„Zásah a bezpečí zachraňovaných je absolutní priorita,“ líčí v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jak Andráško sám přiznává, k fotografii se dostal tak trochu náhodou. „Jsem obyčejný hasič, který prošel kurzy, výjezdy a zažil to, co mnoho ostatních. Čelil jsem lidskému utrpení stejně jako ostatní. Dělal jsem chyby a občas přemýšlel, jestli je tahle profese pro mě ta pravá,“ svěřil se na sociální sítí Instagram.
Tam ho dnes sleduje téměř třicet tisíc lidí, kteří hltají jeho akční fotografie, videa i praktické tipy, třeba jak správně vybrat bezpečnou autosedačku, nebo jak se zachovat při bouřce a přívalových deštích.
OBRAZEM: Černý dech benzenu. Za snímky obří havárie získal hasič prestižní cenu |
Řekněte, jak se fotí takový zásah, který hasiči podstoupili loni v Hustopečích nad Bečvou?
Upřímně? Fotoaparát mám téměř pořád u sebe, protože člověk nikdy neví, kdy přijde informace o mimořádné události a během pár minut už se obléká do zásahového obleku a vyráží k požáru, nehodě nebo jiné mimořádné události. Časem si zvyknete být připravený dřív, než o tom začnete přemýšlet. Samotné focení je ale až druhé v pořadí. Na prvním místě je vždy bezpečnost, moje i všech ostatních. Na místě zásahu se může situace změnit během vteřiny a jako hasič se pohybuji v nebezpečném prostředí. Dřív, než zvednu fotoaparát k oku, pozoruji okolí, kde pracují hasiči, kudy se povede zásah, kam se může požár šířit a kde je bezpečný prostor.
Jak uvažujete nad tím, aby byly záběry atraktivní?
Snažím se najít záběr, který nejen dobře vypadá, ale hlavně vysvětluje, co se na místě děje. Do toho často ještě natáčím video. Realita tedy není klidné postávání s foťákem na krku, ale neustálé přesuny, hledání úhlů, kontrola situace kolem sebe a rychlé rozhodování. Chvíli detail hasiče v dýchací technice, za minutu celkový pohled na místo zásahu, pak krátké video. Neustálý sběr materiálu. No a když se podaří nějaký ten snímek, který věrně ukáže náročnost zásahu a práci hasičů, víte, že to mělo smysl. Dokumentaristika u hasičů není pouze o rozsáhlých škodách nebo tragédii samotné, ale především o lidech, kteří jsou v těch nejtěžších chvílích připraveni ostatním pomáhat.
Porota soutěže Czech Press Photo ocenila u Andráškových fotografií zejména výraznou dokumentární hodnotu, vysokou profesionální úroveň snímků a jejich schopnost citlivě, ale zároveň syrově přiblížit veřejnosti realitu zásahu při mimořádné události s nebezpečnými látkami.
Jak pro vás bylo focení v Hustopečích náročné?
V první fázi, kdy jsem událost dokumentoval, hasiči ještě nezasahovali v protichemických oblecích. Šlo o požár, takže pracovali ve třívrstvých zásahových oblecích s dýchací technikou. A je potřeba říct, že skutečně náročné to bylo především pro ně, jak fyzicky, psychicky tak i z hlediska možných rizik. Moje role byla jiná. Nešel jsem do přímého boje s plameny, ale snažil jsem se zachytit, co se na místě děje. Náročnost pro mě spočívala hlavně v obrovském množství souběžných činností a nutnosti se rychle rozhodovat. Probíhalo ochlazování, průzkum, rozvinování několik hadicových vedení, pohyb techniky i koordinace velitelů, a to všechno najednou. Jako dokumentarista tam nemůžu jen hledat „hezký záběr“. Musím číst zásah, sledovat pohyb jednotek, předvídat, co se bude dít, a rozhodnout se, odkud má smysl daný moment zachytit, aby měl skutečnou výpovědní hodnotu. Zatímco hasiči bojovali s požárem, já jsem bojoval hlavně s časem, prostorem a výběrem toho, co je v záplavě dění klíčové ukázat.
 |
V čem musíte být při akci v terénu nejvíce opatrný?
Zásah a bezpečí zachraňovaných, zasahujících i moje vlastní má vždy absolutní prioritu. Kvůli sebelepší fotce opravdu nestojí za to riskovat zdraví svoje nebo kohokoli z kolegů. Fotografie je důležitá pro dokumentaci i veřejnost, ale vždy je až na druhém místě. První je samotný zásah. Prakticky při každém kroku si vyhodnocuji, jestli stojím na bezpečném místě, jestli někomu nevstupuji do pracovního prostoru, jestli se za mnou nebude přesouvat technika nebo zda se situace nemůže během pár vteřin změnit. Podmínky se vyvíjejí velmi rychle a to, co bylo bezpečné před chvílí, už za okamžik platit nemusí.
Sám jste profesionální hasič. Je to velká výhoda?
Určitě. Díky výcvikům dokážu číst zásah podobně jako zasahující. Vím, jaké činnosti budou pravděpodobně následovat, kde se budou jednotky pohybovat a jaká rizika s tím souvisejí. Díky tomu se umím postavit tak, abych měl dobrý přehled, ale nebyl překážkou. Stačí malá nepozornost a člověk se ocitne tam, kde nemá co dělat. Proto kromě hledání záběru neustále sleduji zásah jako celek a snažím se být co nejméně nápadný.
Fotografii se věnujete už dlouho. Jak jste se k ní dostal?
Tak trochu náhodou. Jednoduše mě bavilo fotit a natáčet věci kolem sebe. Zpočátku to byla zábava a způsob, jak si uchovat zážitky, hlavně pomocí prvních akčních kamer. U nich to ale neskončilo. Z úspor, které jsem dostal v osmnácti letech od rodičů, jsem si pořídil první profesionální zrcadlovku, a tehdy jsem tomuto koníčku úplně propadl. Postupně si mě začali všímat lidé kolem a dostával jsem příležitosti tvořit videa a fotografie i z jiných oblastí, různých událostí či zaměření.
Ale to vám, hádám, nestačilo.
Uvědomil jsem si, že mě obrazová tvorba naplňuje víc, než jsem si myslel. Současně jsem studoval vysokou školu, obor požární ochrany na VŠB – Technická univerzita Ostrava, a po nástupu jako hasič-student k výjezdu pro mě bylo přirozené propojit tyto dva světy, hasičskou praxi a dokumentační tvorbu. Později se přidala práce s drony, kde se propojila technika, praxe a vizuální pohled na svět z jiné perspektivy. Dnes jsem především hasič, konkrétně na pozici vyšetřovatel příčin požárů. Postupně k tomu se ale také přidala spolupráce s HZS Moravskoslezského kraje jako dokumentarista a role zastupujícího tiskového mluvčího. Ve volném čase se ale stále věnuji i soukromým zakázkám, jako jsou dokumentace svateb, tvorba obsahu na sociální sítě a jejich správa, či spolupráce s různými společnostmi.
Vaši práci sleduje na Instagramu téměř 30 000 lidí. Jak vznikl nápad prezentovat svoji práci na sociálních sítích?
Primární prezentace práce hasičů probíhá především na oficiálních sociálních sítích HZS Moravskoslezského kraje, o které se starám společně s týmem mluvčích a které vřele doporučuji sledovat. Cílem je informovat veřejnost o zásazích, událostech i práci hasičů, a to s důrazem na ověřené informace a profesionální komunikaci. Zároveň se zde věnujeme i tvorbě obsahu pro preventivně výchovnou činnost. A i kdyby naše práce pomohla jen jednomu člověku, má to obrovský smysl. Na svých osobních sítích k tomu přistupuji trochu jinak.
Petr Andráško během předávání cen na ceremoniálu Czech Press Photo. Fotografii z hasičského prostředí se věnuje již dlouhé roky, díky čemuž se stal populárním i na Instagramu, kde jeho snímky pravidelně sleduje téměř třicet tisíc zájemců.
Jak?
Ukazuji i běžnější pohled na život kolem, na mou cestu živote s takovým menším zaměřením nejen na požární bezpečnost, ale na obecnou bezpečnost, prevenci a osvětu. Sdílím fotografie a videa z dokumentační činnosti, ale vždy s myšlenkou, že by si z toho lidé měli něco odnést, ať už jde o pochopení práce záchranářů, nebo o vlastní bezpečnost. Sociální sítě mají obrovský dosah a byla by škoda je nevyužít k dobré věci. Pokud díky jednomu příspěvku někdo něco udělá bezpečněji, má to pro za mě obrovský smysl. Zároveň zde stále vidím velký nevyužitý prostor a dle mého názoru by si hasiči zasloužili mnohem více prostoru a věřím, že se bezpečnost obecně může do budoucna stát přirozeným společenským tématem. Každému, kdo se mě na to ptá, pokládám jednoduchou otázku: Máte doma požární hlásič? Je to malá krabička za pár stovek, která vám může zachránit život. Realita je ale často taková, že spousta lidí odpoví, že ho doma nemají, vůbec ho nekontrolují, nebo v tom nejhorším případě dokonce vyndali baterie, aby hlásič „nepípal“.
Co pro vás ocenění v Czech Press Photo znamená?
Ocenění v Czech Press Photo pro mě znamená obrovský úspěch a silné zadostiučinění. Slyšet od špičkových fotografů, že se jim moje fotografie líbí, bylo něco nepopsatelného. O to větší váhu to pro mě má. Zároveň to ale beru především jako úspěch zasahujících hasičů. Fotografie mají vyprávět příběh a vyvolávat emoce, a bez jejich práce, nasazení a odvahy by žádný takový příběh nemohl vzniknout.
Obecně, jak obtížný, náročný a vyčerpávající byl zásah v Hustopečích? A v čem nejvíce? Na místě se zasahovalo několik dní v kuse.
Událost v Hustopečích nad Bečvou byla výjimečná svým rozsahem i množstvím uniklých nebezpečných látek. Nešlo jen o samotný požár, ale o kombinaci úniku benzenu, jeho hoření a hrozby dlouhodobé kontaminace okolí. Zásah byl mimořádně náročný časově i organizačně, s velkým důrazem na ochranu zasahujících i životního prostředí. Šlo o dlouhodobou operaci, kde hrála roli vytrvalost, koordinace a důsledné dodržování bezpečnostních postupů.
Požár zachvátil prakticky celou vlakovou soupravu. Jako zázrakem nikdo nebyl zraněn.
Je i nějaký jiný vámi nafocený zásah, který vám utkvěl v paměti?
Hodně se mluví o zásahu v Hustopečích, protože byl mediálně viditelný a v mnoha ohledech mimořádný. Je ale důležité si uvědomit, že hasiči ročně vyjíždějí ke stovkám tisíc událostí a za každým tím číslem je konkrétní příběh a konkrétní lidé. Pro mě osobně nejsou „nejnebezpečnější“ jen velké požáry nebo události s chemickým rizikem. Silně v paměti zůstávají i dopravní nehody, požáry domů nebo technické zásahy, kde je silný lidský příběh, kde bohužel dojde k závažnému zranění, nebo kde navážete kontakt s lidmi na místě. To jsou momenty, kdy si člověk naplno uvědomí, jak tenká je hranice mezi běžným dnem a obrovskou ztrátou. Z pohledu dokumentaristy jsou tyto situace náročné i tím, že si stále připomínám, že nefotím „událost“, ale lidské osudy. A právě to je na tom možná nejsilnější. Hodnotu domova, věcí a bezpečí si často uvědomíme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme – a tohle poznání se při těchto zásazích vrací znovu a znovu.
