To je prestižní funkce pro Čechy, kteří v cizí zemi dlouhodobě žijí a aktivně pracují na propojování krajanů s novým domovem.
„Na post honorární konzulky jsem se nehlásila. Role mi byla nabídnuta Generálním konzulátem v Sydney a schválena Českým velvyslanectvím v Canbeře. Moc si toho vážím, protože jde o čestnou funkci, která je nabízena významným osobnostem,“ říká Lenka Šmídová Allen v rozhovoru.
Kdy vás začaly lákat dálky?
Myslím, že láska k dálkám, dobrodružství a touha poznávat svět mi byla dána do vínku. Jsem asi jediná z rodiny, u koho to tak je. Neznámé země a neuvěřitelné příběhy mě vždycky přitahovaly. Už na základní škole jsem milovala cizí jazyky ruštinu, němčinu, angličtinu a později pak španělštinu. Fascinovalo mě, že ty samé pocity lze vyjádřit tolika různými způsoby.
Co však rozhodlo o tom, že dívka z Jeseníku zamířila až na druhý konec světa?
Mám ráda kulturní diverzitu – různorodost lidí, názorů, jazyků, kultur a zvyků. Moji rodiče mi vždy dávali prostor se svobodně rozhodovat a podporovali mě v tom, co jsem chtěla dělat. Ve svém rodném městě jsem využila snad všech příležitostí, které zde byly. Toužila jsem poznat ze světa co nejvíc. Stala se ze mě kosmopolitní osoba. Do Jeseníku a rodného kraje se ale pořád ráda vracím.
Lenka Šmídová AllenNarodila se v roce 1972 v Jeseníku, po absolvování gymnázia studovala jazyky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté absolvovala roční stáž v USA. Později se věnovala překladatelství, tlumočení a výuce cizích jazyků. V roce 2001 odešla do Austrálie. Je podruhé vdaná, má tři děti. Letos v září se stala honorární konzulkou v Melbourne. |
Jaké byly vaše začátky u protinožců?
V Austrálii jsem skončila zcela náhodou. Můj muž byl Australan. Po mém příchodu do Austrálie nás byl schopen podporovat a měl velkou rodinu, která mi přizpůsobení ulehčila. I mně ale chvíli trvalo, než jsem si zde zvykla, třeba na to, že se jezdí po levé straně. Všechno se zdálo hodně daleko, aby tam člověk došel. Bylo co se učit a vysvětlovat.
Co českého vám v Austrálii chybí?
Rodina a přátelé. Zvlášť teď, kdy je cestování v nedohlednu. Moje maminka výborně vaří, takže mi chybí její kuchyně. Od strejdy jsem kdysi dostala k svátku kytičku sněženek a bledulek. Ty mám moc ráda, jak vykukují ze sněhu a hlásí příchod jara. Tady ve městě ale není v zimě sníh. Naši mají dům s nádherným výhledem z balkonu na celý Jeseník a hory okolo, takže mi chybí i výhledy na nádhernou jesenickou přírodu a výlety do ní. Je toho samozřejmě mnohem víc.
Máte firmu a také provozujete obchod s českými pochutinami. Jste žena mnoha zálib?
Mám ráda různorodost, a to i v práci. V roce 2016 jsem se podruhé vdala a můj muž je mou velkou oporou. Má vlastní renovační firmu a já konzultační poradenství v oboru návrhářství interiérů. Baví mě ta přeměna starého nefunkčního v něco nové. A co se týče mého obchodu s českými specialitami, je to něco, co se vyvinulo naprosto spontánně. Začalo to pouhým stánkem na českém a slovenském krajanském festivalu VodaFest a rozrostlo se to na internetový obchod, který obstarává zákazníky z celé Austrálie. V minulém roce jsem získala bronzovou medaili na prestižní soutěži Australian Food Awards za ručně dělané bezlepkové perníky. Obchod je však koncipován tak, abych mohla kdykoliv zavřít, sednout do auta a vyjet třeba na čtyři dny na cesty. V nedávné době jsme také koupili na venkově starý viktoriánský dům, který renovujeme.
Bude vůbec možné se podnikání věnovat vedle exponované práce v diplomacii?
Funkce konzulky mi vezme jen část mého času. Jak už jsem řekla, je to funkce čestná, ne kariérní. Zakládá se na bezplatné pomoci českým občanům, kteří v dané zemi žijí nebo se při její návštěvě dostanou do potíží. Úřadovat budu jeden den v týdnu. Běžnou agendu vykonávají stálí zaměstnanci diplomatických misí.
Čím chcete obohatit život konzulátu?
Ráda bych pokračovala ve vytváření a podpoře společenského života krajanské komunity. Existuje zde již řada kulturních a společenských organizací, českých škol a zájmových skupin. Ráda bych povzbudila jejich tvořivost a podnikavost. Zajímá mě česká kultura, jazyk, obchod i turismus. Těším se z toho, když naše krásné tradice sdílíme s australskou veřejností. Ráda bych se setkala s těmi krajany, které ještě neznám. Zajímají mě lidské příběhy, fascinuje mě talent a schopnost lidí se realizovat.
Dlouhodobě se věnujete spolkovému životu. Co to pro vás znamená?
Každý má touhu někam patřit. K něčemu se hlásit, v něco věřit. Když lidé odejdou ze své vlasti a začínají život v cizí zemi, jsou často osamělí, stýská se jim po tom, co za sebou zanechali. Spolky vytvářejí pro krajany možnosti společenského vyžití, možnost mluvit rodnou řečí a těšit se z české kultury a národní kuchyně. Mohou se zapojit, cítit se užiteční, něco společně vytvářet, mít společný cíl.
Čemu se ve spolkové činnosti věnujete vy?
V rámci časových možností se účastním akcí pořádaných místními spolky, především těch, které se konají v krajanském středisku Šumava. Moje děti tam odmalička jezdily na dětské tábory. Jsem zakladatelkou Českého a slovenského kulturního festivalu, který funguje od roku 2010. V posledních pár letech k tomu přibyl Český jarmark. V současné době už ve vedení festivalu nejsem, ale pokračuje dál. Je organizován téměř 160 dobrovolníky, z jejichž řad vzniká každý rok organizační výbor. Ve výboru je vždy spousta šikovných a schopných lidí, Čechů, Slováků i Australanů. Je to pro festival dobře, protože každý do toho vnese své nápady, znalosti a zkušenosti.
Cítíte se po dvaceti letech u protinožců víc jako Australanka českého původu, nebo jako Češka žijící v Austrálii?
Cítím se víc jako Češka žijící v Austrálii, ta je ale mým druhým domovem. Byla to moje volba, tady žít. Země mě přijala s otevřenou náručí a dala mi příležitost žít zajímavý život. A narodily se zde dvě z mých tří dětí.
Máte recept, jak se Čech může stát dobrým Australanem?
Australská společnost je multikulturní. Přicházejí sem lidé z celého světa. To dělá společnost unikátní a různorodou. Zároveň to však vyžaduje velkou míru tolerance, respektu. Já bych řekla, že být dobrým Australanem znamená být taktní, ohleduplný, přátelský a nápomocný. Dělat to, co víme, že je správné, i když se nikdo nedívá.
