Dnes večer má snímek Černí Češi premiéru na Mezinárodním festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc. Mapuje osudy namibijských dětí, které k nám přijely v polovině 80. let minulého století. Tvůrci točili podle předlohy vaší knihy Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. Jak jste se k tématu dostala?
Díky přátelství s Penny, jednou ze skupiny namibijských dětí vychovaných v Československu. Seznámila jsem se s ní při studiích na vysoké škole v Plzni. Její životní příběh mě natolik zaujal, že jsem se začala o téma hlouběji zajímat.
Jak dlouho jste na knize pracovala a co vám dalo nejvíce zabrat?
Na knize jsem dělala téměř tři roky, stejně dlouho pak také na dokumentárním filmu. Nejtěžší bylo celkově zrekonstruovat exilovou historii této skupiny, protože se tímto tématem přede mnou nikdo komplexně nezabýval. Pátrala jsem v archivech, vyzpovídala desítky pamětníků, analyzovala výstupy z dobového tisku, ale také osobní dokumentace. Podařilo se mi shromáždit velké množství dat z různých zdrojů a ty pak uspořádat do souvislého výkladu. Své poznatky jsem také srovnávala s výstupy německých kolegů, kteří se podobným tématem namibijských dětí z NDR zabývali mnoho let přede mnou.
