemohlo být něco jinak,“ přemítá Miloslav Svatoň, který dlouhá léta učil na šumperské železniční průmyslovce, kam chodil i Jan Zajíc.
Právě odkaz studenta, který následoval Jana Palacha, pečlivě opatruje. Například loni byla Janu Zajícovi věnovaná velká výstava, kterou měli v režii šumperští studenti a bez materiálů poskytnutých Svatoněm by to nebylo možné.
„Byl jsem rád, že mohou posloužit. Honzův odkaz je třeba pořád připomínat, protože svoboda není zadarmo,“ přemítá Svatoň, který přemýšlí, co s archiváliemi dál.
„Nejlepší by bylo svěřit je muzeu nebo někomu, kdo má o tohle téma zájem. Je mi osmdesát a byl bych rád, abych měl pokračovatele,“ svěřil se.
Za normálních okolností by odmaturoval, jenže...
Když přišel jako tělocvikář a ruštinář učit na šumperskou průmyslovku, nemohl tušit, co se zde za několik let odehraje a že právě z této školy vzejde jedna z obětí boje proti sovětským okupantům. Zajíc si vzal život 25. února 1969 na Václavském náměstí v Praze, šlo o druhý největší protest proti okupaci hned po upálení Jana Palacha.
„Za normálních okolností by Honza v roce 1969 odmaturoval a buď by šel pracovat, nebo by pokračoval ve studiu na vysoké škole. Rozhodl se však pro sebeobětování, největší oběť, jakou mohl v boji za svobodu přinést,“ říká Svatoň. Ve třídě, do které Jan Zajíc chodil, jen zastupoval, ale ke studentům měl z kantorů nejblíž.
Památka Jana Zajíce |
Šumperská kasárna stojící nedaleko průmyslovky tehdy obsadily tisíce sovětských vojáků. Blízkost okupantů byla jedním z důvodů, proč se škola stala ohniskem odporu na Šumpersku. Studenti diskutovali s profesory i mezi sebou jak v hodinách, tak na shromážděních.
„Mezi sovětskými vojáky a studenty docházelo k častým střetům. Zřejmě i proto, že internát a kasárna dělil jen plot,“ vypráví Svatoň. Došlo tak k řadě incidentů.
„My jsme se snažili chránit studenty před jednostranným posuzováním viny ze strany Veřejné bezpečnosti,“ vzpomíná kantor.
„Byl to výrazný typ, vyčníval a velmi těžce nesl nesvobodu“
Na protestních setkáních mezi diskutéry vyčníval Jan Zajíc. „Byl to výrazný typ. Velmi těžce nesl nesvobodu a snažil se dobrat podstaty toho, co se stalo,“ sdělil Svatoň. A do rozjitřené atmosféry vpadla jako blesk zpráva o upálení Jana Palacha.
Osud Jana ZajíceNarodil se 3. července 1950 ve Vítkově, 25. února 1969 se upálil na pražském Václavském náměstí na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Stal se tak následovníkem Jana Palacha, který se upálil 40 dnů před ním. Pohřben byl až 2. března 1976 na hřbitově v rodném městě. V roce 1990 bylo jeho jménem pojmenováno vítkovské náměstí a o dva roky později vznikl Nadační fond Ceny Jana Zajíce. Každým rokem tuto cenu získávají nadaní studenti. Zajícovo jméno dostalo také šumperské náměstí v areálu bývalých sovětských kasáren. V roce 1998 obdržel čestnou Medaili T. G. Masaryka Masarykova demokratického hnutí za věrnost jeho odkazu a vzápětí od prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka in memoriam. |
„Honzu hluboce zasáhla. Byl fascinován tím, jak Palachova oběť lidi znovu spojila. Zvlášť silně pocítil solidaritu při hladovce u muzea. Jenže brzy přišlo zklamání, že národ upadl do letargie a nebojuje,“ nastínil Svatoň. Vzpomíná, jak se o plánu Zajíce dozvěděli pedagogové a od nich Bezpečnost.
„Vyšetřování bylo ze strany Bezpečnosti velmi zdlouhavé, což znemožnilo pokusy o Janovu záchranu,“ říká Svatoň, který nemůže zapomenout na slova sekretářky průmyslovky.
„A právě teď vystupuje Jenda v Praze z vlaku!“ pronesla tehdy. Na záchranu už bylo pozdě. Den po Zajícově sebeupálení pak odjel Svatoň pro studenty Dášu Adámkovou a Jana Nykla, kteří Zajíce doprovázeli.
„Po Janově činu je redaktor Lidových novin Vlado Príkazský svěřil do péče psychiatrické léčebny, aby je ochránil před vyšetřováním. Tam jsem je vyzvedl,“ vypráví kantor.
Zajícovi spolužáci tehdy chtěli informovat západní velvyslanectví o jeho protestu, aby se zpráva dostala do světových médií.
„Přemluvil jsem je, ať to nedělají, protože velvyslanectví jsou pečlivě hlídaná. Domluvili jsme se, že zprostředkuji setkání se spisovateli, kteří budou vědět, jak s informacemi naložit. To se také povedlo,“ popisuje Svatoň.
Zajícův dopis kamarádce přinesl dilema. Nakonec ho nepředal
Na zpáteční cestě potom předali Nykl a Adámková profesorovi Zajícův dopis pro kamarádku Evu Vavrečkovou.
„Bál jsem se další tragédie, ale zároveň jsem nechtěl porušit listovní tajemství,“ vypráví. Zašel za svým přítelem, který trénoval Evu v gymnastickém oddílu. Ten se nerozmýšlel.
„Co blbneš, jde o život. Ten dopis musíme otevřít, řekl mi,“ popisuje Svatoň. Dopis obsahoval prohlášení k občanům a také výzvu k upálení včetně informace, že v úschovně na Hlavním nádraží jsou v kufru potřebné věci.
V dopise Evu vyzýval: „Namaž se (myšleno pastou na parkety - pozn. red.) a udělej to u muzea.“ Eva Vavrečková měla být 8. března další pochodní.
„Dopis jsme Evě nepředali. Nikdo už nechtěl, aby došlo k další tragédii,“ řekl Svatoň, který i po 47 letech vidí v Zajícově činu velké poselství, přestože nikdy nesouhlasil s jeho výzvou, aby se upálili další mladí lidé.
„Co Palach neměl čas zveřejnit, to Honza promyslel a popsal. Dokumentace dokazuje, že nešlo o nic chvilkového nebo pomateného, ale o promyšlenou demonstrativní akci, která měla znovu burcovat národ,“ uzavřel Svatoň.
