Nepřipadáte si letos jako na jedné z vašich obřích houpaček?
Tady vedle nás je šestnáctimetrová houpačka, a když to srovnám, tak jo. (úsměv) Jaro bylo zajímavé období, ale řekl bych, že když už jsme byli dole, tak zase poletíme pomalu nahoru. Nevím, jestli do výšek, do kterých jsme čekali, že bychom se mohli letos dostat, ale světlo na konci tunelu vidím. Stejně jako to, že se k nám lidé vracejí, takže práce, kterou děláme, má smysl. Ale houpačka to letos byla, to ano.
Eduard Hrabalík Před dvaceti lety s partou kamarádů postavil v Olomouci vůbec první lanové centrum v České republice. Firma, kterou vlastní se spoluzakladatelem Michalem Paulíčkem, nyní provozuje dvě velká centra Proud v Olomouci a v Praze a tři dětské parky Lanáček v zoologických zahradách v Olomouci, Brně a Chomutově. Ročně každou z jejich atrakcí navštíví desítky tisíc lidí. |
Celostátní lockout přišel na jaře, kdy vrcholily přípravy na start sezony, který se ale nekonal. Jak tvrdý zásah to pro firmu byl?
První fáze byla – po dvaceti letech podnikání, kdy už jsme zažili hodně, nechci použít slovo šok – ale opravdu velké překvapení. Měli jsme uzavřené obchody se školami, protože květen a červen jsou měsíce, kdy se u nás pořádají výlety. Takže veškerá práce udělaná za dva měsíce šla během pár dní pryč, protože školy byly zavřené.
Dalo se vůbec nějak reagovat?
Teď se na to mohu dívat s odstupem, ale kdybych to hodnotil tehdy, tak situace byla mírně řečeno velmi nepříjemná. I s ohledem na to, že zaměstnáváme lidi a ty lidi si chceme udržet, protože nového člověka nevychováte za týden ani za měsíc. Navíc víte, že ti lidé jsou fajn a pracují dobře. Takže když jsme od května coby venkovní areál začali pomalu otevírat, začali jsme hledat cesty, jak lidi oslovit, protože šlo cítit, že ještě mají strach. Čili nějaký rozjezd byl, ale byl velmi pozvolný. A i teď, když děláme dětské tábory, je cítit pokles. Ale to samozřejmě nejsme sami, má to tak většina organizátorů táborů. Dopad na zbytek sezony cítíme, ale tehdy to byl pád úplně na nulu.
A zaměstnance se vám tedy udržet podařilo?
Podařilo. Řekli jsme si, že půjdeme z měsíce na měsíc, a vydrželi jsme do května, kdy se dalo otevřít. Kdyby to trvalo ještě o měsíc déle, už bychom se propouštění nevyhnuli. Musím říct, že nám pomohl i program Antivirus. Naopak program Covid byl pro nás tak složitý a časově náročný, že jsme ho nevyužili. Navíc půjčovat si na provoz firmy, když nevíme, co bude za dva tři měsíce, jestli nás zase nezavřou, a my budeme splácet něco, co jsme nezavinili a nejsme schopní ovlivnit, to nám nedávalo smysl.
Většina firem teď investice odkládá, ale u vás to už dost dobře nešlo, vaše nové centrum Lanáček v olomoucké zoo už bylo před dokončením.
Na naše poměry je Lanáček velká investice, se kterou jsme finišovali už na podzim a na jaře se dokončovaly poslední věci. Dělali jsme ho dva roky, když původní centrum nejdřív postihl společně s okolními lesy kůrovec a pak ho dorazila vichřice (v březnu 2019 areál zoo zdevastovala vichřice Eberhard – pozn. red.). Takže tuhle akci už ani nešlo zastavit a na jaře se na tom podílel každý, kdo měl volné ruce.
31. května 2020 |
Start nového centra jste si ale asi představovali jinak...
To samozřejmě. Místo poloviny března jsme otevřeli až v květnu a v té době měly i zoo nastavená omezení, takže na návštěvnosti se to hlavně zpočátku projevilo. Teprve teď se situace začíná vracet do normálu, byť je samozřejmě otázka, co bude dál. Mě ale těší, že ohlasy na Lanáčka jsou dobré, lidé odcházejí spokojení. Ono všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba zničení původního Lanáčka nás donutilo se zamyslet a vytvořili jsme nový koncept, který se lidem líbí. I tyto příjmy dnes pomáhají firmě fungovat a samozřejmě teď se musí vrátit investice, kterou jsme do něj vložili.
Do obnovy jste dali vlastní peníze, nebo stavíte za úvěry?
Jdeme spíše cestou vkládání peněz, které vyděláme. Právě v Lanáčku máme investované vlastní peníze a půjde o to, aby se nám vrátily. Ono je to bohužel i tak, že když jsme třeba byli jeden rok ve ztrátě, tak se s námi banka úplně odmítla bavit. I proto pro nás nebyla příliš využitelná další fáze programu Covid, protože garance za úvěry sice dává stát, ale když banka řekne ne, tak nenaděláte nic. A banky byly velmi opatrné v tom, kolik a komu půjčí. Kde nám loni říkali, že úvěrování není problém, teď už problém byl. Pro mne to bylo trochu zklamání, protože obvykle potřebujete pomoc právě v době, kdy překonáváte nějaké problémy. Jenže banky by raději pomáhaly, jen když se daří. Když se na to ale podívám z druhé strany, tak jejich postoj asi chápu.
Obnovené lanové centrum v olomoucké zoo |
Je reálné ztráty ještě dohnat?
Ne, kdepak, jarní ztrátu nedoženeme, to už víme. Byť třeba červenec je silnější, než byl loňský, tak duben, květen a červen prostě budou chybět. Má primární myšlenka teď je udržet firmu, v rámci možností ji rozvíjet, ale opatrnost a obezřetnost bude nutná i na naší straně.
Jaký podíl návštěvnosti atrakcí tvoří jednotliví návštěvníci „z ulice“ a kolik organizované akce jako školní výlety a letní tábory?
Co se týká lanových center v Olomouci a v Praze, tak akce pro školy a v případě Prahy incomingové agentury dovážející skupiny školáků z Belgie, Holandska a Německa jsou tak 60 až 70 procent, zbytek je veřejnost. V Lanáčcích je naopak 90 procent volně příchozích a 10 procent objednávky od škol.
Zájezdy ze zahraničí jsou teď předpokládám úplně ze hry...
To je problém našeho centra v Praze, kde minimálně polovinu školních akcí tvořily školy ze zahraničí, což přes léto znamenalo třeba každý den jednu skupinu z ciziny. To je teď samozřejmě nula.
Letos slavíte dvacet let existence. Jak vůbec původní nápad na lanové centrum vznikl?
Přišli s tím moji kolegové Michal Paulíček, Dušan Šmíd a Radek Hanuš. Věděli jsme, že existují lanové aktivity, ale u nás se dělaly mobilní, což fungovalo tak, že když se konala nějaká akce, vytvořily se tam překážky na stromech. Ze zahraničí jsme znali stacionární centra, sehnali jsme kontakt na lidi z Holandska, vyjeli tam, abychom si centra prohlédli, a oni byli velmi otevření, poradili nám, co a jak dělat. Pak jsme v pár lidech a s partou kamarádů, kteří nám jezdili pomáhat, za což jim dodnes patří velký dík, postavili v Olomouci první stacionární centrum, které bylo zároveň první v České republice. Tehdy s tím u nás nikdo neměl zkušenosti, ani stavební úřady si nevěděly rady. (úsměv)
Od té doby jste jich na zakázku navrhli a postavili 250 po celém světě...
Já už jsem to dávno přestal počítat. (smích) Ale ano, postavili jsme centra od Polska, Německa až po Kanadu, Pákistán nebo Čínu.
Dokážete i po dvaceti letech vylézt na každou překážku, kterou postavíte?
Jasně, ale už lezu pouze pracovně. Když postavíme nový areál a školíme personál, tak bych si nedovolil ho celý neprojít. Musím to udělat i proto, abych areál zhodnotil pohledem klienta, který když nahoru vyleze, tak aby měl co nejméně obstrukcí, to je moje práce. Ale že bych někam jel na dovolenou a řekl si „jé, tady navštívím lanové centrum“, tak to ne. To bych okamžitě řešil, že tamhle mají něco dobrého a tohle se mi líbí a tamto ne.
Co se za dvacet let ve vašem odvětví nejvíc změnilo?
Co se neskutečně posunulo, jsou technologie v oblasti bezpečnosti, tam je to dnes úplně někde jinde.
A konkrétně vaše práce se změnila od lezení ve výškách spíš k práci v kanceláři?
Jen částečně. Já mám rád právě tu pestrost. Samozřejmě je potřeba řešit věci provozní a legislativní, vymýšlet nové produkty, což mě hodně baví. Ale současně školit lidi, dělat opravy, k tomu všemu mám vztah a nemám problém vzít vrtačku a vylézt na stožár a něco opravovat nebo dělat jakoukoliv jinou manuální práci, protože to mě baví taky. Ale pochopitelně si už čas musím více organizovat, protože jsme stále s druhým majitelem Michalem Paulíčkem zodpovědní za chod celé firmy a je potřeba plánovat a shánět práci, aby byla za měsíc, za dva, za půl roku i za rok.
Právě plány do budoucna a případný další rozvoj teď asi přehodnocujete, ne?
Pořád věřím, že se budeme vracet k normálu. Současnou sezonu už beru jako nerozvíjející, ale samozřejmě se díváme dál a s výhledem na další rok určitě nechceme zastavit rozvoj olomouckého centra a i na Svatém Kopečku bychom rádi doplnili další věci. Nehodláme přejít do udržovacího režimu, protože to je cesta, která nikam nevede. Možná něco přehodnotíme, něco posuneme nebo rozdělíme na více etap, ale areály chceme dál rozvíjet. A určitě nás čeká i postupná obměna Lanáčků v Brně a Chomutově.
Bude letošní rok z dosavadních dvaceti nejtěžší?
Asi ano, nejtěžší nejspíš bude. Ani finanční krize v roce 2008 se nás nedotkla tak jako ta současná. Ale já jsem už v březnu prohlásil, že před dvaceti lety jsme vzešli z nuly, a když se nám to podařilo jednou, tak to zvládneme znovu.
Takže počítáte, že třeba za pět let vás návštěvníci stále najdou střídavě v kanceláři a na stožárech?
Za těch dvacet let jsem si možná prošel obdobím, kdy jsem si říkal, jestli ještě mám firmě co dát, ale i období koronakrize mě utvrdilo, že stále mám chuť tady být. Takže abych odpověděl na otázku, tak věřím, že tady pořád budu, budu dál vymýšlet programy pro lidi, aby je bavilo k nám chodit, a že firmu ještě víc rozšíříme, aby naše areály byly skutečně místem pro zábavu pro lidi od dvou do sedmdesáti let. Protože i senioři jsou dnes čím dál aktivnější, tak bych chtěl, aby i oni u nás našli něco zajímavého.
Na druhou stranu události z letošního roku mě naučily, že se sice můžu dívat do budoucna, ale co bude za pět let, jednoduše nemůžeme vědět. Proto nebudu říkat, že když přečkáme rok 2020, tak už přečkáme všechno, protože jak jsme se letos přesvědčili, netušíme ani to, co bude v roce 2021. Ale mám obrovskou chuť pořád pracovat na tom, abych viděl, jak od nás lidé odcházejí spokojení.
