„Pro lidi je to něco, vždycky se rádi svezou a podívají,“ říká Zdeněk Satora, jeden z řidičů Dopravního podniku města Olomouce (DPMO), který má oprávnění tramvaj řídit.
„Když s ní jedu, cítím hlavně odpovědnost a jsem opatrný. Má historickou hodnotu, člověk by ji nerad naboural,“ přiznává.
Tramvaj se zrodila v Ringhofferových závodech Praha-Smíchov. Vzhled vozu navrhl architekt Jan Kotěra v secesním stylu a s menšími obměnami se vyráběl od roku 1905 po několik desetiletí.
Olomoucká tramvaj číslo 223 vznikla v roce 1930 pro Prahu, kde také jezdila pod číslem 2238 dlouhých 44 let.
„Po 9. květnu 1974 vyřazovaly Dopravní podniky hlavního města Prahy všechny dvounápravové tramvaje a jedna z nich, která byla dokonce aktérem slavnostního ukončení provozu této éry dopravy v Praze, byla předána do Olomouce,“ uvádí v knize Olomoucké tramvaje 1899–1999 trojice autorů Miroslav Bureš, Vladimir Londin a Tomáš Vrba.
Z veterána byl několik let i služební vůz
Na Hané z vysloužilé tramvaje udělali služební vůz. Odstranili přepážky řidiče, vybavili ji stojanem pro svářecí soustavu a místo části podélných lavic stály bedny na sůl. A také jí z výrobního čísla umazali poslední číslici 8. Takto sloužila ještě dalších devět let, než byla odstavena v neprovozním stavu.
Tím však její příběh naštěstí neskončil. Po pěti letech jí v DPMO znovu vdechli život, vrátili lavice i přepážky a také pasažéry, od roku 1989 totiž vyráží na nostalgické jízdy.
„Zvlášť starší lidé, když do tramvaje nastoupí, vzpomínají na mládí, kdy se s ní vozili. Tehdy do ní mohli ještě naskakovat i vyskakovat za jízdy a někteří občas mají tendenci si to znovu vyzkoušet. To však zakazujeme, aby se nestal nějaký úraz,“ usmívá se Satora.
Tramvaj si zahrála také ve filmech Záhada hlavolamu (1992) a Doktor Živago (2002) a v roce 1996 byla vyhlášena kulturní památkou.
„V podniku jí mezi sebou říkáme Bábina,“ prozradil Satora. Na stránkách DPMO lze narazit i na označení Evelína.
Řízení vyžaduje zkušenost, chyba může vést i k vyhoření
Do olomouckých ulic vyjíždí přibližně desetkrát až patnáctkrát za rok. U nejmenších je oblíbená Mikulášská jízda, pravidelně vyrážela na Den bez aut, dříve také rozvážela Betlémské světlo. Zbytek tvoří soukromé jízdy objednané jako dárek či některou ze školek.
„Před každou jízdou se musí doplnit olej do komor, aby se mazala ložiska kol. Je to starý vůz, takže vyžaduje údržbu, o kterou se pečlivě starají kluci na vozovně,“ popisuje muž, který s tramvají jezdí přibližně dvacet let a střídá se s dalším řidičem Tomášem Potěšilem.
Oba museli složit zkoušky a získat zvláštní oprávnění. „Řízení se ovládá klikami a fyzicky je to podstatně namáhavější,“ vysvětluje Satora s tím, že to není práce pro každého.
„Klikou, takzvaným kontrolerem, zařazujete odpory. Při špatném přepnutí hrozí nebezpečí vyhoření. Hledal jsem nějakého nástupce, aby s ní měl kdo jezdit i nadále, ale musíme nejdřív vyzkoušet, jestli by na to řidič vůbec měl cit,“ dodává.
A tak zatímco za klikou se řidiči v průběhu dekád mění, Bábina zůstává s Olomoucí stále těsně spjatá. A nejde o jedinou místní tramvajovou legendu, jednou z opor vozového parku zůstávají rovněž ikonické vozy T3, byť už v modernizované podobě.
