Když v létě na cestách potkáte skupinu chlapíků, jak se na starých čoudících mopedech šinou u krajnice čtyřicetikilometrovou rychlostí, je dost možné, že to bude Pavel Dostál z Bílé Lhoty se svou partou Jawa půldeci tour.
Každoročně vyrážejí po Evropě. Sraz je vždy na váze ve vápence v Mladči, kde pracují. Zváží se, šéf jim dá obálku s cizí měnou „na pivo“ a přesně v poledne vyrážejí. Někdy ale musejí už po pár kilometrech opravovat.
„Tyhle stroje se stavěly jen na popojíždění. Babka měla kosu, dojela na pole a zpátky. Kdyby viděli, co to všechno zvládne,“ směje se Dostál.
V garáži mu stojí i pořádná mašina, na které běžně brázdí silnice, a proto je jako nejzkušenější vedoucím výprav.
„Moje Jawa Stadion má 42 kilo. Když naložím věci, jsme na osmdesáti kilech. Plus mých osmdesát. Na jeden a půl koně vcelku dost, ale zvládá to. Rekord za den máme cestou do Chorvatska skoro 400 kilometrů. Jeli jsme z Břeclavi až skoro do Záhřebu, kde jsme spali v lese. Běžně ale jezdíme 220 až 250 denně,“ líčí vlasatý padesátník.
Při výjezdu na slovinský vrchol Mangart však nechali raději zavazadla po kopcem, aby měli vůbec šanci dostat se nahoru.
Zastavit a nechat motor vychladnout
Parta jezdící v modrobílých bundách z práce dává na cestách pauzy jen na opravy, tankování nebo svačinu. Jinak pořád jede. Na staré jawě je spousta času kochat se okolím. Na vedlejších cestách není takový provoz a třeba do prudkého kopce má moped přibližně stejnou rychlost jako elektrokolo.
„Oproti velké motorce je to něco úplně jiného. Kdo nás potká, říká, že jsme magoři. Sám by člověk asi nejel, to je nekonečné, ale v partě máme zážitek. Každý kopec je výzva. Ležíte na řidítkách, plný plyn, snažíte se dostat nahoru,“ líčí zapáleně motorkář.
Jako příklad dává nejvyšší rakouskou horu Grossglockner. „Kopec má pětadvacet kilometrů v kuse. Viděl jsem při tom věci, na které na velké motorce nemám čas. Navíc se musí zastavovat co dvě tři zatáčky, vychladit, zase popojet,“ vypráví.
Cestou dolů vyvinul zatím rekordní rychlost, když se dostal přes 70 kilometrů v hodině. Při běžném tempu jinak bez problémů natáčí ze sedla na kameru záběry do zábavných videodeníků, které má Jawa půldeci tour na svém webu.
První výjezd byl v roce 2008 na Plumlov. Nápad přišel u piva. „Chtěli jsme s kamarádem ostatním ukázat, jak je cestování na motorce parádní. Vymysleli jsme, že fichtla má doma každý. Nikdo nám nevěřil, protože to je nějakých 30 kilometrů,“ vzpomíná Dostál. Nakonec zvládli dojet až k Macoše a s noclehem v Jedovnici zpět. Tím to začalo.
Druhý rok přišla návštěva Polska, později si parta troufla i do Alp, do Albánie nebo naposledy předloni do Slovinska.
Cesty vedou nejčastěji na východ
Většina jejich cest vede na východ. „Mám ho víc projetý, lépe se mi tam plánuje. Lidé jsou milí, kdo může, pomůže, je to tam klidnější. Navíc nikdo nemluvíme žádným cizím jazykem a na východě aspoň trochu pochodíme s češtinou,“ ukazuje hlava výprav na zpětné zrcátko, které mu za jeho ztracené dala nějaká dobrá duše na Ukrajině.
Jeho „stadionek“ má přes třicet let. Za tu dobu už na něm vyměnil, co se dalo. Náhradní díly shání po burzách nebo na internetu.
„Vozím komplet všechno, celý motor máme rozložený. K tomu brzdy, špice, kolečka, protože pod kopcem dáváme jiné převody. Nejhorší bylo asi Rumunsko. Měl jsem tolik poruch, že kdybych nemusel dovézt kluky zpátky, hodím motorku ze skály dolů,“ vzpomíná Dostál.
Zatím se ovšem pokaždé vrátili v jedné stopě. Jezdit část cesty vlakem nebo autem pro ně totiž nepřichází v úvahu.
