„Festivalovou sezonu máme opravdu hodně nabitou. Máme desítky open koncertů. Vždycky jeden víkend o prázdninách vyblokujeme, aby byl bez akcí. O společnou dovolenou děti a své ženy zkrátka neochudíme,“ říká baskytarista skupiny Ondřej Polák.
Letos máte další ročník šumperského festivalu Džemfest, který pořádáte. Jak zapadá do vašeho nabitého programu držet pořád tuto akci?
Já jsem jako dramaturg tady pořádal hodně akcí. Teď už jsem si nechal jenom Džemfest. Jezdí k nám i lidé, kteří se třeba celý rok nevidí a tady se sejdou. Když vidím jak se baví, tak mě to vždycky přinutí dělat další ročník. Pak si nadávám, proč to ještě dělám a to je každý rok.
Když chceš zábavu více než dvě minuty. Džemfest opět provokuje plakátem |
Zase jste dostáli vaší pověsti a k Džemfestu vymysleli hodně peprný plakát se sexuálním podtextem, o kterém se hodně mluví...
Podle mě je to normální plakát, nic výjimečného, ale jako každý rok slyším, že jsme to už opravdu přehnali. Hodně lidí a hlavně politiků prudí, jiným se zase líbí. I když to bylo na spadnutí už loni, tak teprve letos nám město zakázalo plakáty na letošní Džemfest vylepit. Dřív jsme ukázali na plakátech odhalené ňadro, těhotnou ženu, dostávali jsme ceny za sexistickou reklamu, ale vždycky to politici nějak zvládli. Zákazy jsou ale vždy tou nejlepší reklamou. Když se naši kamarádi a známí dozvěděli, že v Šumperku není možné vylepovat naše plakáty, tak nám pomáhají s roznosem po různých místech, za což jim moc děkujeme. A o plakáty je velký zájem i jako o sbírkové předměty. Kdo by nechtěl mít doma zakázaný plakát?
Kolik koncertů zvládnete za jeden víkend?
Hrajeme i čtyři za víkend. Máme z toho strašnou radost, že nás lidé chtějí vidět a hlavně slyšet.
Bylo to tak vždycky?
Hrajeme třicet let a dlouho jsme prosili pořadatele, obvolávali, žádali, aby nás vzali. Takže jsme zažívali dobu prošení. Pak nás konečně vzali na festival. Hráli jsme na začátku, když tam ještě nikdo nebyl, ani nás nenapsali na plakát. Teď naopak organizátoři prosí naši manažerku, abychom si vybrali je, takže se vše úplně otočilo. Nikdy si toho nepřestaneme vážit. Hrajeme jako headlineři v nejlepších večerních časech, což je úžasné.
Teď už pořadatele neobvoláváte, máte tak méně práce?
Vždycky jsme si mysleli, že když se prosadíme a přijde úspěch, tak si oddychneme a vlastně nebudeme muset už tak dřít, ale opak je pravdou. Říká se, že člověka začne požírat jeho vlastní úspěch a je to pravda. Roztáčí se kolotoč, ze kterého není možné vystoupit. Na druhou stranu je skvělé, že s námi už na koncerty jezdí patnáctičlenný tým lidí. Všichni jsme už přestali pracovat ve svých zaměstnáních, podali jsme výpovědi a věnujeme se jenom muzice. Od rána až do večera se ale pořád točíme kolem kapely. Práce neubylo, spíš naopak.
Někdo si řekne, co můžete dělat kolem kapely od rána do večera?
Vůbec to není nadnesené. Už jsme si museli v kapele rozdělit i divize. Někdo řeší organizaci týmu, dopravu, někdo management, komunikaci. Je to opravdu psycho. Vezmu jenom světla. Dnes je každé vystoupení taky velká show plná světelných efektů. My bychom nepotřebovali nějaké prskavky, světelnou show. Myslíme si, že nejdůležitější jsou písničky. Ale když před vámi a po vás hraje někdo, kdo má show, tak ji prostě musíte mít taky. Takže nakupujeme, vymýšlíme, programujeme, abychom i v této oblasti byli originální.
Hraní v létě je paráda
Když porovnáte open akce a běžné halové koncerty, co vám sedí víc?
I když i přes zimu je taky hodně koncertů včetně hraní na plesech, firemních akcích, tak přece jenom léto je mnohem příjemnější. V zimě člověk přijede někam, kde je chladno, tma, kulturák se teprve vytápí. V létě je svoboda. Člověk jede v kraťasech, je pořád světlo. I energie v lidech je jiná než v zimě. Jsou jiní, mají větší radost ze života, chtějí se bavit. Je to vidět i na jejich spolupráci s kapelou.
Jakou letní akci s vaší účastí byste vypíchl?
Dělá nám velkou radost festival Trnkobraní ve Vizovicích, kam jsme se dlouho nemohli dostat. Loni nás organizátoři konečně pozvali. Předvedli jsme takovou show, že hned druhý den volal hlavní pořadatel a objednal si nás i na letošek. To je radost. Možná ještě větší radost máme, když jedeme na malou trapnou akci, od které nic nečekáme a najednou je tam třeba pěti tisíc lidí, kteří se skvěle baví. Na velkém festivalu víte, že tam budou mraky lidí, nemá vás co překvapit. Ale když jedete na akci, kdy máte obavy z průšvihu a pak je to naprosto skvělé, tak je to super.
Vybavíte si z poslední doby nějaké neortodoxní letní vystoupení?
Jsme velcí fotbaloví fanoušci, hlavně já a brácha. Brečíme, když prohraje reprezentace, což je docela často. Pokud je čas, tak jezdíme na fotbalové zápasy. Loni nás oslovila fotbalová reprezentace, ať s ní jedeme na zápas do Chorvatska vlakem. Strávili jsme tři dny ve vlaku, hráli jsme fotbalistům a doprovodnému týmu a v Chorvatsku jsme se mrkli na zápas, který jsme samozřejmě obrečeli, protože jsme prohráli 1 : 5. Nedalo se na to dívat. Když jsem pozoroval naše hráče, tak ten výkon byl mnohem horší než špatný. Na druhé straně jsme viděli v akci Modriče, Periče, zkrátka fotbalové modly, takže přes katastrofální výkon našich jsme měli skvělý zážitek. Pozoruhodná byla i cesta na stadion v Osijeku. Když náš vlak přijel na nádraží, tak tam na nás čekala policie, vojenská auta. Tak jsme si říkali, jakou mají úctu k našim fotbalistům. Později jsme se dozvěděli, že oni si mysleli, že přijeli čeští rowdies. Proto takové manévry, vojenská technika a helikoptéry.
V únoru vás čeká velký koncert s filharmoniky v pražském O2 universum, v sále pro 4 500 diváků. Jak se připravujete?
Letos jsme na Valentýna odehráli koncert s Moravskou filharmonií Olomouc v Obecním domě. Podařilo se nám ho vyprodat, navíc jej točila i Česká televize. Příprava byla neskutečně náročná a to je i teď. A navíc jde zase o krok nahoru. Filharmonie bude hrát ve větším obsazení, budeme mít víc hvězdných hostů.
Jak se vám hraje před takovým tělesem?
Není sranda, když my, kteří jsme se naučili v garáži mlátit do bicích a drnkat na basu, máme za sebou desítky excelentních muzikantů. Oni v podstatě dělají křoví samoukům a doprovázejí jejich písničky. Je to hodně zvláštní pocit, pere se ve mně tréma a pokora, radost a pýcha s dojetím z majestátního zvuku.
Pak už před vámi bude jen O2 aréna nebo velký fotbalový stadion...
Uvidíme, není to ale náš sen. Nikdy jsme tyto sny neměli. Začínali jsme jako folková kapela a náš největší sen bylo zahrát si na Mohelnickém dostavníku (folkový festival – pozn. red.). To se nám splnilo. To všechno další už je navíc. Nás strašně baví, když složíme písničku, nazkoušíme, ale nevíme, jaký bude její osud. Je příjemné, když se z ní stane hit a dostáváme videa od lidí, na kterých si naše písně zpívají někde na chatě, děti v mateřinkách. To je víc než vyprodaný stadion.
