„Vím, že jsem přežil smrt,“ říká do telefonu klidným hlasem Miroslav Vraštil. Pětašedesátiletý triatlonista z Olomouce už dva měsíce pobývá v Jihoafrické republice, minulý týden ho při návratu z cyklistického tréninku přepadl místní gang. Skončil v bezvědomí na silnici, kde ho našli jiní lidé.
„Zůstávám tu dál. Musím se připravit na další závod,“ přesto hlásí muž, který se i s podporou místních lidí snaží na hrůzostrašný incident co nejrychleji zapomenout. A odmítá, že by Jižní Afrika byla nebezpečná.
„Tohle se vám může stát kdekoliv na světě, i v Česku. Naopak, lidé jsou tu nešťastní a na potkání se mi omlouvají,“ vysvětluje Vraštil, který se díky zájmu místních médií stal v Port Elizabeth známou osobu.
Muž, který jako veslař reprezentoval Československo na olympijských hrách v Mnichově, Montrealu a Moskvě, se v šestačtyřiceti vrhl na triatlon a později na jeho nejtvrdší variantu ironman. Do Jižní Afriky odcestoval na konci února, aby se připravil na místní ironmanský závod.
Moc si přál ve své kategorii zvítězit a získat účastnické místo na Havaj, kde se bude na podzim konat pravidelné mistrovství světa. Jenže skončil druhý, a tak se rozhodl svůj pobyt prodloužit o další dva měsíce, dál usilovně trénovat a získat si právo startu na šampionátu na začátku června v Austrálii (psali jsme zde).
Po ráně tyčí do hlavy byl v bezvědomí dřív, než dopadl na zem
Port Elizabeth je třičtvrtěmilionové město na pobřeží s ideálními klimatickými i tréninkovými podmínkami. Ironman je tu velmi populární a závod každoročně sleduje v ulicích na 70 tisíc lidí. I proto Vraštil při návratu z tréninku jel raději kolem moře, po oficiální trase závodu. Victoria Drive se tam nejprve mírně svažuje, pak se prudce nakloní dolů a zamíří k moři.
„Jel jsem po té mírné části a najednou byla přede mnou na levé straně silnice skupinka deseti lidí. Objevili se jak duchové. Šli stejným směrem, zády ke mně a jen jeden se pootočil, blesklo mi hlavou, jestli to není proto, abych jim neviděl do obličeje. Ale než jsem si to stačil promyslet, byl jsem už skoro u nich. V tu chvíli se tři z nich oddělili a přešli na druhou stranu, takže mi uprostřed vznikla ulička,“ popisuje poslední okamžiky.
„Zavolal jsem ‚Hi‘ jak je tu zvykem a vjel mezi ně, ale v tu chvíli mě z obou stran kopli do kola. Udržel jsem se a pudově šlápl, ale spadl mi řetěz. Párkrát jsem se odrazil jako na koloběžce a slyšel jsem, jak za mnou běží. Podíval jsem se přes levé rameno, zahlédl jednoho z nich, jak je jen kousek za mnou a v tu chvíli už jsem nebyl,“ dodává.
Po ráně tyčí do hlavy byl v bezvědomí dřív, než vůbec stihl z kola spadnout na zem. Zpět v sobě přišel až ve chvíli, kdy mu pomáhali kolemjdoucí.
„V prvních chvílích jsem byl úplně mimo, ale postupně jsem si vzpomněl kdo jsem a co se stalo. Zjistil jsem, že nemám pas, telefon ani tu trochu hotovosti, co s sebou vozím na taxi. A taky kreditku, kterou jsem si s sebou výjimečně vzal. Jen klíče od bytu mi nechali,“ líčí bývalý olympionik ve veslování.
Po přepadení přišly bezesné noci i strach při návštěvě obchodu
Policista ho naložil i s kolem a zavezl ho domů, odkud zavolal kamarádce Evě Thornton, která v Port Elizabeth žije i se svým manželem. Ta ho odvezla do nemocnice, kde ho ošetřili a zjistili rozsah zranění.
„Kosti na levé tváři mám o pět milimetrů vpáčené. Nabízeli mi, že můžu jít příští týden na operaci, ale nepůjdu. Až mi to splaskne, budu vypadat trochu jinak, ale mně to nevadí. Není to tak důležité, na to já už kašlu,“ říká.
Kreditní kartu stihl zablokovat, pas se později našel asi kilometr od místa přepadení, škody však utrpěl na duši.
„Dvě noci mě to budilo ze spaní, a když jsem přišel do obchodu, kam chodím denodenně a s každým se tam už znám, měl jsem najednou strach,“ přiznává. Navíc zpětně zjistil, že na stejném místě jen týden před závodem přepadli tyčí a oloupili o telefon i mistra světa Belgičana Frederika Van Lierdeho a také jednoho z místních cyklistů. Přestal se cítit bezpečně.
„Až po pár dnech jsem se na ulici dal do řeči s mladým hlídačem na parkovišti, se kterým se zdravím od prvního dne, co jsem přijel. Sotva mě uviděl, začal se omlouvat za celé Port Elizabeth, přitom za nic nemohl. Tím jsem se uvolnil a řekl si, že to vlastně dopadlo dobře. Třeba kdybych byl při vědomí, zkusili by ze mě pin ke kartě vymlátit,“ snaží se Vraštil vidět tu lepší stránku.
Pomáhá mu, že kolem sebe vidí účast místních. Od ředitele školy v sousedství, kam chodí plavat na bazén, přes starostu Port Elizabeth, až po majitele cykloobchodu Gerta, který mu spravuje rozbité kolo.
„Lidem vadí, co mě potkalo. Proto mám Afriku rád pořád stejně,“ říká.
