Proč zrovna muzeum v Příkazích, co vás sem přivedlo?
Chtěla jsem využít zkušenosti, které jsem získala během let v muzejnictví a cestovním ruchu. Od osmnácti let jsem pracovala jako průvodkyně, kurátorka i vedoucí průvodců. Vystudovala jsem historii, takže mám blízko k odborné stránce oboru i k práci s návštěvníky. Studium mě naučilo pracovat s historickými informacemi, praxe zase ukázala, jak je srozumitelně předávat veřejnosti. Když jsem viděla nabídku na tuto pozici, řekla jsem si, že je to příležitost, kde bych se mohla naplno realizovat.
Dříve jste působila na Arcibiskupském zámku v Kroměříži a v Městské galerii a muzeu v Holešově. V čem je současné působiště oproti těmto institucím jiné?
Ve skutečnosti mi nepřijde až tak odlišné, jak by se mohlo zdát. Z hlediska fungování řešíte podobné věci, jako je provoz, návštěvníci, organizace akcí nebo práce s týmem. V Holešově jsem působila také jako kurátorka, takže dobře rozumím potřebám odborných pracovníků a vím, jaké podmínky pro svou práci potřebují. To je pro vedení instituce důležité.
Hanačky se krášlily, i když šly na pole. Kroj byl víc než oděv, říká autor výstavy |
Je zde tedy něco specifického?
Samotné prostředí. Lidé si často představí muzeum jako budovu, kde je provede průvodce, na nic se nesahá a expozice zůstává stále stejná. Tady je to naopak. Jsme muzeum v přírodě a příroda se mění každý den. Máme ovocné sady, hospodářská zvířata, zahrady i pole. Expozice tak doslova žije vlastním životem a návštěvníci mohou mnohé věci poznávat bezprostředněji než v klasickém muzeu. K autentické atmosféře navíc přispívá rovněž to, že průvodkyně mluví hanáckým nářečím. Právě živý kontakt s minulostí považuji za jednu z největších předností muzea v Příkazích.
Jaké zkušenosti tu chcete využít?
Především bych chtěla přispět k tomu, aby se sem návštěvníci rádi vraceli. Když jsem přijela poprvé, měla jsem pocit, že člověk na chvíli vystoupí z dnešního světa a ocitne se v 19. století. Prostředí ho doslova vtáhne a najednou se ocitne v úplně jiném rytmu života. Právě tuto jedinečnou atmosféru bych chtěla zachovat. Samozřejmě i na hanáckém gruntu byl kdysi ruch a spousta práce, ale zároveň tu člověk vnímá zvláštní klid. Mým cílem je, aby lidé odjížděli s pocitem, že na chvíli skutečně nahlédli do života předků.
Ludmila Packová Nová vedoucí Hanáckého muzea v přírodě Ludmila Packová. - Pochází ze Šternberka, část života strávila v Brně a dnes žije u Přerova. - Vystudovala obor historie na Masarykově univerzitě, profesně působila například v Diecézním muzeu sídlícím na Petrově v Brně, na Arcibiskupském zámku v Kroměříži nebo v Městském muzeu a galerii v Holešově. - Dlouhodobě se věnuje muzejnictví, práci s návštěvníky a prezentaci kulturního dědictví. Zdroj: nmvp.cz |
Co vás na práci v muzejnictví a kulturním dědictví naplňuje?
Spokojený návštěvník. Třeba když přijdou děti a jsou nadšené z toho, že jim průvodkyně vypráví v hanáčtině. Často jí nerozumí úplně každé slovo, ale právě to je fascinuje. Když vidíte jejich zájem a nadšení, je to ta nejlepší motivace.
V čem spočívá jedinečnost Hanáckého muzea v přírodě?
Především v autenticitě. Návštěvníci tady nevidí jen historické předměty, ale celý způsob života na hanáckém gruntu. Mohou si představit, jak lidé hospodařili, čím se živili a jak vypadal jejich každodenní život. Dnes už málokde najdete hospodářství se zahradou, polem a vším, co k němu patřilo. Máme zde také unikátní špaletové stodoly, jež dnes slouží jako výstavní prostory pro zemědělskou techniku. Lze tak sledovat i vývoj hospodaření a technologií. Právě možnost poznat život našich předků v jeho skutečné podobě považuji za to, čím je muzeum jedinečné.
Jak mladé generaci přiblížit tradiční způsob života na Hané?
Nejlépe prostřednictvím zážitku. Pro školy nabízíme edukační programy zaměřené na tradiční řemesla a pohled do života předků. Děti si mohou vyzkoušet třeba ruční praní prádla nebo další práce, které byly kdysi součástí každodenního života. Současně připravujeme programy pro širokou veřejnost navázané na koloběh roku. Protože jsme muzeum v přírodě, promítají se do programu jednotlivá roční období i práce, jež s nimi souvisely. Na masopust se u nás koná tradiční zabijačka, o Velikonocích připravujeme tematické hry a ukázky zvyků. V létě návštěvníky čeká například tesařské řemeslo, při němž si budou moci vyzkoušet opracování dřeva. Vrcholem sezony budou žně a dožínky. Lidé si zkusí kosit obilí či vázat dožínkový věnec a na vlastní kůži poznají, kolik práce bylo s hospodařením spojeno.
Které konkrétní akce tedy pro veřejnost připravujete?
Každoročně pořádáme přibližně osm větších akcí nad rámec běžného provozu. Mezi nejnavštěvovanější patří masopust, Velikonoce nebo žně a dožínky. Dále pořádáme Podzim na hanáckém gruntu, jenž je zaměřen na zpracování ovoce a tradiční práce. Rok pak uzavírá adventní program. Snažíme se, aby akce odpovídaly přirozenému rytmu života na hospodářství a návštěvníci si mohli vyzkoušet činnosti, které byly s daným obdobím spojeny.
Propojit tradiční hodnoty s moderními přístupy je jedním z vašich cílů. Co si pod tím mohou lidé představit?
Nechci zastávat pojetí muzea, v němž si návštěvník koupí vstupenku, vyslechne výklad a odejde. Někomu to vyhovuje, ale mnohé jiné omezuje v tom, aby si historii skutečně prožili. Ráda bych, aby byly prohlídky otevřenější a lidé měli více možností objevovat muzeum vlastním tempem. Už dnes je například přístupná zahrada, která je přirozenou součástí areálu. Do budoucna plánujeme též úpravu jednoho z objektů, kde by mělo vzniknout návštěvnické centrum. Právě tam vidím prostor pro větší využití moderních technologií. Zároveň ale nechceme ztratit autenticitu místa.
Hanačky se krášlily, i když šly na pole. Kroj byl víc než oděv, říká autor výstavy |
A co zážitkové aktivity?
Ty jsou pro mě rovněž důležité. Příkazy mají třeba dlouhou tradici pečení chleba, dokonce se zde pekl i pro prezidenta Masaryka. Právě podobné příběhy chceme přibližovat nejen prostřednictvím výkladu, ale též praktických ukázek. Moderní muzejnictví není jen o technologiích, je především o otevřenosti vůči různým skupinám návštěvníků. Když jsem sem například na velikonoční program vzala tatínka, byl nadšený. Mnohé věci mu připomněly dětství a vyvolaly příjemné vzpomínky. Právě takové zážitky bychom měli podporovat.
Vidíte prostor pro větší využití digitálních technologií?
Určitě. Velký potenciál je třeba v individuálních prohlídkách. Audioprůvodce či interaktivní hra by umožnily procházet si areál vlastním tempem a objevovat jednotlivé příběhy samostatně. Mohli bychom tak oslovit i lidi, kteří dávají přednost individuálnímu poznávání před klasickou komentovanou prohlídkou. V tomto směru bychom se chtěli postupně posouvat. Samozřejmě jsme limitováni historickým charakterem areálu a možnostmi objektů, ale prostor pro rozvoj zde určitě je.
Jak může muzeum přispět k posilování regionální identity?
Máme širokou síť kontaktů na folklorní soubory, spolky i jednotlivce, kteří mají k hanácké kultuře blízko. Tyto vazby chceme nejen udržovat, ale dále rozvíjet. Zároveň vnímáme silný vztah místních obyvatel k muzeu. Myslím, že jsou právem hrdí na to, že zde sídlí jedno z center hanácké lidové kultury. Místní jsou pro nás důležitou oporou, muzeum totiž netvoří jen historické budovy a sbírky. Tvoří ho hlavně lidé. Bez nich by kultura zůstala pouze exponátem. Díky spolupráci s komunitou může být stále živá a přirozeně se rozvíjet.
Hanácké muzeum v Příkazech ožilo rejem masek, chasa převzala vládu nad obcí |
Myslíte si, že je Hanácké muzeum dostatečně zviditelněné?
Stále existuje prostor ke zlepšení. Posilování povědomí je dlouhodobý proces a určitě máme na čem stavět. Když si lidé vyhledají Hanácké muzeum, narazí na řadu institucí. My proto musíme jasně ukazovat, v čem jsme jedineční. A právě skutečnost, že jsme muzeum v přírodě, je jednou z největších předností.
Čím chcete povědomí o muzeu posilovat?
Především tím, že budeme dál rozvíjet živé programy a aktivity pro veřejnost. Právě zážitky a pravidelné akce jsou podle mě tím, co návštěvníky přivádí zpět a zároveň pomáhá šířit dobré jméno muzea. Velký důraz chci klást i na spolupráci se školami. Právě práce s mladou generací patří mezi mé největší priority. Pokud si děti odnesou silný zážitek, často se sem později vracejí s rodiči či prarodiči. To je nejlepší reklama.
Máte k Hané osobní vztah?
Nerada to přiznávám, ale mám hanáckou krev. Pocházím sice ze Šternberka, který bych za typickou Hanou úplně nepovažovala, ale tři z mých prarodičů pocházeli právě odsud. Silně si s Hanou spojuji hlavně svého dědečka. Přes lidovou kulturu a historii jsem se tak k Hané vlastně oklikou vrátila. V Kroměříži jsem se pohybovala především ve světě takzvané vysoké kultury – baroka, uměleckých sbírek a reprezentativních památek. Tady se setkávám s kulturou lidovou. Nemyslím si ovšem, že by byla méně hodnotná. Naopak, vypovídá o každodenním životě lidí. O tom, jak přemýšleli, pracovali a tvořili.
25. července 2025 |
