„Scházeli jsme se tam coby teenageři na pivo a párek, hrály se tam karty, vždycky bylo plno,“ vzpomíná Krobot, který je známý svým osobitým rukopisem, důrazem na civilní herectví a citlivým propojováním humoru s existenciálními tématy.
Vážných témat, i když z hospodského prostředí, jsou plné také Bořiny. „Samozřejmě děj prokládáme různými frky, abychom téma občas odlehčili,“ ujišťuje režisér, jehož inscenace měla premiéru v pátek a v sobotu je v Moravském divadle na programu první repríza.
Bořiny za břehem. Hra režiséra Krobota připomene podoby zla i Eskymo Welzla |
Kdy se vlastně zrodil nápad napsat autorskou hru pro olomouckou činohru?
Krobot: Myslím, že to bylo kolem poslaneckých voleb, kdy jsme zjistili, že nás oba trápí úplně stejné věci a chceme o těchto našich pocitech psát. Je těžké dělat současnou hru o reálné době, protože ta je plná překvapivých zvratů a zlomů. Vlastně jsme dost přemýšleli i o obsazení, protože jsme psali o tom, co cítíme, a ty pocity mohou být naprosto odlišné od toho, jak to vnímá třeba generace Honzy Vrbackého, který ztvárňuje hlavní postavu Hanese. Ale musím mu složit velkou poklonu, protože vzal tu naši „stařeckou poetiku“ za svou a role se zhostil tak, že jsme s tím neměli sebemenší problém.
O čem hra vlastně je?
Smékal: V představení jsme se snažili poukázat na různé podoby zla, se kterými se v současné době setkáváme. Ty se divákům zjevují v personalizované podobě a divák je sám, stejně jako ve skutečném životě, postupně odhaluje. Psali jsme prostě to, co jsme cítili, a ty pocity nebyly vždycky veselé. Někdy se sice vyskytnou věci, kterým se člověk zasměje, ale je to spíš takový hořký smích, nebo možná jen úsměv.
Zkouška nové inscenace Bořiny za břehem v režii Miroslava Krobota. Premiéra se uskutečnila 10. dubna. Na snímku je dramaturg Lubomír Smékal.
Bořiny nejsou čistou komedií. Jak byste hru žánrově klasifikovali?
Krobot: V představení jsou prvky hororu, fantasy, humoru, je to trochu i thriller. Vlastně záleží na divákovi, který z žánrů u něj převáží.
Smékal: Začali jsme psát s cílem, že chceme nějak reflektovat problémy současnosti. A čím víc jsme psali, tím víc jsme zjišťovali, že se noříme do oblasti fantazie. Že se jedná vlastně o příběh, který se pohybuje mezi realitou a fantazií, mezi snem a skutečností. Takže určení žánru je skutečně složité. A vlastně na tom vůbec nezáleží. Jedná se o příběh Hanese, který žije se svou matkou v zábřežské hospodě Bořiny. Možná je to Welzlův syn, i když ve skutečnosti asi žádného neměl, nebo o něm alespoň nic nevím. Každopádně postavy se potkávají s plastickým a viditelným zlem a musí se s tím nějakým způsobem vyrovnat, najít východisko. I když to možná není úplně úlevné, je to přece jen východisko.
Takže jakési světlo na konci tunelu?
Smékal: No, neřekl bych úplně světlo, spíš takový jas.
Jste oba zábřežští patrioti. Čím pro vás byl Eskymo Welzl?
Krobot: Pro mě zkrátka hrdina mého dětství. Pamatuji si četbu Karla Högera v rozhlase, kdy mě překvapilo, že z rádia zní hanáčtina, že se tam mluví stejně jako u nás doma. Později jsem zjistil, že se Welzl v Zábřehu narodil, něčí táta ho viděl ve škole, a už to byla reálná postava, což vzbudilo můj zájem. Pak jsem zkoumal spíše to, co všechno, co o něm zaznělo, je pravda, ale toho se člověk nikdy nedobere. Já se třikrát pokoušel o nějakou interpretaci, ale v šedesáti jsem to vzdal.
Smékal: Já se o Welzlovi dozvěděl spíš jen z vyprávění, takže pro mě ten příběh byl vždycky spíš než o faktech jen jakousi nejasnou konturou, kterou ani nechci poznat. Protože to dává průchod fantazii, svobodným úvahám – a tak je pojaté i představení.
Trapnost už je bohužel passé. Doba je těžká a humor se proměnil, říká Krobot |
Olomoucký soubor už znáte. Jak se vám s ním pracovalo?
Krobot: Vždy jde o zajímavé setkání, protože každý herec je jiný a má své know-how, jak k roli přistupuje, a je velice zajímavé to sladit dohromady s našimi představami. Chtěl bych poděkovat vedení Moravského divadla, že s námi má tu trpělivost a umožnilo nám hru spáchat, hercům zase za to, že do toho dobrodružství s námi šli. Bylo to velmi zajímavé a inspirativní.
Smékal: Každé takové setkání je v podstatě nějaké vzájemné obohacování. A já se cítím velice obohacený.
