Těžko říct, co jejich dům potřebuje dřív - jestli nová okna, fasádu nebo střechu. David Kadaši a jeho žena Monika začali plotem. Ona i on drží v rukou štětky a natírají jednu laťku za druhou. V domku za nimi spí jejich malý syn. Ten plot tu postavili hlavně kvůli němu, aby nemohl jen tak lehce utéct ze dvora.
„O nová okna jsme žádali mnohokrát, ale zbytečně. Teď, když dům patří obci, můžeme dělat opravy na své náklady. To u vojáků nešlo,“ říká mladý muž s kšiltovkou na hlavě.
Dům měl do konce loňského roku pronajatý od armády. Od ledna už ale Město Libavá nepatří do vojenského újezdu a domky, kterých je ve vesnici asi 80, jsou majetkem nově vzniklé obce. David Kadaši u armády pracuje jako civilní zaměstnanec a patří k těm, kteří si změnu poměrů nepřáli. Ale zvyká si.
„Byl jsem proti tomu, aby to tu vojáci pouštěli. Bude ale výhodou, když si dům budeme moct koupit,“ připouští.
Obyvatelé Libavé nedostali svobodu proto, že by si ji sami přáli a „vybojovali“, ale proto, že se ministerstvo obrany rozhodlo přizpůsobit počet a velikost vojenských újezdů skutečným potřebám armády. Z Libavé se vyčlenilo pět sídel, která vytvořila tři nové obce - Město Libavá, Kozlov a Luboměř pod Strážnou. Dohromady v nich žije přes tisíc obyvatel. Vojenský prostor o rozloze bezmála 33 tisíc hektarů se zmenšil o třetinu.
Lidé budou moci po desítkách let vlastnit domy, v nichž žijí
Možnost vlastnit v bývalém vojenském újezdu byt, dům či pozemek je jedna z příjemnějších stránek, které zdejší obyvatele v nové době čekají. Město Libavá jim tohle přání splní zřejmě už brzy.
Pohled do Města Libavá |
„Rodinné domy bychom chtěli prodávat přednostně. Pro obec jsou velkou zátěží, protože musí investovat do jejich oprav. Máme už také schválený územní plán. Díky němu dáme zájemcům možnost postavit si u nás i nové domy,“ prozrazuje starostka Štěpánka Tichá.
Ještě před rokem tahle energická žena seděla za přepážkou místní pošty. Po lednových volbách opanovala židli v někdejším sídle pokusné dělostřelecké střelnice. Budovu u silnice od Norberčan, která za časů původních německých obyvatel těchto končin bývala hotelem, armáda vyklidila, zrekonstruovala a částečně i zařídila pro nový obecní úřad.
„Dostali jsme nějaký nábytek, dva počítače, tiskárnu a skener. Do konce září ještě platila takzvaná služebnost - když se někde v obci objevila porucha, řešila ji armáda. Od října běží všechno už jen v naší režii,“ vysvětluje starostka. Na své židli si zatím moc neposeděla. Zařídit toho musela a ještě bude muset hodně, včetně zdánlivých maličkostí.
„Armáda měla svoje zákony a pravidla, my teď všechno musíme předělat. Uvedu jeden výstižný příklad: ve všech bytových domech jsou namontované hasicí přístroje o velikosti dva metry a víc. Ty teď musíme vyměnit. Všichni se pochopitelně ptají proč,“ směje se Tichá.
Starostka: Život diktovala armáda, za to měli lidé vše ‚exklusive’
Na Libavou se s třemi dětmi a manželem, který je profesionálním vojákem, přestěhovala „teprve“ před sedmi lety. Život pod vojenskou správou ji tak nestačil ukolébat.
„Zdejší lidé měli smůlu, že žili pod armádou tak dlouho. Ona jim v podstatě diktovala, kdy se mají smát a kdy plakat. Za to měli všechno exklusive,“ tvrdí starostka a naráží tím na fakt, že obyvatelé vojenského újezdu například neplatili poplatky za odpady nebo za psy.
Historie LibavéV kopcovité krajině na sever od Hané se už od 13. století usazovali Němci, které po druhé světové válce smetl odsun. Ve Městě Libavá jich ještě v roce 1944 žilo skoro 2 200, z celého prostoru Libavé bylo po roce 1946 vyhnáno celkem na 14 tisíc německých obyvatel. O tom, že z Libavska bude vojenský výcvikový tábor, rozhodla vláda v září 1946. Obyvatelé, kteří se sem nastěhovali z různých koutů země, žili celá desetiletí ve zvláštním režimu, který určovala armáda. Nemohli volit své zastupitele ani vlastnit žádnou nemovitost. Budovat tu mohli jen stavby, které se daly v případě nutnosti rychle demontovat či odvézt, třeba plechovou garáž. Tato omezení armáda zpočátku kompenzovala značnou štědrostí - lidé například nemuseli platit za elektřinu a až do dnešních dnů se jich netýkaly ani poplatky za svoz odpadu a psy. Mnohým tento život vyhovoval. Když tak v roce 1999 senátoři Jitka Seitlová a František Mezihorák jako první přišli s iniciativou za zmenšení vojenského újezdu a vyjmutí obcí, u místních paradoxně narazili. V roce 2002 armáda uspořádala v sídlech na Libavsku anketu, zda zdejší lidé chtějí žít s armádou, nebo ne. Z 862 hlasujících bylo víc než 92 procent pro zachování vojenského prostoru. O tom, že Libavou, stejně jako další újezdy v Česku, zeštíhlí, tak o 10 let později rozhodlo ministerstvo obrany samo. Dotlačila jej k tomu úsporná opatření. Z původních 24 vesnic Libavska zbylo jen pět - Město Libavá, Heroltovice, Slavkov, Kozlov a Luboměř pod Strážnou. (s využitím publikace Jindřicha Machaly Kronika Libavska) |
„Já mám výhodu, že vím, jak to funguje v jiných vesnicích. Obec, to není jen starosta a zastupitelstvo, podílet se musejí všichni obyvatelé. Obce vypadají dobře tam, kde k nim lidé mají vztah,“ říká žena, která mimo jiné usiluje o rozjezd místních spolků. Momentálně přemlouvá chlapy, aby pomohli založit sbor dobrovolných hasičů.
Na první pohled se ve vesnici, kde žije asi 550 obyvatel, nic nezměnilo. Vojáci si tu nechali kanceláře, nadále jim patří gigantický posádkový dům a některé ubytovny. Vojenská auta, muži v uniformách a cedule se stěží pochopitelnými nápisy na budovách zkrátka jsou a zůstanou součástí místního koloritu.
„Je to jako v kterékoli jiné obci. Ve svých domech a bytech tam žijí jejich obyvatelé a je běžné, že i firmy mají v obci svá sídla. Ve Městě Libavá tak zůstaly určité objekty v užívání armády,“ potvrzuje velitel vojenského újezdu Libavá Josef Dřímal. Zapomíná ale dodat, že firmy by obcím platily daně, což pro armádu neplatí, protože její budovy podle zákona slouží k obraně země.
Armáda po sobě dává do pořádku mosty, silnice či chodníky
Aby armáda usnadnila obcím vyčleněným z vojenského prostoru start do soběstačného života, dává do pořádku mosty, silnice či chodníky. Takzvané kompenzace ji jen na Libavé přijdou na víc než sto milionů. Ve Městě Libavá už několik měsíců polyká velké sumy peněz hlavně nový vodovod a kanalizace.
„Doposud nám dodávali vodu z přehrady Kružberk. Ukázalo se ale, že ve vojenském prostoru je dost spodní vody, která spotřebu obce plně pokryje. Takže budeme mít úplně nový vodovodní řad i čističku odpadních vod,“ těší se Tichá.
Až potud to vypadá idylicky, ovšem místní už si s novým vodovodem dost užili. Stavba má několikaměsíční zpoždění, protože výměnu potrubí provází řada problémů a havárií.
„Původní trubky jsou ještě z dob německých obyvatel. Nechtějte vědět, co v zemi je. Firma, která vodovod dělá, jak někde kopne, tak je z toho zoufalá,“ líčí starostka.
Obyvatelé Města Libavá mají nejhorší část stavby za sebou, tady už se chystají jen opravy silnic a chodníků. Kdy poteče voda z nového řadu také v místní části Heroltovice, je ale otázkou. Tam se totiž do země ještě nekoplo.
„Narazili jsme bohužel na firmu, která nepracovala podle smlouvy, navíc jsme zjistili, že to není poctivá společnost. Museli jsme se s ní rozejít, aby nebyl nějaký problém. Zakázku musíme soutěžit znovu a akviziční procesy dané zákonem nejde urychlit,“ objasňuje přednosta újezdu Dřímal.
Budoucnost školy je nejistá, obec na ni musí sehnat peníze
Je krátce po poledni a z Města Libavá odjíždí jeden z mála autobusů, které se tu za den objeví. Žáci, kteří do místní školy dojíždějí z Domašova nebo Norberčan, jsou na autobusech závislí. Město Libavá je pro dopravce odlehlá točna, takže tady neplatí, že se jízdní řád přizpůsobí rozvrhu hodin. To škola se musela sladit s autobusy. Dětem z druhého stupně proto začíná vyučování už v sedm ráno, mladším žákům zvoní na první hodinu za 10 minut osm.
„Jinak bychom nestihli odučit všechno, co máme, a děti by se neměly jak dostat domů,“ krčí rameny ředitelka školy Marie Šímová. V pátek odpoledne už je na ní znát velká únava. Od září ve škole nebývale papíruje. Spousta administrativy je kolem takzvané inkluze, kterou rozjela novela školského zákona, a taky kolem nového zřizovatele.
I místní devítiletka teď totiž patří obci. „Dosud byl naším zřizovatelem kraj. Armáda školu chtěla, ale zřizovat ji nemohla, proto se dohodla s krajským úřadem. Dotovalo nás však ministerstvo obrany,“ popisuje složitý spletenec Šímová.
Na spolupráci s obcí se ředitelka těší, věří, že se starostkou se na civilních záležitostech domluví snáz než se zástupci armády. Jinak si ale na péči vojenské správy nemůže stěžovat.
„Zpočátku byla armáda velkorysá. Měli jsme dost peněz na provoz, mohli jsme proto pořídit počítačovou učebnu, koupit interaktivní tabule a do všech tříd výškově nastavitelný nábytek. Postupně jsme ale i my museli začít šetřit,“ bilancuje Šímová.
Osud libavské devítiletky je ve hvězdách. Škola je i po stavební stránce v dobré kondici, ale chybí jí žáci, proto bude obec muset doplácet peníze na platy učitelů.
Chci, aby to byla vesnice, ne rezervace, říká starostka
Současná starostka chce základku udržet za každou cenu. „Vymýšlíme plán, jak a z čeho ji dotovat. Jednou z možností je pronájem našich pastvin, příští rok máme v plánu zřídit taky honitbu,“ přemýšlí nahlas.
„Školu chceme, protože jsou v ní naše děti. Doufám, že v této koncepci budou pokračovat i další generace zastupitelů po nás. Vždyť obec, která nemá hospodu, obchod a školu, je na odpis,“ dodává.
Hospoda ve Městě Libavá nikdy nezanikla. Obchod tu po půlročním vakuu funguje taky. Štěpánka Tichá věří, že se jí podaří obnovit spolky, že tu budou kromě hasičů i myslivci, kteří budou pořádat plesy.
„Přeji si, aby tady za pár let stály nové domy, ty původní byly opravené a udržované a na pastvinách aby se pásly ovce a krávy,“ popisuje svou vizi.
“Ať je tu s námi klidně armáda a vojenské lesy a statky, ale nechci, aby sem jezdila auta amerických značek s lidmi, kteří si jen zastřílí v revíru a zmizí. Chci, aby to byla vesnice se vším všudy, ne rezervace.“
