„Napadlo mě, že by na mě byl tatínek hrdý, že je to konečně aspoň malé zadostiučinění,“ vzpomíná dnes 91letá paní.
Je poslední z přímých potomků sedláka Josefa Nevtípila z Kozlovic. Její otec, bratr i švagr dostali v roce 1955 pro výstrahu ostatním „rozbíječům družstev“ mnohaleté tresty vězení. Rodina pak musela opustit usedlost, která se v rodu Nevtípilových dědila z generace na generaci.
Se vším už se Božena Šimanská vyrovnala. To, že její tatínek se z vězení nevrátil, však komunistům dodnes neodpustila: „Sebrali nám lány polí, dobytek i ovocnou zahradu. Ale hlavně nám vzali živého tatínka a to byla, je a bude ztráta největší!“
Kozlovice jsou dnes součástí Přerova, ještě v padesátých letech to ale byla samostatná obec a Nevtípilovi v ní vlastnili největší hospodářství.
Tatínek Boženy Šimanské zdědil 21 hektarů po svém otci. Zemědělskou usedlost, která k polím patřila, rozšířil a zmodernizoval.
„Když se tatínek vrátil z vojny, tak prý zboural původní barák a na velkou půjčku začal stavět nový. I když neměl žádné zemědělské školy, hospodaření rozuměl. Koupil kdejaký nový stroj a hlavně měl krásné koně,“ vypráví Šimanská.
Únor 1948 změnil rodině život
V roce 1926 se do rodiny narodila jako čtvrté děvče, po ní přišli na svět ještě dva chlapci. Všechny děti musely s prací kolem hospodářství pomáhat.
Božena Šimanská se však trochu vymykala. Měla výborný prospěch ve škole, i proto nakonec otec souhlasil, aby šla studovat.
„K tomu, aby mě dal na gymnázium, ho umluvila moje sestřenice Růžena Stoklasová, která byla učitelkou. Tatínek chtěl, abych taky učila, ale sešlo z toho a já jsem ráda. Jak jsem si později přečetla ve svém posudku, komunisté by mě pedagogiku nenechali studovat, protože bych prý ve škole kazila děti,“ popisuje žena, která se nakonec dostala na medicínu a stala se lékařkou v oboru ušní, nosní, krční.
V únoru 1948, který rodině Nevtípilových obrátil život vzhůru nohama, Šimanská ještě studovala na lékařské fakultě v Olomouci.
Domů jezdila jen na víkendy, proto nevnímala všechny tlaky, kterým museli táta s mámou čelit poté, co se moci ujal komunistický režim a začala násilná kolektivizace venkova.
Bratři museli k „pétépákům“
Pamatuje si však, že otec musel odevzdávat neúměrně velké dodávky zemědělských produktů a pole mu vyměňovali za horší a vzdálenější. Oba synové Nevtípilových nakonec museli narukovat do PTP (pomocné technické prapory – pozn. red.), kde končily tzv. politicky nespolehlivé osoby.
Bratr Šimanské Josef v těchto pracovních jednotkách strávil čtyři roky. „Vojna mu trvala dvojnásobnou dobu, protože po dvou letech místní národní výbor v Kozlovicích napsal, že je zde nežádoucí. Celou dobu pracoval v dolech,“ popisuje pamětnice.
Otci podle ní nezbylo nic jiného než do JZD nakonec vstoupit. Po návratu z PTP ho tam následoval i syn Josef. V roce 1955 ale oba spolu se zetěm Aloisem Jemelkou a dalšími čtyřmi hospodáři z Kozlovic z JZD vystoupili.
„Vedení družstva chtělo postavit kravín a sedláci byli proti. Že je přece dost místa v jednotlivých gruntech. I když těch gruntů nebylo moc, na tu malou obec to stačilo,“ vysvětluje Šimanská.
Sedláky čekal veřejný soud
V dubnu 1955 bylo všech sedm sedláků zatčeno. Otec Josef Nevtípil měl v té době už 67 let, byl proto amnestován pro pokročilý věk. Po výměně soudce a prokurátora ho ale zatkli znovu a veřejnému procesu už se nevyhnul.
Soud, který měl být výstrahou ostatním hospodářům, se konal 27. srpna 1955 v Městském domě v Přerově. Tehdy sedmadvacetiletá Božena Šimanská, která byla již dvojnásobnou matkou, přišla také.
Perzekuce kulakůPřed 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky. V následujících letech byly desetitisíce rolníků odsouzeny, jejich rodiny nuceně vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. |
„Dodnes vidím, jak je všechny vedou jako nějaké vrahy do nejhonosnější budovy města. Celé to bylo zrežírované jako výstraha pro všechny, co se jim stane, když vystoupí z JZD,“ popisuje.
Nejvyšší trest – třináct let vězení – dostal švagr Šimanské Alois Jemelka. Otec i bratr byli za sabotáž odsouzeni k dvanácti letům vězení, přišli o veškerý majetek a taky občanství. Otec dostal navíc desetiletý zákaz pobytu v Kozlovicích.
Trestu svým způsobem neunikla ani maminka Šimanské Anežka. Poté, co ji vyloučili z JZD, musela hospodařit sama a komunisté ji týrali neúměrnými požadavky na dodávky.
Z rodinné usedlosti ji nakonec se synem a dcerou vystěhovali do malého domku na kraji vesnice. „Snášela to statečně. Říkala: musíme dělat, co se dá,“ tvrdí Šimanská.
Ona sama v té době nastoupila do práce v přerovské nemocnici. Po uvěznění otce jí hrozilo stěhování do Velkých Losin.
„Nakonec souhlasili, že můžu zůstat v Přerově, ale byla jsem šikanovaná finančně. Nikdy jsem nedosáhla na vyšší ohodnocení,“ vzpomíná lékařka.
V Leopoldově otec zemřel
Otec Josef Nevtípil skončil nejdřív ve věznici na Mírově, odkud jej později převezli do Leopoldova. Tam v dubnu 1959 zemřel na zánět žil. Bylo mu 71 let.
Rodina se snažila o převoz těla do Kozlovic, ale marně. Po urputném souboji s vedením věznice se Boženě Šimanské podařilo dosáhnout aspoň toho, že příbuzní mohli být u pohřbívání otce na louce u vězeňské pevnosti. Příjemný zážitek to ale nebyl.
„Z boční brány vyjelo nákladní auto. Vystoupili z něj tři dozorci se samopaly. Oznámili nám, že spoluvězni uloží tatínka do hrobu. Teprve pak povstali na autě čtyři ‚muklové‘ a přinesli rakev,“ vyprávěla Šimanská na webu sdružení Dcery 50. let, kterého je coby potomek politického vězně členkou.
„Byla to ubohá rakev, opatřená malým okénkem. Naposled jsme viděli ustaranou a utrápenou tvář našeho tatínka, jehož šedivá hlava spočívala na bílém krepovém papíře. Modlili jsme se a plakali a nad námi stojící ozbrojení dozorci nás napomínali, abychom ceremonie neprotahovali,“ popsala Šimanská.
Povolení k exhumaci otcových ostatků dostala rodina až v roce 1973. Přesto Josef Nevtípil zůstal navždy v osudném Leopoldově.
„Dojeli jsme na přesnou domluvu, ale nenašli jsme už žádný hrob, kříž ani suchý květ. Hřbitov byl čerstvě zrušen. Jako zběsilí jsme hledali znamení, podle něhož bychom určili místo, kde tatínek ležel. Bohužel marně,“ líčila Šimanská.
Až na smetišti rodina našla plechovou cedulku se jménem otce a číslem 4174: „Jako svátost jsme ji vzali a uschovali. Když v roce 1975 zemřela maminka, vložili jsme ji symbolicky do její rakve.“
Z bezpráví na Nevtípilových se nikdo nezodpovídal
Josef, bratr Šimanské, strávil osm let v pracovních táborech u uranových dolů. Na rodinném statku mezitím hospodařilo JZD. Do oprav gruntu investoval ještě za komunismu, kdy byl statek stále majetkem JZD, čas a peníze právě Josef Nevtípil.
I když po revoluci dostala rodina část majetku zpět, znovu hospodařit na něm nikdo nezačal. V usedlosti má dnes kanceláře nejmladší z pěti dětí Boženy Šimanské – syn Pavel. On i jeho bratři vystudovali vysoké školy technického směru, dcera Šimanské působí jako lékařka ORL v Brně.
Z bezpráví na rodině Nevtípilových se nikdo nezodpovídal. Božena Šimanská a její bratr Josef sice v 90. letech podali podnět k trestnímu stíhání odpovědných komunistických funkcionářů, případ byl ale jako většina jemu podobných pro uplynutí promlčecí lhůty odložen.
