Nástěnná malba zachycující rozprášení husitů v okupované Litovli 2. listopadu...

Nástěnná malba zachycující rozprášení husitů v okupované Litovli 2. listopadu 1437, která se nachází v obřadní síni radnice v Olomouci. Právě její jednotky vyrazily mimo jiné na pomoc. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Před 580 lety Litovel obsadili husité, za pár hodin ale doplatili na chyby

  • 0
Tento týden uplynulo 580 let od chvil, kdy se v Litovli na Olomoucku během pouhých deseti hodin hned dvakrát změnili vládci města. Roku 1437 ji totiž znenadání přepadli radikální husité pod velením hejtmana Jana Parduse. Zanedlouho o Litovel ale přišli, na pomoc přispěchaly jednotky z Olomouce a Uničova.

Čechy a Morava se právě vzpamatovávaly z krvavé, patnáct let trvající husitské revoluce. Od bratrovražedné bitvy u Lipan, která ji uzavřela a kde proti sobě bojovali radikální a umírnění husité, uplynuly již tři roky. Země se po porážce radikálů těšila na mír a klid, právě v Litovli ho však narušili.

Přiblížili se k ní 1. listopadu kolem jedenácté hodiny v noci. Zatím o nich nikdo nevěděl.

„Zjevně využili les Doubravu dosahující tehdy do blízkosti hradeb. Ve skrytu počkali zhruba do třetí hodiny ranní následujícího dne. Menší předvoj překonal údajně zamrzlé rameno Moravy a s pomocí krátkých žebříků, které bylo možno složit jeden na druhý, zdolal hradby,“ přibližuje historik a ředitel Státního okresního archivu v Olomouci Bohdan Kaňák ve své stati v posledním vydání vlastivědné revue Střední Morava.

Husité zlikvidovali litovelské hlídky, otevřeli některou z bran a pustili do spících ulic své hlavní síly. Vedle dalších ozbrojenců šlo hlavně o více než tři sta jezdců.

„V tichosti obsadili celé město, aniž se setkali s odporem,“ doplňuje Kaňák. Vychází především ze záznamů písaře Václava z Jihlavy, jenž dobytí Litovle popsal v Památné knize olomoucké. Václav byl pamětníkem přepadení, považoval ho za součást většího plánu na obsazení dalších měst, konkrétně Uničova, Zábřehu a Šumperka.

Velitel útočníků začal chybovat a později na to doplatil

S jejich dobytím měly Pardusovým bojovníkům pomoci početné jednotky, jež byly zatím v Polsku. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že husité chtějí Litovel obsadit na delší dobu. Zřejmě i proto ještě za tmy nad ránem vyrazili plenit okolí města. Potřebovali zásoby.

„Cílem útočníků též nebyla likvidace litovelských měšťanů, ale jejich vypuzení z města v co možná největším počtu, aby ze shromážděných zásob nemuseli živit další hladové krky,“ uvádí Kaňák.

V té chvíli ale táborský hejtman Pardus udělal první chyby. Předně ještě nezlikvidoval poslední litovelské ozbrojence, kteří se zabarikádovali v hradební věži u Kutlovního mlýna. Zanedlouho Litovli pomohou. O jejím obsazení už od prchajících měšťanů věděli v nedalekém Uničově, zpráva se rychle dostala i do Olomouce.

Husité se navíc při plenění dostali i do obcí v jejím okolí, což byla další chyba, neboť Pardus tak příliš rozptýlil síly. Nemohl tak vzdorovat jednotkám, jež z Uničova a Olomouce vyrazily Litovli na pomoc. A to i přesto, že měl více mužů.

Uničovští dorazili jako první zřejmě ještě před svítáním. „Zaujali postavení na severní straně města u lesa před horní Uničovskou branou. Litovelští z hradební věže postřelovali kušemi a praky část města, poutali tak s Uničovskými pozornost Pardusových bojovníků,“ líčí Kaňák.

Husitské jednotky vracející se s kořistí byly rozdrceny

Husité si proto nevšímali, co se děje s jejich oddíly, které se chtěly vrátit za hradby s naloupenou kořistí. Během dopoledne je ve volné krajině drtili uničovští i olomoučtí bojovníci. Olomoučané pak pod krytím palby z hradební věže přelezli na východě Litovle parkánovou zeď, poté proběhli příkopem k dolní Olomoucké bráně. Její husitskou posádku pozabíjeli a pustili do města spolubojovníky.

„V roli napadených a zaskočených se náhle ocitli původní útočníci,“ popisuje Kaňák. Husité sice na náměstí zmobilizovali k protiútoku jízdu, osvoboditelé se jim ale po otevření další brány dostali i do týlu.

„Obklíčení ozbrojenci vzdávali marný boj. Ti, kteří pokračovali ještě chvíli v odporu, nalezli poslední útočiště v kostele svatého Marka,“ doplňuje historik.

Po necelých deseti hodinách od přepadení města, zhruba v jednu hodinu odpoledne, bylo dobojováno. Sám Pardus z města s cennostmi a několika nejvěrnějšími utekl. Nakonec byl zajat.

„Městské právo s rušiteli zemského míru tvrdě zúčtovalo. Prostí bojovníci z řad útočníků, kteří lítou seč přežili, byli v počtu přesahujícím šedesát osob pověšeni na olomoucké šibenici,“ uzavírá Kaňák.

Pardus je přežil. Coby prominentní zajatec posloužil při výměně za zajaté katolíky, které pro změnu měli od revoluce v rukou husité.