Loni touto dobou musela bojovat o každý nádech, udělat obyčejný krok byl pro ni vrcholový výkon. Nemocí zjizvené plíce pomalu vypovídaly službu.
Letošní Vánoce budou pro drobnou pacientku olomoucké fakultní nemocnice nejen veselé, ale hlavně svobodné.
Vrátila se do života |
V červenci podstoupila úspěšnou transplantaci plic, nádech a výdech už nebolí, do jejího života se vrátila radost.
„Na rozdíl od loňska se na Vánoce těším. Ty minulé jsem téměř nevnímala, bylo mi hůř a hůř. Tyto svátky budou jiné už proto, že vůbec nemusely být...“ bilancuje rodačka z Opavska.
Dnes sedmačtyřicetiletá žena před osmi lety onemocněla plicní fibrózou, zpočátku nenápadnou chorobou, která plíce postupně zbavuje pružnosti a mění je ve tvrdý sval. Bez transplantace pacienti nemají dlouhodobou šanci na přežití.
„Po šesti letech strávených prací v pekárně a cukrárně jsem nastoupila jako dělnice do závodu Brano v Hradci nad Moravicí. Právě tam začaly mé potíže. Pořád jsem kašlala. Nejdřív jsem si myslela, že mám virózu, pak zápal plic. Když ale nezabírala žádná antibiotika, poslal mě lékař na rentgen. Tam se pravá příčina dala poznat už na první pohled,“ popisuje Beková.
Plicní tkáň byla plná uzlíčkovitých jizev, což je typickým znakem pro chronickou alveolitidu. „Lékaři mi vysvětlili, že jizvy plíce svazují, ty pak tuhnou, přestávají být pružné, až jednou přestanou fungovat úplně,“ dodává pacientka klidným hlasem.
Když se dozvěděla diagnózu, měla doma dospívajícího syna
V době, kdy se diagnózu i svou prognózu dozvěděla, měla Jiřina Beková pouhých 38 let a doma dospívajícího syna. Nepanikařila však. Rozhodla se, že vystačí s informacemi i doporučeními, která dostala. Hledat detaily na internetu si zakázala, dokonce i brožuru, kterou jí dali v nemocnici, několik let vůbec neotevřela.
Dál chodila do práce na tři směny, ve volném čase pak stejně jako dřív cvičila a jezdila na kole. „Dokud člověku není nejhůř, tak nemoc tolik nevnímá. U mě to trvalo celých sedm let, než se všechno prudce zhoršilo,“ říká.
Najednou se jí hůř dýchalo, pomaleji mluvila, o chůzi ani nemluvě. „Musela jsem si zkrátit úvazek na čtyři hodiny, ale to jsem vydržela půl roku a dál to nešlo. Tělo bylo unavené, protože nebylo okysličované. Zmáhalo mě všechno – úklid, sprcha, ke konci jsem už měla problémy dojít i na toaletu.“
Plicní fibróza nejčastěji postihuje lidi, kteří pracují v prašném prostředí, nemoc mohou vyvolat také plísně.
U Jiřiny Bekové se lékaři domnívají, že doplatila na zaměstnání pekařky a několikaletý kontakt s moukou. Ona sama podezírá spíše neustále se vracející plíseň v bytě, který si kdysi pronajímala.
Nemoc se nedá vyléčit, funkčnost plic lékaři dokážou pouze dlouhodobě udržovat pomocí léků, hlavně kortikosteroidů. Když se Jiřina Beková letos v únoru dočkala zařazení na seznam čekatelů na transplantaci, pracovaly její plíce na pouhých 30 procent a ona začínala být závislá na kyslíkovém přístroji.
Hledání dárce trvalo celé měsíce
Vzhledem k její drobné postavě hrozilo, že na dárce s přiměřeně velkými plícemi bude čekat dlouho. Nakonec to trvalo jen něco přes čtyři měsíce.
„V den, kdy mi zavolali, že mají dárce, jsem byla v šoku. Moc jsem se samozřejmě nerozmýšlela, bála jsem se, že dál už bych dlouho nevydržela.“ Když ji z domova v Opavě převáželi k transplantaci v pražské Fakultní nemocnici v Motole, vážila 38 kilogramů.
„Vypadala jako kostra potažená kůží. Uvnitř ale pořád zůstávala stejně silnou osobností. Mockrát jsem měl pocit, že drží nad vodou spíš ona mě,“ líčí partner pacientky Miroslav Macko.
Jiřina Beková to samozřejmě vidí přesně naopak a tvrdí, že bez pomoci syna a přítele by nemoc nezvládla. Podporu podle svých slov potřebovala hlavně v Motole.
„Než lékaři potvrdili, že dárce je pro mě skutečně vhodný, trvalo to jeden a půl dne. Pořád hrozilo, že pojedu zpátky domů. Tohle čekání bylo nejhorší, těch osm let předtím byla proti tomu brnkačka,“ podotýká.
Operace zabrala deset hodin
O dárci ví jen tolik, že to byla mladá žena. Samotná transplantace trvala deset hodin.
A první pocit po probuzení? Obrovská úleva. „Byla jsem lehce zmatená, ale pamatuji si, že už první nadechnutí bylo úžasné. Byla jsem sice napojená na kyslík, ale dýchala jsem! Předtím už to nešlo ani s kyslíkem – dýchala jsem krátce, jako pes.“
Zatímco jiní pacienti po transplantaci tráví na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) i deset dní, Jiřina Beková se už třetí den nechala odvést do sprchy a po čtyřech dnech byla schopná odložit i kyslíkový přístroj.
„V noci jsem spala bez něj a přes den jsem ho potřebovala, jen když jsem se pohybovala,“ vypráví.
Zdůrazňuje přitom velkou vděčnost celému transplantačnímu týmu, včetně personálu na potransplantačním oddělení v motolské nemocnici. „Děkuji zdravotníkům za jejich dokonalou péči, profesionalitu a lidský přístup, který měli nejen ke mně, ale všem pacientům.“
Paní Jiřina měla štěstí – nedostavila se žádná pooperační komplikace a všechno vypadá víc než nadějně dodnes. S euforií ale pacientka šetří. „Komplikace mohou přijít kdykoliv,“ uvědomuje si.
Do běžného života se vrací postupně a pomalu. I když už zvládá běžné činnosti, jako jsou úklid nebo procházka, hodně po nich odpočívá. Vyhýbá se větší koncentraci lidí a riziku nakažlivých chorob, proto nechodí do supermarketů, odpustila si i kino nebo divadla.
S přítelem plánují, že se kvůli zdravějšímu vzduchu odstěhují z města do Jeseníků. Dál si budoucnost nijak nerýsuje. „Žiji ze dne na den. Lépe řečeno – užívám si každý den!“ uzavírá.
