Jak to u vás vypadalo posledních pár měsíců?
Eva Dlabalová: Já jsem odjela začátkem února na Srí Lanku na dovolenou na tři týdny a uvízla jsem tam až do půlky června. Takže celé to tady bylo pod palcem mého bratra a tady Petra Heneše, kteří jsou od února novými společníky Long Story Short.
Petr Heneš: Ono ale vlastně nebylo podstatné, jestli je Eva na Srí Lance nebo tady. Protože stejně ze začátku nikdo ty vědomosti neměl a nevěděl, jak máme pracovat. Přišel den D a nikdo nic nevěděl. Já jsem vstával asi o půl šesté ráno a v panice jsem jel načepovat na benzinku naftu, protože jsem netušil, jestli se zavře všechno a jestli se dostanu za dětmi do Prahy. Potkali jsme se tady manažeři a řešili jsme, co bude dál.
Jak vypadá designový hostel zvenku i uvnitř |
Co bylo dál?
P.H.: Nejprve panovala určitá panika. Bylo potřeba se zastavit a zjistit, co můžeme vlastně dělat. Ještě ten den se rozjel okýnkový prodej a už se na to nabalovaly další nápady. Káva s sebou, polévka s sebou, pečivo s sebou, jelikož máme pekárnu – to všechno šlo. Problém byl, že nikdo nevěděl, jak dlouho to celé bude trvat. Připravovali jsme se, že to může být klidně půl roku.
Zajistili jsme si novou platformu na rozvážení jídel. Chtěli jsme vlastní verzi rozvážkového obchodu s potravinami v podobě e-shopu. Oslovili jsme místní farmáře, kteří neměli odbyt, ať nám dodají své produkty a my je prodáme. Tím sice nevyděláte miliony, ale lidi neseděli doma a něco dělali. Díky sociálním sítím se to během pár dní rozjelo, telefon nám neustále zvonil. Rozváželi jsme pečivo, víno, klobásy, vajíčka, marmelády, syrové maso – zkrátka to, co doma lidem chybělo. Vše navíc pocházelo od farmářů. Také jsme založili náš sweetshop (cukrárnu). Oboje funguje i teď.
Vznik hostelu Long Story Short Designový hostel se nachází v budově vestavěné na počátku 19. století do bývalé pevnosti ze 17. století. Pro svůj tvar dostala přezdívku Podkova. Původně tyto prostory sloužily jako obrovská vojenská pekárna, ostatně vlastní chleba si v Long Story Short pečou i teď. Ničivé povodně v roce 1997 daly historické stavbě co proto. Poničený komplex tehdy koupila matka Evy Dlabalové, část prostor provozovala jako vysokoškolské koleje. Vše se změnilo zhruba před pěti lety, kdy se Evě, v té době žijící na Novém Zélandu, ozval bratr s otázkou, jestli si nechce otevřít hostel. „Kývla jsem na to okamžitě,“ vzpomíná spolumajitelka. Za oceňovaným designem hostelu stojí Evina kamarádka, interiérová designérka Denisa Strmisková. V čele kuchyně stojí Petr Heneš, který nabral řadu zkušeností v pražských restauracích. |
Jak jste to zvládali?
P.H.: Učili jsme se za pochodu. Některý den jsme třeba napekli x chlebů, ale prodala se půlka. Tak jsme je večer vzali s polévkou a zavezli je policistům, kteří hlídali Litovel, ať to rozdají. Sociálně jsme fungovali, myslím, skvěle, dostali jsme se tak do povědomí velkého množství lidí. Ale bylo to hrozné období, už bych to nechtěl nikdy zažít, byť na to budeme vzpomínat. Hodně jsme se stmelili jak mezi sebou, tak i s našimi zákazníky. Dopad na byznys je ale pochopitelně obrovský. Sdílené pokoje nám teď nehrají úplně do noty, lidi se bojí. Máme to však za sebou, přežili jsme.
E.D.: Největší zásah byl to, že jsme v lednu 2020 po roce a půl budování otevřeli novou restauraci a očekávali jsme, že na jaře začne naplno fungovat. Do toho přišla korona, z finančního hlediska šlo o strašnou podpásovku. A já jsem to ke všemu musela sledovat ze Srí Lanky.
Jaké to bylo, sledovat všechno z venku?
E.D.: Strašně mě ohromilo, jak náš tým fungoval. Nebyl prostor nic řešit, kolikrát mi ani Petr nestíhal volat. O všech krizových situacích jsem se tak dozvěděla až později. Pro mě to bylo ze začátku velice stresující, ale jelikož jsem vše sledovala zpovzdálí, v konečném důsledku mě to velmi obohatilo. Uvědomila jsem si, jak moc jsem vděčná za to, že pracuji s tak skvělým týmem lidí, a jak jsem na ně hrdá. Za týden jsme měli hotový e-shop, rozváželi jsme jídlo a všechno šlapalo. Pozorovala jsem na sociálních sítích reakce zákazníků a také to, jak nás podporovali. Do vzniku Long Story Short jsem dala obrovské množství lásky, teď se po tunách vracela.
P.H.: Bylo to takové poslední odříznutí od pupeční šňůry.
E.D.: Přesně tak! Nebyl to vůbec lehký proces, praly se ve mně pocity viny a výčitky, že jsem někde na Srí Lance, když přece kapitán opouští loď jako poslední. Ovšem výsledek je vážně hrdost na náš tým a obrovská vděčnost.
P.H.: Ono se totiž ze dne na den z kolosu typu Titanic stala motokára. Zatímco u kolosu zatočíte kormidlem a za tři hodiny vám odbočí, u motokáry trhnete volantem a děláte hodiny. Muselo se to najednou řídit úplně jinak.
Kolik jste museli kvůli pandemii propustit lidí?
P.H.: Asi dvacet, zůstalo nás pět. Řekli jsme jim, že jakmile se situace trochu vrátí do normálu, vezmeme je zpátky, ale že teď nemáme peníze na to, abychom nic nedělali a přitom platili stejně. Nakonec se nám z těch dvaceti propuštěných vrátilo osmnáct. Ale pořád to není skvělé. Přišli jsme o řadu svateb a firemních akcí. Museli jsme řešit, jak to po znovuotevření udělat, abychom nebyli nejen ztrátoví, ale jak generovat zisk. Stále se to trochu valí před námi.
E.D.: Hodně nám pomohli také naši dodavatelé, kteří umožnili posunutí plateb. Každý si sáhl do svých úspor, všechno se lepilo, jak se dalo. Také pomohl program Antivirus a úprava DPH.
Za normálních okolností jste měli hlavně tuzemskou klientelu, nebo spíše zahraniční?
E.D.: Měli jsme z šedesáti procent českou klientelu. Jenže teď nám chybí právě těch zbylých čtyřicet. Myslím, že nám zachraňuje krk, že jsme v Olomouci, a ne v Praze. Z Prahy sem lidé jezdí na výlety, jdou na večeři do Entrée nebo k nám do Eatery & Bakery. Gastroturistika hodně táhne. Reagovali jsme teď tak, že sdílené pokoje měníme na privátní. Máme tak více privátních pokojů pro šest lidí a je vidět, že to začíná fungovat. Je to ideální pro skupinky kamarádů, rozlučky se svobodou anebo dámské jízdy, co vyráží do města za zábavou. Jelikož jsou všichni na jednom pokoji, je to trochu jako na táboře a myslím, že je to hodně baví. Snažíme se vymýšlet i různé balíčky s aktivitami pro tuzemské hosty, aby se u nás bavili.
P.H.: Zároveň nás koronavirus natolik „odradil“, že plánujeme otevírat další dva podniky. Jeden v Přerově a pak kavárnu a vinný bar v Muzeu umění, kde bylo dřív Café 87.
