„To víte, že jsem překvapený. Cena Neuron je velice významné ocenění. Neberu ho ale tak, že jsem jej dostal jenom já. Je to ocenění celého kolektivu mých spolupracovníků, protože je to cena za víc než padesát let práce. Je to také ocenění profesora Bedřicha Havelky, který olomouckou optickou školu založil,“ komentoval své ocenění Peřina.
Letos mu bylo osmdesát let, není to však žádný typický důchodce. Ano, stará se o zahradu, a velkou, ale kromě toho přes svůj věk denně dochází na své pracoviště - do společné laboratoře optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR.
„Něco člověk dělat musí, když to pořád jde,“ tvrdí vědec, který jako kvantový fyzik pohybující se v makro i mikrosvětě vyznává spíš teorii náhod. Řada náhodných skutečností navíc ovlivnila celý jeho vědecký život. Nebýt jich, nebyl by možná světově uznávanou kapacitou, ale sedlákem či dělníkem.
Narodil se v roce 1936 na statku v obci s nepříliš poetickým názvem Odřepsy. Z vesnice je to asi pět kilometrů do známých lázní Poděbrady. V úrodném Polabí Peřinovi vlastnili 24 hektarů polí. Měli tam grunt, na němž rod hospodařil nejméně od roku 1600.
„Protože po únoru 1948 začalo omezování vlastnictví půdy i nad 20 hektarů, vysadili jsme tehdy dva lesy, čímž klesla rozloha orné půdy pod kritický limit. Dobře si vzpomínám, jak jsme s otcem jezdili na motocyklu do lesa u Oseka sbírat žaludy na výsadbu. Jaké to bylo obrovské odhodlání lidí nepodlehnout!“ vzpomíná profesor Peřina ve svých pamětech, které vydal v roce 2009.
Místo střední školy učiliště. I odtamtud mu hrozil vyhazov
Už jako žák základní školy vynikal v přírodovědných předmětech, hlavně ve fyzice.
„Často jsem věděl víc než paní učitelka. Ona byla velice dobrá, ale já jsem se snažil přečíst každou fyzikální knihu, která mi byla dostupná,“ popsal před lety v obsáhlém rozhovoru pro MF DNES. Talent podle jeho názoru zdědil po matce, která byla všestranně nadaná.
„Toužila studovat. To ale nešlo, protože se přivdala na statek. Takže v tom směru vedla mě,“ nastínil.
Otec Jana Peřiny naopak doufal, že jako nejstarší syn bude pokračovat v hospodářství. Jenže život se ubíral jiným směrem. Přes všechnu dřinu rodiče v padesátých letech o všechno přišli.
Otec byl jako „neplnič“ státních dodávek odsouzen k dvěma letům vězení, propadnutí majetku a zákazu vstupu na poděbradský okres do konce života. Matku s devítiletým bratrem Jana Peřiny komunisté vysídlili do Arnoltic u Rýmařova.
Vzdělání získal špičkový vědec díky obětavosti lidí kolem
Jan Peřina ještě před tím nenastoupil na střední školu, ale do učiliště v Praze-Vysočanech, kde se učil elektrozámečníkem. Mezi učni vynikal, přesto jej i odtamtud chtěli kvůli otcově odsouzení vyloučit. Pomohli mu však vychovatelka z internátu a dílenský mistr.
„Oběhali všechny možné stranické a státní orgány v Praze, rozhodnutí zvrátili a na učilišti jsem mohl zůstat. Byl to od nich v té době hrdinský čin, a dosud žasnu nad tím, že se to podařilo. Byl to závažný větvící bod trajektorie mého života a těm dvěma jsem zůstal velkým dlužníkem,“ poznamenal v pamětech.
Mistr z učiliště mu pomohl i na střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Peřinův třídní původ totiž opět vylučoval přijetí ke studiu.
„Když se ještě před zpracováním rozhodnutí přišel mistr zeptat na školu na mou situaci, nezastihl ředitele, ale přítele z mohelnické průmyslovky, který tam byl jako člen maturitní komise. Ten našel mou přihlášku na hromádce nepřijatých uchazečů. Tak ji přendal z této do druhé, té správné hromady. A byl jsem přijat.“
Vysoké školy vůbec neodepsaly nebo přihlášku zamítly
Díky učitelce fyziky na střední škole mohl Peřina rozvinout svůj talent na fyziku. A díky kontaktům jejího manžela z fyzikálního ústavu mohl budoucí vědec dělat různé experimenty nebo navštěvovat odborné semináře.
Profesor Jan Peřina Fyzik s mezinárodním renomé se zabývá kvantovou, statistickou a nelineární optikou a teorií koherence světla. Podílel se například na objevu vlastností neklasického světla. Pracuje na přírodovědecké fakultě a ve společné laboratoři optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Za výzkumy obdržel řadu cen. Mezinárodní komise pro optiku mu udělila prestižní Cenu Galilea Galileie, je také držitelem medaile Za zásluhy, kterou dostal v roce 2002 od prezidenta Václava Havla. |
„Už jsem se viděl na vysoké. Tíhl jsem k nejzajímavější oblasti fyziky - k teorii elementárních částic a polí. Ale po maturitě mě nepřijali ani na jednu vysokou školu v Praze. Buď vůbec neodepsali, nebo moji přihlášku ještě před přijímacími zkouškami zamítli,“ shrnul fyzik v rozhovoru na stránkách Nadačního fondu Neuron.
Nakonec musel nastoupit na vojnu a po ní do Elektromontážních závodů Praha. Snahy o přijetí na vysokou by možná vzdal, nebýt kolegů z dílny.
„Když viděli, jak si stále čtu odborné knihy, přemluvili mě, abych poslal stížnost na ústřední výbor KSČ. Na zásah ÚV mě pozvali k pohovoru na Univerzitu Palackého, ale problém byl v tom, že moje rodná obec mi musela dát nomenklaturní svolení ke studiu. A to v Odřepsích odmítali,“ popsal Peřina.
„Dokonce i předseda KSČ z olomoucké univerzity spolu s proděkanem jeli do Odřepes soudruhům domlouvat. Nakonec jsem povolení dostal. Ovšem s tím, že každý semestr o mně bude škola podávat hlášení, jak si vedu a jak se chovám,“ dodal.
Optika byla původně až druhořadou volbou
První rok studií v Olomouci ho to stále táhlo do Prahy za kolegy z fyzikálního ústavu, pořád toužil studovat jadernou fyziku. Znovu si podal žádost na matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, ale odmítli jej s tím, že má nejdříve dostudovat v Olomouci. Nezbylo mu než zůstat u optiky. Což se ukázalo jako osudová náhoda.
„Tenkrát bych nečekal, jakým způsobem kvantová optika zasáhne do fyziky. Klasická optika byla disciplínou uzavřenou. A najednou, s objevem laseru a rozvojem dalších oborů optiky se kvantová optika stala oborem možná fundamentálnějším než dřívější základní fyzikální obory.“
Přestože nikdy nevstoupil do KSČ, nechali nakonec komunisti Peřinu přednášet po celé Evropě a také v Americe.
„Pozvání do zahraničí jsem začal dostávat, protože moje práce a knihy tam začaly být známé. První monografie mi vyšla v Londýně už ve dvaasedmdesátém roce. Do roku 1991 to byly koedice zahraničních nakladatelství se Státním nakladatelstvím technické literatury v Praze. Stát potřeboval valuty, takže v tomto ohledu nedělal problémy,“ vysvětlil důvod.
„Emigrace? V dravém světě bych si těžko zvykal“
Několikrát dostal nabídku v zahraničí zůstat, ale nakonec neemigroval. I když v roce 1968 k tomu měl velmi blízko.
„Byl jsme na tři měsíce ve Florencii. Spolupracoval jsem tam s Američanem Georgem Strokem, což byl odborník na holografii. Měl jsem nápady a teorii, on nabízel, že je zrealizuje. Chtěl, abych s ním odjel do New Yorku, dokonce měl pro mě i vyřízené americké vízum. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se vrátil.“
I tady zasáhla náhoda. „Asi čtrnáct dní před koncem tohoto pobytu za mnou měla přijet manželka. Poslal jsem jí expresní dopis, aby s sebou vzala naši půlroční dceru, ale psaní nedošlo tak rychle a ona přijela bez ní. To už by bylo dobrodružství, které nebylo na naše nervy,“ říká.
Z Vídně jeli tehdy manželé v prázdném vlaku, ale Peřina toho podle svých slov nikdy nelitoval.
„Já bych si v tom finančním, dravém světě těžko zvykal,“ uzavírá.
 |
