Kaple stojí na mírném návrší a se svojí zvoničkou a křížem korunuje harmonický výhled do kraje se siluetami zámku, kostelů či svatého Hostýna.
Rodinná kaple sv. Vendelína |
Koutný tento kus krajiny s polem, rybníkem a cestou lemovanou alejí velice dobře zná. Jeho předci tady od nepaměti hospodařili, třešně vysázel jeho dědeček Vendelín Vacula. Právě na něj Koutný při posezení na pískovcové lavičce před kaplí vzpomíná, v mládí mu pomáhal hospodařit.
„Mám k tomuto místu vztah a spoustu pěkných vzpomínek,“ rozhlíží se Koutný.
Práci jeho rodině ovšem po únoru 1948 zhatila kolektivizace a socializace venkova. Když Koutný pozemky v podhůří Oderských vrchů dostal po sametové revoluci zpět, musel se pustit do jejich obnovy.
„Vše bylo neudržované, zanesené, zarostlé. I vůči mému dědečkovi to bylo velmi nedůstojné,“ vzpomíná. Péči mimo jiné potřebovala i zanedbaná alej, z původních, téměř sto let starých stromů přežila komunistické „hospodaření“ jen třetina.
„Když bylo vše vyčištěné a obnovené, vyšel jsem sem nahoru a viděl ten krásný výhled. Řekl jsem si, že by tu byl ještě vhodný nějaký další prvek. V krajině se dnes často objevují rozhledny, ale já jsem nechtěl nic obvyklého. A tak mi přišla na mysl kaplička věnovaná mému dědečkovi, kterého jsem měl moc rád a který na mě byl velice hodný,“ vypráví.
Promýšlení a úprava plánů zabraly dva roky
Od nápadu k hotovému rodinnému svatostánku však vedla ještě dlouhá cesta. Začala v roce 2013, kdy Koutný se svou představou oslovil brněnského architekta Petra Pelčáka. Promýšlení a úprava plánů zabraly dva roky, další dva potřebovala samotná stavba. Slavnostního vysvěcení se kaple dočkala vloni v říjnu.
„Je to místo pro všechny slušné lidi, pro křesťany i ateisty. Kolem vede cyklostezka, jezdí po ní řada lidí, vidí kapli a zastaví se. Je tu pro ně připravená lavička,“ popisuje Koutný. Jakmile na ni člověk dosedne, má okolní kraj jako na dlani. A to je základ filozofie, s níž potomek sedláků působivou kapli budoval.
„Snad na každého to tady musí zapůsobit. Vydechne si a zamyslí se, nad touto krajinou a pak snad i nad svým životem. Heslo dneška je užívat si. A to mi vadí. Za většinou lidí nic hodnotného nezůstává, nic, co by je přesahovalo. Naše konzumní společnost si jen užívá,“ zamýšlí se stavitel svatostánku.
Doufá, že hlavně mladé lidi zákoutí s kaplí přivede ke změně smyslu života. „Naše společnost by měla být materiálně, ale i duchovně vyvážená,“ je přesvědčen Koutný.
Vedle filozofického rozměru oceňují jeho dílo i experti na architekturu. Osecká kaple od nich získala nominaci na prestižní Českou cenu za architekturu. Vítěze v soutěži, kterou pořádá Česká komora architektů, vybere mezinárodní porota odborníků.
Skleněné „kameny“ v okně mají dohromady více než tunu
I když jde o ryze moderní stavbu z litého betonu, nepůsobí na konci aleje nijak rušivě. Bílou fasádu laicky řečeno odlehčují svislé žlábky, východní stěně dominuje velké kruhové okno, zvané rozetové.
Vyplňují jej čiré a modré skleněné „kameny“, jde přitom o odpad ze sklářských pánví, jenž vzniká při tavení skla. „Výplň rozety váží přes tunu. Vyskládat ji nám zabralo několik dní,“ vybavuje si pokračovatel sedláckého rodu.
Z ostře narýsované siluety kaple vystupuje na jejím vrcholku zvonička s křížem. Uvnitř je zvon zasvěcený svaté Ludmile na připomínku Koutného maminky.
Zazvonit si může každý, lano je volně přístupné. U horní hrany stavby všímavý návštěvník narazí na další odkaz na stavitelova dědečka. Odvod dešťové vody má na starosti malý žlábek ve tvaru dvojitého V – podle iniciál Vendelína Vaculy.
Hra se symboly tím ale nekončí. Zapojené je do ní i samotné místo, kde svatostánek stojí.
„Je to na okraji oseckého katastru, kde hospodařil dědeček – otec mojí maminky. A současně jsme na půli cesty do Radvanic, kde žila rodina mého druhého dědečka a otce,“ upozorňuje Koutný a odemyká poctivé dubové dveře se znamením kříže, jež vedou do útrob kaple.
Naproti vchodu září rozeta, pohled ke stropu přitáhne zlacená kupole. Obě mají stejný průměr. Patrona svatostánku uvnitř připomíná soška.
„Svatý Vendelín byl následníkem trůnu ve skotské královské rodině. Zřekl se ovšem světské moci a šel jinou cestou. Stal se duchovním pastýřem,“ přibližuje Koutný. Legendu podtrhují i malby na stěnách, znázorňují pasoucí se ovečky pod modrou oblohou.
Tu křižuje několik vlaštovek, ani ony nejsou v kapli promyšlené do detailu náhodou. „Při stavbě nám sem jedna vlaštovka vlétla. Ale asi bychom je na stěny vymalovali i bez toho. Vlaštovky vždy patřily ke gruntům a k hospodaření,“ uzavírá stavitel.
