Do horské služby ho přivedla vášeň k horám, v jejichž prostředí se pohyboval už od dětství. Jezdil na lyžích, skialpech, horském kole a běhal po kopcích. Při vysoké škole tam brigádničil a tak se jak sám říká dostal ke klukům z horské služby.
„Pak to šlo ruku v ruce. Měl jsem štěstí, že se uvolnilo místo profesionála. I když jsem byl dobrovolníkem teprve krátce, dostal jsem nabídku. Okamžitě jsem kývl. Splnil jsem si svůj sen. Můj koníček se stal mojí prací,“ líčí záchranář.
Co jste říkal na to, když přišla nabídka na šéfování? A jak reagovali vaši kolegové?
Dost jsem si to rozmýšlel, protože je to jakési vystoupení z komfortní zóny a člověk jde s kůží na trh. Ale zase jsem si říkal, že to budu brát jako výhodu, protože mám pořád otevřenou mysl novým věcem. Mám svou představu o fungování horské služby a moji kolegové se s ní nějak ztotožňují. Věřím, že se mnou nemají žádný problém.
Podmínky pro přijetí jsou přísné a limity jedny. Zatím je žádná žena nesplnila. Tato práce nespočívá jen v ošetřování úrazů, pátrání, ale taky jde o technické dovednosti.
