Manžel Zdeněk Horák na následky nucených prací u PTP po roce v 38 letech zemřel. Kalvárie Milady Horákové a jejích dětí tím ale neskončila, naopak nabrala na obrátkách. Ona sama o tom už vyprávět nemůže, před sedmi lety zemřela. Její dcera a syn však nezapomínají.
Dnes 73letému Zdeňku Horákovi se do paměti vryl zvlášť jeden moment. Odehrál se v den, kdy jeho matka musela opustit opravený staletý grunt a nastěhovat se do nuzného vlhkého bytu v jiné části vesnice.
„Seděli jsme s máti a dvouletou sestrou na voze a za námi se o berlích belhala stařenka, protože vylézt na vůz nedokázala. V tu chvíli Josef Mlčoch, syn ševce, sundal ze zdi bič, rozmáchl se a zařval: ,A kurva ven!‘ Nikdy na ten okamžik nezapomenu, a taky jsem mu ho jednou v hospodě připomněl. On na mě jen hleděl. Do měsíce zemřel. Je mrtvý už třicet roků,“ vypráví muž
Sám výšovickým komunistům nikdy neodpustil, že ho připravili o otce. Když mu táta zemřel, bylo Zdeňku Horákovi teprve osm let.
Vesničtí boháči? Na seznam!
Výšovice jsou typickou hanáckou obcí, kde se většina obyvatel od pradávna živila zemědělstvím. Horákovi patřili k těm, kdo tady měli významné postavení. Strýc Josef byl se svými 25 hektary největším hospodářem, otec Zdeněk, jemuž patřilo jen o dva hektary méně, byl druhý, ale ekonomicky nejsilnější.
Stejně jako dalších šest sedláků, i Horákovi doplatili na to, že hospodařili zrovna ve Výšovicích. Zdejší komunisté totiž vynikali horlivostí a v zájmu takzvané socializace vesnice se na místních statkářích vyřádili.
Sedlácký rod Horákových |
Když se na začátku 50. let sestavovaly seznamy lidí, proti kterým se mělo tvrdě zasáhnout, koloval po Prostějovsku tajný dokument upozorňující na následky, jež postihnou zemědělce označené za boháče. „Budou likvidováni a vystěhováni z okresu,“ uvedl v dopise okresní tajemník KSČ Fraus.
Zatímco v některých obcích místní národní výbory i přes urgenci stranických sekretariátů nakonec odmítly seznamy kulaků vypracovat, ve Výšovicích si zástupci MNV dali záležet.
„Horák Zdeněk byl venkovský boháč, měl stále 2 pracovní syle a výkořistěval pracujici lid... Majetek nabyl velký a proto se navrhuje za vesnického boháče,“ napsal primitivní češtinou ke jménu Zdeněk Horák tehdejší předseda MNV Antonín Hruška.
Všichni, kdo se dostali na seznamy, na nálepku „kulak“ skutečně tvrdě doplatili. Nejenže přišli o majetek, ale někteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni také k pobytu ve vězení. Ještě předtím řadu z nich poslali na mimořádné vojenské cvičení do Komárna na Slovensku.
Byl mezi nimi i Horákův otec, kterého povolali, přestože do té doby plnil povinné dodávky a navíc měl vážné zdravotní potíže.
„Než ho odvedli, byl na operaci se žaludečními vředy v Brně, kde mu odstranili čtvrt žaludku. Měl nařízenou přísnou dietu, jenže na cvičení pochopitelně žádná dieta neexistovala,“ říká Zdeněk Horák.
Byl vyslán na likvidaci
Jeho otec u PTP (pomocných technických praporů neboli táborů nucených prací pro nepohodlné osoby – pozn. red.) znovu onemocněl a skončil v nemocnici.
„Když se otcův spoluvězeň František Moural lékaře ptal, proč ho nepošle léčit domů, odpověděl mu, že má v nástupních dokumentech napsáno, že je v obci nežádoucí. Takže byl jako nepohodlný víceméně odstaven. Byl vyslán na likvidaci.“
Matka Milada zůstala na statku nejen bez muže, ale i všech zaměstnanců. Protože se starala o dvě malé děti, nebyla schopná plnit neúměrně nastavené kvóty povinně odváděných výrobků. V lednu 1953 za to byla odsouzena k peněžitému trestu 20 tisíc korun a pro případ, že nezaplatí, ke dvěma měsícům vězení.
„Matce se snažila pomoct rodina i místní lidé, kteří jí po nocích tajně nosili v konvicích nadojené mléko. Dodávky byly ale natolik likvidační, že se nedaly splnit,“ je přesvědčený Zdeněk Horák.
Pohřeb jako protest
Místní komunisté pak rodinu bez soudního rozhodnutí ze statku vystěhovali. Vzít si směla jen základní věci. Jak v archivech zjistil Jan Přidal, autor knihy Konec selského stavu na Prostějovsku, místní národní výbor přidělil Miladě Horákové k živobytí všeho všudy: „1 běhouna (mladé prase – pozn. red.), 5 slepic, 10 kuřat, 1 jalovici, 80 arů půdy, 2 fůry hnoje a menší léta na vodu“.
Zdeněk Horák starší se k ženě a dětem do Výšovic nakonec vrátil, bylo ale příliš pozdě. Po dvou měsících, 7. dubna 1953, v pouhých 38 letech zemřel.
Jeho synovi bylo tenkrát osm, dceři čtyři roky. Milada Horáková si v roce 1990 nechala vypracovat lékařský posudek, který potvrdil, že smrt jejího muže souvisela s jeho povoláním na mimořádném vojenské cvičení.
Na pohřeb mladého statkáře se sjelo takové množství lidí, že se stal symbolickou manifestací bývalých sedláků.
„Komunistům vadilo, že je tady takové srocení. Předseda MNV Hruška pracoval na letišti, proto tenkrát zařídil, aby letadla nad hřbitovem létala tak nízko, že nebylo slyšet vlastního slova. Slyšet nebylo ani to, co nad rakví říkal farář,“ popisuje Zdeněk Horák.
Smrtí otce pro rodinu všechno příkoří neskončilo. Zatímco na statku Horákových hospodařilo JZD, vdova s malými dětmi živořila. Do měnové reformy nedostávala ani potravinové lístky.
„Stařenka měla důchod necelých 200, matka vdovský jen zhruba 400 korun. Byla nezaměstnaná, žili jsme jen o suchém chlebu a kozím mléce,“ tvrdí Zdeněk Horák.
Zapomenout nemůže ani na neustálé přepadovky Státní bezpečnosti. „O půlnoci k nám chodívali policajti se psem a bouchali na dveře. Začal jsem koktat, co se děje. Prohlíželi, jestli tam nemáme špiony. Neustále nás deptali. Pořád chodili a kontrolovali.“
Na statek se vdova s dětmi mohla vrátit po sedmi letech v roce 1960, ovšem pod podmínkou, že vstoupí do Svazu československo-sovětského přátelství. Miladu Horákovou také nakonec zaměstnali jako dojičku v JZD.
Z původního gruntu měli Horákovi k dispozici jen zdevastovanou obytnou část, ve chlévech ještě dalších deset let hospodařilo družstvo. Dům se jim ale podařilo opravit, Milada Horáková na to použila 80 tisíc korun, které dostala jako náhradu za těžký úraz. Po autohavárii měla přeraženou nohu a po operacích skončila na vozíku.
Navěky traktoristou
Zdeněk Horák měl jako syn kulaka nulové vyhlídky do budoucna. „Hlásil jsem se na elektromechanika, ale příkaz z MNV zněl, že půjdu do JZD. Ve svých 14,5 letech jsem nastoupil jako krmič koní. Musel jsem vstávat ve čtyři hodiny, pak s formany na pole... Tehdy se mně koně zprotivili,“ líčí.
Seriál MF DNES Příběhy „kulaků“ z HanéPřed 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky. Desetitisíce rolníků byly odsouzeny, jejich rodiny vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. MF DNES se sdružením Post Bellum přináší v novém seriálu příběhy některých z nich: |
Zemědělské družstvo ho poslalo do takzvaného zimního dvouletého učebního oboru. Až časem ho nechalo pracovat alespoň jako traktoristu.
„Na vojně jsem měl čas přemýšlet, co dál. Po návratu jsem chtěl jít studovat střední zemědělskou školu, ale soudruzi mi řekli, že pro dostatek techniků nepotřebují dalšího.“
V roce 1968 dal proto v JZD výpověď a nastoupil jako stavební dělník do podniku Průmyslové stavby Brno, který ho nechal studovat zemědělskou školu v Olomouci.
Poté, co se oženil, dostal lukrativní místo osobního šoféra ředitele Okresního stavebního podniku Prostějov. Šéfem byl totiž jeho tchán, jenž také zařídil, že si mohl dodělat úplné střední vzdělání. Manželství ale vydrželo jen půl roku, tak se z OSP musel poroučet a hledat si nové zaměstnání.
„Prostějovské ZZN (Zemědělské zásobování a nákup – pozn. red.) potřebovalo technika. Pohovor dopadl dobře, řekli, že mě vezmou, ovšem to by výšovičtí komunisti museli souhlasit. Tak jsem byl rázem zpět v JZD s podmínkou, že budu zase jen traktorista.“
Až později dostal Horák v družstvu příležitost jako zootechnik-krmivář a mohl dokázat, jaká krev mu koluje v žilách.
„V té době byla v okrese takzvaná mléčná liga. Chtěl jsem se předvést, tak jsem družstvo během půl roku dostal z osmnáctého místa na čtvrté,“ usmívá se.
Nový ctižádostivý předseda družstva díky tomu Horákovi dokonce podepsal přihlášku ke studiu na vysoké škole.
„To bylo v pátek. V pondělí ale předseda nastoupil na vyšší studium na krajský výbor KSČ. Sekretářka mou přihlášku předala kádrovačce, ta svolala výbor KSČ vedený už novým předsedou družstva, a mé další vzdělávání bylo to tam.“
Bez doporučení KSČ Vysoká škola zemědělská v Brně Horáka nepřijala, i když přijímací zkoušky udělal. „Protože jsem ale tvrdá selská palice, tak jsem se tam příští rok dostal a nakonec i promoval,“ dodává.
Horákovi opět patří k nejlepším zemědělcům
Zdeněk Horák ve Výšovicích zůstal, bydlí dokonce na stejném místě, kde se narodil. Jen původní stavení rodu Horáků už nestojí, nahradil je nový dům. Hospodářské budovy za ním jsou ale původní.
Stejně jako kdysi jeho otec patří dnes Zdeněk Horák k ekonomicky nejsilnějším zemědělcům. Už nejen ve Výšovicích, ale v celém kraji – s pouhými třemi zaměstnanci obdělává 480 hektarů převážně pronajatých polí.
Hospodařit začala po revoluci se svým mužem také Zdeňkova sestra. I ona žije v rodné obci. Matka Milada Horáková měla možnost jejich úspěch sledovat. Zemřela jako 91letá v roce 2011.
