Kolem dílny kytaráře Lukáše Sedláčka projedou denně stovky, spíše tisíce lidí, aniž tuší, čemu jsou nablízku. Dílnu má totiž Sedláček poslední dva roky ve staré budově drážní vodárny prakticky na hlavním vlakovém nádraží v Olomouci.
„Mám to kousek domů. Navíc lidi vystoupí z vlaku a jsou hned u mě. A taky můžu dělat kravál ve dvě v noci a nikomu to nevadí,“ vysvětluje na uvítanou Sedláček v místnosti, které dominuje velký pracovní stůl.
Po stěnách visí nejrůznější nářadí, několik kytarových krků, u stěny stojí jeden z mála strojů v celé dílně, u okna několik rozpracovaných věnců klasických kytar.
Je třeba říct, že v případě Sedláčkových kytar se skutečně nejedná o žádnou továrnu. Jeho dílnu ročně opustí maximálně deset nástrojů, což se pochopitelně promítá i do jejich ceny, která se pohybuje od dvou do čtyř tisíc eur za kus.
Za tyto peníze ale zákazník dostává nejen kvalitní, převážně ručně vyráběný nástroj, ale také hodiny práce a neskutečné množství znalostí, které do kytary vloží její tvůrce. „Člověk odevzdává kus životního příběhu,“ vysvětluje Sedláček.
V poslední době se věnuje především výrobě klasických kytar, občas vyrábí i dlabané jazzové, na kontě má mandolíny nebo několik elektrických kytar. Říct, kolik času zabere výroba jednoho nástroje, podle něj úplně nejde.
„Obecně asi šest týdnů čistého času,“ odhaduje. „V případě jazzové kytary to ale může být podstatně déle, klidně i tři měsíce,“ dodává.
K řemeslu měl blízko odjakživa
Vše začíná konzultací se zákazníkem. Ti někdy přicházejí s jasnou představou, co chtějí, jindy jim kytarář pomůže najít cestu.
„Když neví, nabídnu vlastní nápad a pak je pro něj nadchnu,“ říká. „Představu o tom, jak ten nástroj bude hrát, mám od prvopočátku. U svých prvních nástrojů jsem si nebyl jistý, ale teď si to dokážu vysnít,“ líčí.
Sedláček je rodilý Olomoučan a podle svých slov měl k řemeslu blízko odjakživa.
„Já jsem se vyučil truhlářem, ale výroba nábytku mě vůbec nebavila. Vidina toho, že skončím civilku a půjdu dělat kuchyně z lamina, mě děsila,“ vzpomíná. Místo kariéry nábytkáře se proto přihlásil na houslařskou školu v Lubech.
„Říkal jsem si, že čím dál od problémů a nelákavé budoucnosti nábytkáře, tím lépe,“ vysvětluje s mírnou nadsázkou jednu z motivací.
„Jezdil jsem na vandry mezi lidi s kytarama. Já na kytaru moc hrát neumím, ale vždy mě zajímalo, co je uvnitř toho nástroje, a některé kytary jsem už v té době opravoval,“ přidává další důvod, který ho přivedl ke studiu právě na houslařské škole.
„Školu v Lubech jsem dokončil a rok jsem tam působil jako mistr odborného výcviku. Pak jsem si v Chebu zařídil na úřadě živnost, pár měsíců ji provozoval v Lubech, ale nakonec jsem se vrátil do Olomouce. Od roku 2008 jsem tady,“ vypráví.
Dokončování nástroje zpravidla trvá celou noc
O tom, že Lukáš Sedláček dává do své práce vše, se nejde přít. „Když dokončuji nástroj, tak to psychicky strašně prožívám. Ne, že bych se bál, že to nestihnu, ale je to taková vypjatá práce. Ta montáž, napasovat nultý pražec, dát mechaniky, struny, seřídit, aby to hrálo… To mi trvá deset hodin,“ popisuje.
„Vypiju u toho nějaký pivo a spoustu kávy, pouštím si u toho hodně muziky a zpravidla to trvá celou noc. Naštěstí mám tolerantní manželku,“ dodává.
Čím jsou jeho kytary charakteristické? „Snažím se, aby každý nástroj byl vynikající, co se týče kvality. Aby tam nebyly výkyvy. Pro mě je důležitá jednoduchost, jemné linie, čistota práce. U mých kytar nenajdete tuny perleti,“ vysvětluje.
„Když dělám jazzovou kytaru, tak se mi líbí stylizace do nějakého uměleckého slohu. V mém případě je to něco jako ‚neo art deco‘, protože miluji geometrii a geometrické konstrukce, ale budování vlastního řemeslného rukopisu mě na tom všem baví nejvíc,“ říká.
„Loni se mi podařila kytara pro básníka a performera Jaromíra Typlta. Od něj jsem dostal volnou ruku. On bazíroval jen na širším krku, a to jsem ho nakonec stejně přesvědčil o opaku. Ten člověk mi je tak blízký svou tvorbou, svým přístupem k umění, že jsem do toho dal fakt něco svého. Pustil jsem se tam do něčeho, co bych se před pěti lety ještě bál udělat. Jaromír se do ní hned zamiloval,“ vzpomíná.
Na nástroje nejraději používá smrkové a javorové dřevo
Sedláčkovy kytary je možné vidět a slyšet nejen v České republice, ale také v Dánsku, Anglii, italské Florencii nebo v německém Frankfurtu. Pokud by ale chtěl zájemce vyzkoušet nějaký nástroj přímo u Sedláčka, nejspíš bude mít smůlu.
„Loni jsem vyrobil deset kytar, letos chci také deset. Kvůli tomu, že používám drahý materiál a trávím na nástroji týdny práce, nemohu si příliš dovolit vyrábět nástroje, které hned neprodám. Dělám paralelně na více kytarách, je to tak efektivnější. Rád bych jezdil na kytarové festivaly s ukázkou své práce, ale nemám s čím,“ krčí rameny.
Když přijde řeč na dřevo, je patrné, že Sedláček by o něm dokázal hovořit hodiny. Na stole třeba ukazuje několik obdélníkových dřevěných desek s kresbou kytarového těla, ze kterých za pár týdnů vzniknou přední desky nástrojů na flamenco. Po dřevě přejíždí prsty a podle šustění odhaduje kvalitu zvuku.
„Ťukání je v tomhle případě úplný nesmysl,“ usmívá se.
Sedláčkovo nejoblíbenější dřevo pochází z borovice lesní a lípy, byť s ním v kytarařině téměř nepřijde do styku. „Ale většinu věcí v dílně mám právě z tohoto dřeva,“ říká.
Přímo na nástroje pak nejraději používá smrkové a javorové dřevo. „Smrk nakupuji v severní Itálii a javor na jedné pile na Slovensku. Exotiku vozím ze Španělska,“ říká.
Kdyby i syn projevil zájem dělat řemeslo, bude Sedláček rád
Co bylo pro Sedláčka v řemesle nejtěžší? „Nejtěžší je uvědomit si hodnotu vlastní práce a umění říct si o peníze. To je nejtěžší na každém řemesle,“ tvrdí olomoucký kytarář.
Zatím Lukáš Sedláček kytary vyrábí sám. „Jedna slečna, co studuje v Hradci, sem občas dojíždí. Předběžně počítáme, že by si praxi ve čtvrťáku udělala u mě,“ říká. „Chci si přirozeně vychovat následníka. Kdyby i jednou můj syn projevil zájem dělat řemeslo, tak budu rád, když někdo, koho jsem vyučil, ho bude předávat právě jemu,“ popisuje.
Proč nechce vychovat jako nástupce přímo vlastního potomka? „Řemeslo je dril a ten otcovský dril není dobrý, není vhodný. Je totiž plný vztahového smetí z domova. Vazby k řemeslu se ale mají dít na poli motivace. Já mu chci ukázat, že to řemeslo je pěkný a že ho dělám rád, ale naučit ho pak už jen to, co sám bude chtít,“ vysvětluje.
„Navíc je důležité, aby každý student měl během života více učitelů a mistrů, protože dokonalost tkví právě v rozmanitosti,“ dodává.
