Nohavičkové bylo v době vyhnání osmadvacet let, měla dvě malé děti, učila ve škole v Dolní Sukolomi a žila s milovaným mužem na rodinném statku v Brníčku u Uničova. Psal se rok 1951, když jí život převrátili komunisté naruby.
Dobu příkoří, která se jí a hlavně rodičům jejího manžela děla v průběhu kolektivizace vesnice na počátku padesátých let, by s nimi měnit nejspíš nikdo nechtěl. Přitom teprve před pár dny, po letech snažení, se rodina dočkala morální satisfakce. Soud odsoudil Ladislava Nakládala k osmnáctiměsíční podmínce za podíl na jejich vystěhování (více čtěte zde).
Příběh vyhnaného sedláka Jiřího Nohavičky staršího má atributy románu, který by se četl jedním dechem. Nohavička, jehož rod sahal až ke šlechtické moravské větvi Závišů z Osenic (potomků Záviše z Falkenštejna) byl legionářem z první světové války. Po peripetiích na transsibiřské magistrále se mu z Ruska přes Ameriku podařilo dostat domů až v roce 1920.
"Můj pozdější tchán dostal spolu s dalšími legionáři za službu pro nový stát odměnu. Na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi v kolonii Boťany u Čierné nad Tisou vyrostla legionářská kolonie," vzpomíná Nohavičková.
Poprvé vyhnali rodinu legionáře z domova Maďaři
V roce 1926 se tam usadilo osmadvacet legionářských rodin. V roce 1938 však část území zabrali Maďaři a legionáři museli se svými rodinami utéct. "Tehdy poprvé přišel o všechen majetek a vrátil se do domku v Loučanech, odkud pocházel," podotýká jeho snacha.
Jiří Nohavička starší se ve druhé světové válce zapojil do protinacistického odboje a spolupracoval se Stanislavem Svozilem z Loučan, nad kterým byl dvakrát vynesen trest smrti. Poprvé ho odsoudili nacisté, podruhé pak komunisté za údajnou protistátní činnost. Trest pak zmírnili - "jen" na doživotí.
Jarmila Nohavičková zažila za komunismu velké příkoří i vyhnání, práva se ale dovolat nemohla. Na snímku vpravo ukazuje vkladní knížku, z níž zmizelo bez jejich vědomí 120 tisíc korun.
V roce 1945 se legionáři snažili vrátit do Boťan. Ale Slováci jim to nedovolili. "Dostali možnost usadit se v domech po sudetských Němcích. Několik rodin našlo domov v Brníčku," dodává Nohavičková. Statek, který její tchán získal, byl v dezolátním stavu a nějakou dobu trvalo, než ho rodina dala do pořádku.
"Za pět let vytvořili vzorný statek. Hospodářství měli moc rádi a uměli to. Tchýně byla z gruntu, selka a tchán velmi tíhl k zemědělství. Pěstovali toho spoustu. Od řepy po vinnou révu přes rajčata až po tabák," vzpomíná Nohavičková.
Zbraně se na statku nenašly, tak sedláka stíhali za pneumatiky
Paní Jarmila na statek přišla v roce 1946, kdy se provdala za staršího ze dvou synů Nohavičkových. Sedlák Nohavička po roce 1948 v rámci protikomunistického odboje fungoval jako spojka a schovával na svém gruntu zbraně. V roce 1951 během žní už dostali první varování, že se na něj něco chystá.
"Říkal mu to jeden strážmistr, co k nám chodil. Tchán proto radši poslal zprávu a odbojáři od nás zbraně odvezli. Když to pak vypuklo, tak u nás hledali, ale nic nenašli. Tchána proto odsoudili za úplné hlouposti, jako jsou dvě pneumatiky, které prý měl zatajit. Chtěli jej zkrátka usvědčit a odrovnat," dodává Nohavičková.
Další měsíce po upozornění se děly podivné věci směřující k omezení šancí na plnění takzvaných dodávek. "Třeba jednou v říjnu nějací chlapi odvedli beze slova dvě naše dojnice. Pak zase ze dvora odvezli traktor. To vše dokazuje, jak to bylo připravené, plánované tak, aby statek zlikvidovali a mohlo tam být družstvo,"míní Nohavičková.
Tchán dostal za neplnění dodávek mléka pokuty. Měl na ně peníze, ale obstavili jim účet. A třetího prosince si pro sedláka přišla policie. "Když jsem se vrátila ze školy, stály na dvoře dva antony. Ten nepořádek doma, to si nedovedete představit. Tchána odvezli jen tak v obleku," vzpomíná pamětnice.
"Kulacká couro!" křičel inspektor na učitelku
Jiří Nohavička starší byl označený za třídního nepřítele. Dva týdny po zatčení byl zavřený ve sklepě tehdejšího národního výboru ve Šternberku, pak ho věznili půl roku v Brně.
Den po Nohavičkově zadržení čekalo jeho snachu propuštění, vzápětí přišly krátce po sobě tři výměry o vystěhování. Poslední už byl radikální. "Pokud se nevystěhujeme sami, vyvezou nás na naše náklady na Osoblažsko. Tak jsme začali balit," vypráví.
Propagandistické plakáty hlásaly radostné budování prací vstříc lepším zítřkům. Zemědělce, kteří nechtěli dát svou půdu či stroje, ale čekalo vězení či vyhnání a zabavení většiny majetku.
Tchýně zůstala bydlet v Loučanech u bratra. Mladá rodina v Náměšti na Hané v domě Jarmiliných rodičů. Po nějaké době se jí podařilo získat místo učitelky v Drahanovicích.
"Po měsíci učení jsem dostala předvolání na okresní školní inspektorát, kde na mě takový mladý froc řval: ‚Ty kulacká couro, okamžitě tě propustíme.‘ Byla jsem zdrcená. Manžel byl bez práce, měli jsme dvě malé děti," popisuje Nohavičková.
Za týden ji předvolali znova a tentokrát sehrála svou roli šťastná náhoda. "Ten, co mě propouštěl, dostal koryto v Ostravě na krajském výboru. Tak mne nechali učit, jen jsem nesměla nikdy nic vykládat," doplňuje Nohavičková.
Rozsudkem je to pro nás morálně srovnané, říká žena
Pět let pracovala tajně. Potom díky řediteli školy v Náměšti na Hané získala nové "papíry" a mohla být zaměstnaná oficiálně. Hůř změnu snášel její muž, tělem i duší zemědělec. Musel do továrny. Nakonec v ní vydržel sedmnáct let, ale zničil si zdraví.
Jiří Nohavička mladší zemřel v roce 1995, a posledních pět let života velkou část dne dýchal jen s pomocí speciálního přístroje. Jeho otec, Jiří Nohavička starší, se z vězení vrátil po půl roce a zemřel v roce 1972, krátce po smrti své ženy.
Nohavičková převezla dokumenty o násilném vystěhování rodiny k sobě do Náměště. Po roce 1989 se pustila nejen do získávání majetku zpět v rámci restitucí, ale snažila se i o očištění jména rodiny.
"Nynějším rozhodnutím soudu je to pro mě morálně srovnané. K tomu, že se náš případ tak rozběhl, pomohla Konfederace politických vězňů," podotkla Nohavičková s tím, že to pro ni nebyly lehké chvilky.
