Přestože jako dcera právníka, který v padesátých letech odmítl soudit kulaky, nemohla studovat medicínu, v nejvyšším pohoří světa Himálaji dnes pomáhá zachraňovat životy. Už patnáct let tam totiž s horolezeckým kolegou Vítězslavem Dokoupilem provozuje malou nemocnici. Navzdory vzdálenostem, politice a dnes i pandemii. I když žije v Hynkově u Olomouce, svou energii dál věnuje pomoci lidem v horských vesnicích v Pákistánu.
Na krku máte tyrkysový oblázek, je to vzpomínka na Čo Oju, kde jste s Věrou Komárkovou stanuly jako první ženy na světě?
Ten kamínek jsem si koupila při první návštěvě Nepálu v roce 1980, je to tibetský kámen pro štěstí. Připomíná mi nejsilnější zážitky mého života, dobré i zlé. Ale i tu satisfakci, která byla úžasná, protože přelstít všechny ty, co nám házeli kameny pod nohy, nebylo lehké a pravděpodobnost, že to vyjde, byla velmi malá. Musím říct, že jsme byly obě velmi šťastné, když se nám to podařilo.
V knize Tyrkysová hora například popisujete, jak jste 200 metrů pod vrcholem zjistila, že máte nefunkční kyslíkovou bombu.
Zaprvé jsem málem omdlela, protože se mi náhle nedokrvil mozek a nevěděla jsem, co se stalo. Pak mi to zapálilo, odhodila jsem náustek a rozbrečela jsem se. V tu chvíli jsem si myslela, že je po všem. Cítila jsem naprosté zoufalství. Ale pak jsem si vzpomněla na potíže s vyřizováním výjezdní doložky a to bylo, jako by vás někdo nakopl. (směje se) Nejmladší generace narozená v tomto režimu už nemůže chápat, kolika lidem komunisté zkazili život, a mně málem taky. Byla to otázka šílené, až nelogické tvrdohlavosti, že si člověk šel za svým. Téměř jako jít proti zdi. Proto jsem u nás byla jediná z holek, ne, že bych jich nebylo víc, které by na výškové horolezectví měly.
Tu horu jste si vlastně musela vybojovat nejen na svahu.
Ale i na režimu už dávno předtím. To byla hluboká totalita, rok 1984, komunisté byli ještě silní, nikdo jsme netušili, že to skončí. Jednotkou dočasnosti byl tenkrát takzvaný „furt“.
Usilovala jste i o další osmitisícovky. Jakého pokusu litujete?
Trochu mi pak harašilo a chtěla jsem vylézt na Everest. Měly jsme to v plánu s Věrou, ale pořídila si druhé dítě, musela vydělávat peníze a také podepsat zaměstnavateli, že nebude jezdit na expedice. Dlouho pak nebylo možné se někam dostat a jediné, co se mi podařilo, byl ještě výstup na Gasherbrum (8 035 m) v roce 1988. Po převratu už mi bylo přes padesát, i tak jsem se o Everest dvakrát pokusila. V roce 1991 z Tibetu s rakouskou expedicí Marcuse Schmucka, ale zahynul tam jeden kluk a tehdy se v takovém případě nepokračovalo. Druhý pokus byl o rok později z jihu, z Nepálu. Ten byl na hraně nože. Musela bych jít na vrchol z jižního sedla sama, což jsem vyhodnotila jako nezodpovědné riziko. Obrečela jsem to, ale řekla jsem si, že to za to nestojí.
Jak jste vnímala nástup komercializace horolezectví?
S rostoucí hrůzou. Vím, že stejně jako v jiných oborech se to zastavit nedá a bránit se tomu nejde. Na to lidé musí přijít tím, že uvidí důsledky, ale těžko říct, kdy se to stane. Vezměte si Šerpy – od padesátých let minulého století se z neandertálské úrovně vyšvihli na emancipovanou generaci anglicky mluvících a počítače ovládajících frajerů. Stalo se tak v rozmezí desítek let, tedy velice rychle. V Everestu prozatím vidí jen zdroj příjmů, ale na druhou stranu ztratili kořeny a identitu. To však čeká všechny kmeny, pokud se to nějak osvíceně neošetří předem. V Pákistánu je to o padesát let posunuté díky islámu, který je konzervativní, změny se tam hůř prosazují. Také to ale jde tím směrem, i když pomaloučku.
Dina ŠtěrbováNarodila se v roce 1940 jako Margita Schochmannová v Bratislavě, kde vystudovala matematiku. Od mládí se věnovala horolezectví. V roce 1984 stanuly s Věrou Komárkovou jako první ženy světa na Čo Oju (8 201 m). O čtyři roky později Dina Štěrbová s Livií Klembarovou dosáhly na vrchol Gasherbrumu II (8 035 m). V roce 1964 se vdala za olomouckého přírodovědce a ekologa Otakara Štěrbu (1933–2017) a řadu expedic po celém světě absolvovali spolu. Během výprav poznala těžký život lidí v horských oblastech Pákistánu, proto od roku 2007 díky jejím aktivitám funguje ve vesnici Arandu nemocnice Czech Hospital. Je autorkou řady knih.  |
Takže vám není líto, že jste nezažila dobu, kdy je mnohem jednodušší dostat se na osmitisícovku?
Trpěla jsem lítostí, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se tam poprvé dostala, ráda bych osmitisícovek vylezla víc. Ale zároveň jsem vděčná za to, co se podařilo, je to ambivalentní pocit. Ovšem to, co nastalo... Nevím, takhle bych to dělat nechtěla.
Hory byla vaše doména, ale s manželem Otakarem Štěrbou jste také sjížděla divoké řeky.
Hory byly spíš láska. Ale sjíždění řek bylo také úžasné.
Přitom to nebyla žádná turistika, ale prvosjezdy horských řek na Sibiři. Po revoluci jste spolu projeli americká Velká jezera, kde vás ohrožovaly obrovské vlny.
Byly to divoké story a adrenalin. Měla jsem samozřejmě strach, ale ten mám i na horách. Na Hořejším jezeře nás obdivovali, že jsme si je troufli přeplout. I na Winnipegu byly šílené vlny, když se to rozbouřilo.
Před školou, kterou se Dině Štěrbové a Vítězslavu Dokoupilovi podařilo díky darům rozšířit a zvelebit.
Váš muž v knize Řeky, moje řeky popisoval, že jste na něj v kritické chvíli ve vlnách křičela: „Zastav, ty idiote.“ Je to pravda?
To zveličoval. (směje se) Ale samozřejmě, že jsme si nadávali, to je logické. Bylo to docela šílené, člověk nevidí břeh, ani kam voda teče, neví, jak se odtamtud dostane. Iks lidí tam zachraňují vrtulníky, různé nerozvážné vodáky, kteří tam ale třeba také týdny na nepřístupném místě čekají na záchranu. V tomhle jsem však měla v manžela velkou důvěru.
Sám byl velký dobrodruh, který objel svět na řekách. Jak jste spolu fungovali, když jste měli každý své ambice i touhy?
Domlouvali jsme se a nikdy jsme jeden druhému expedici ze zásady nezkazili. Možností nebylo tolik, takže když se nějaká objevila, tak se vyslovila. Otakar věděl, že s tou mojí osmitisícovkou to byla utkvělá, mnohaletá touha. Na fakultě (Dina Štěrbová vystudovala matematiku, kterou také dlouho vyučovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého – pozn. red.) nás jako nespolehlivé honili, neměla jsem žádný únik, žádnou vidinu postupu, jen idealistické přesvědčení, že předávat vědomosti má smysl nezávisle na režimu. Ale zaplaťpánbůh, protože mě to zase bavilo. Otakar dobře chápal moji frustraci a velice mě podporoval. A když se nám podařilo vylézt na Čo Oju, měl pak také obrovskou radost.
Váš manžel byl také u toho, když jste s horolezcem Vítězslavem Dokoupilem zakládali Českou nemocnici v Baltistánu, nejvýše položené oblasti západního Himálaje – Karakorumu na severu Pákistánu. Původně jste ji tam jeli jen dopravit a smontovat. Nakonec jste ji ve vesnici Arandu začali i provozovat. Proč?
Nemocnice nám vlastně zůstala na krku, protože nám nedalo svědomí. Když jsme viděli jiné zkrachovalé projekty, stojící jako náhrobky v řadě vesnic kolem, řekli jsme si, že to musíme aspoň zkusit.
Na Everestu mě před lavinou varoval šestý smysl, vzpomíná horolezec Rakoncaj |
Nikdy jste nelitovala?
Ne, ale kdybych věděla, jak to bude složité, tak bych si to asi více rozmyslela. Dnes opravdu nelituji, jiní lidé mého věku už jen hlídají vnoučata nebo chodí po výstavách a koncertech.
Do Pákistánu jste každý rok osobně jezdila, teď, v době pandemie covidu, to nejde. Dá se nemocnice provozovat i na dálku?
Dva lidé z vesnice mají WhatsApp, jeho prostřednictvím jsme v kontaktu. Tohle se hodně změnilo, nová generace horalů je už úplně jiná.
Váš syn dřív nebyl rád, že tam jezdíte. Zvykl si už?
To, že odlétám, nesmím říct skoro nikomu.
Jak bezpečno dnes v Baltistánu je?
Bezpečno tam není, ale nikdy jsem se tím moc nezaobírala. Když tady slyšíte zprávy o přepadení mešity a počtu unesených nebo zavražděných, začnete mít strach. Pak ale přiletíte do Islámábádu, vejdete do tamního horka, vidíte pořád stejný mumraj lidí a kypící život... a všechno z vás spadne. Nesmíte tam tedy dělat vyložené blbosti, třeba chodit sama, protože únosy jsou tam z 90 procent komerční.
Tyrkysová hora. Dina Štěrbová při výstupu na Čo Oju, kde s Věrou Komárkovou stanuly jako první ženy na světě.
Nikdy vám tam nešlo o život?
Ale šlo, ovšem z jiného důvodu. Třikrát jsme málem skončili s džípem v řece a jen zázrakem se to nestalo. Tamní cesty jsou jen jakýsi zářez ve skalnatém kaňonu, neustále tam padají kameny, je to úzké, do zatáček se musí najíždět i na pětkrát. My jsme vesničanům darovali dva džípy (slouží mimo jiné jako sanitky – pozn. red.), ale nikdo je neuměl řídit, museli se to teprve učit. Jednou nás vezl přítel Husajn, který si na silnici nevšiml balvanu, do kterého jsme najeli. Nebylo to sice ve velké rychlosti, ale i tak nás to odhodilo. Zastavili jsme se na rozpadlé zídce nad propastí. Stačilo málo a letěli jsme 200 metrů ze srázu do řeky.
Před lety jste mi vyprávěla, že Baltiové v Arandu žijí v podmínkách připomínajících dobu kamennou. Vy jste jim pomohli vybudovat vodovod, ukázali, jak ohřívat vodu. Naučili se také hygieně?
Naučili, ale ne všichni. Mlčící většina je ráda, že může chodit do nemocnice pro léky, ale nemyje se dál. Ovšem mladší generace, která se točí kolem nás, tomu přivykla. To, že voda je důležitá, však pochopili všichni, vodovod chtějí až k domu.
V nemocnici prý máte i ultrazvuk.
To máme, už druhý. Jsme vyloženě špičkové pracoviště. (směje se)
Proč právě tenhle přístroj?
Nebylo nám lhostejné, že ve vesnici každý rok zemřely dvě tři ženy při porodu jen proto, že dítě mělo špatnou polohu nebo nevyšla placenta a ony vykrvácely. V Evropě jsou tyto případy raritní, ale tam šlo až o procenta. Islám nedovoluje zdravotníkovi vyšetřovat ženu, dotýkat se jí smí se souhlasem manžela jen gynekolog ve státní nemocnici. Při použití ultrazvuku však zdravotník ženu vyšetřuje pomocí sondy, tak jsme s napětím čekali, jestli to přijmou, anebo budou zdravotníka Najafa kamenovat. On se naučil používat ultrazvuk úžasným způsobem. Před dvěma roky jsme mu umožnili absolvovat státem certifikované školení v Islámábádu a teď s ním diagnostikuje úplně všechno, dokonce i červy. Co se týče gynekologie, bezpečně pozná stáří a polohu plodu.
Dina Štěrbová s chlapcem Azamem, jedním z prvních zachráněných v Czech Hospital, dnes má třináct let.
Jak to tedy s porody v Arandu vypadá dnes?
Najaf sice nesmí být u porodu, který se vždy odehrává doma, ale ženy sleduje do poslední chvíle. Ještě těsně před porodem je veze na kolečkách do špitálu na ultrazvuk. Pak už jen kontroluje tep, tlak a chodí nakouknout, jak se porod vyvíjí.
A když se nevyvíjí dobře?
Pokud nepomůže ani oxytocin (látka na zesílení kontrakcí – pozn. red.), tak muži naloží ženu do džípu a vezou ji do nemocnice ve Skardu (správní centrum stejnojmenného okresu – pozn. red). Porod se někdy podaří nastartovat otřesy auta, kolikrát se vrátili rovnou s dítětem. Dojemný je ale systém, který zavedli pro zimní období. Vesničané pochopili, že ženu je potřeba dostat do nemocnice rychle, proto mají komando asi patnácti chlapů, kteří ji naloží na nosítka a nesou až tam, kam může dojet džíp. Někdy to znamená třeba dva dny cesty. Zatím všechny ženy zachránili.
Také jste v Arandu vybudovali školu...
Školu jsme jen obnovili a rozšířili. Už fungovala, ale mizerně – byla to jedna třída s oprýskanou tabulí, děti seděly na zemi a učitelem byl historicky první vesničan, který udělal maturitu. Je těžké zajistit učitele, to je slabina celého systému. Také ta jedna místnost byla málo, proto jsme v domě vykoupili další, opravili ji, pořídili lavice… Byla to pěkná akce.
Přilákalo to do školy víc dětí?
To ano, ale zase sedí na zemi, i když na koberci, lavice jsou naskládané v rohu. Vesničané s nimi neuměli zacházet. Podstatné však je, že si uvědomují význam školy, v celém Baltistánu je velká touha po vzdělávání. Lidé jsou přesvědčení, že je to cesta k bohatství, děti udělají všechno, aby se mohly učit. Také proto jsme vybudovali internát ve Skardu.
Pro koho je určený?
Pro děti, které tam budou chodit na střední školy. Jeho stavba byla tím nejtěžším, co jsme tam za těch 15 let zažili, trvala čtyři roky. Několik let nám mimo jiné házel klacky pod nohy jeden český velvyslanec. Byl toho názoru, že jsme dobrodruzi, tak nám zhatil několik malých lokálních projektů. Na ministerstvu od nás kvůli němu dali ruce pryč. Takže internát nás stál nejen hodně úsilí, ale také vlastních peněz.
Dnes už funguje?
Ano, v roce 2018 jsme jej Aranďanům slavnostně předali s tím, že provozovat už jej budou muset sami. Nechtěli jsme si přibírat další finanční zátěž, taky není dobré dát lidem všechno zadarmo. Je lepší naučit je, jak můžou peníze získávat sami.
A dokážou to?
Snažíme se je to naučit. Přímo v Arandu jsme jim pomohli vybudovat kemp, ve kterém budou moct poskytovat služby pákistánské klientele. Pákistánci z velkých měst se totiž pomalu učí jezdit do hor. Kdybychom kemp nezaložili my, uchvátí turistický ruch velké cestovní kanceláře a místní horalé budou jenom nosit náklady pro expedice a trekaře a vykonávat další pomocné činnosti, vařit a tak dále. Všechen zisk by shrábly cestovky.
Od roku 2007 v horském Baltistánu zachraňuje životy Czech Hospital. Každý může přispět darem na její provoz.
Jak své aktivity v Baltistánu dnes financujete?
Pořád máme transparentní účet, na který nám mohou dárci posílat své příspěvky.
A jsou Češi štědří i vůči tak vzdálené komunitě?
Každý rok se zatím našli dobrodějové, kteří přispěli, a sporadicky dostáváme i skutečně slušné částky. Ale pomáhají taky další lidé, třeba po pětistovkách.
Stačí to pokrýt vaše náklady?
Naposledy jsme do Arandu posílali asi devět tisíc dolarů. Z toho šest tisíc bylo na léky. Je to pakatel, když si uvědomíte, že do nemocnice chodí několik tisíc lidí z celého údolí. Zbytek peněz šel na opravu opěrné zdi nemocnice, která se posunula pod váhou sněhu v zimním období. Kdybychom stavbu nesrovnali, mohla se časem celá sesunout. V budoucnu chceme posílit schopnost Aranďanů k samostatnému získávání příjmů pro chod nemocnice. K tomu by měl sloužit již zmíněný kempink „Czech campsite“, který je třeba do budoucna vybavit potřebnou infrastrukturou. Jiné možnosti výdělku vlastně tamější horalé nemají.
Myslíte, že jste svým osobním příkladem motivovala k emancipaci ženy v muslimském světě?
Myslím, že ano, trochu jim muselo stoupnout sebevědomí. Muži se s nimi na veřejnosti nebaví, ale ženy vidí, že se mnou komunikují. Muži mě uznávají, i když se s nimi kolikrát hádám, když zdůvodňuji naše rozhodnutí. Po těch mnoha letech naší přítomnosti v Arandu pochopili, že na rozdíl od jiných neziskovek, které se tam jen mihnou, to s nimi myslíme dobře. A vědí to i ty ženy.
