Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Je neuvěřitelné, co absolvoval, říká o moravském Marku Polovi historik

  5:17
Přerovský rodák Bohumil Pospíšil putoval po Asii pět let. Zemřel v roce 1974 bez většího ohlasu na Novém Zélandu. Až nedávný nález stovky jedinečných fotografií a zápisků v jeho pozůstalosti může pomoci poodhalit podrobnosti jeho výprav. Dokumentací z Pospíšilových výprav se zabývá historik Martin Nekola.
Přerovský cestovatel Bohumil Pospíšil.

Přerovský cestovatel Bohumil Pospíšil. | foto: Pozůstalost Bohumila Pospíšila

V jakém rozsahu Pospíšil svou cestu na východ podnikl?
Absolvoval cestu po několika desítkách zemí. Trvala pět let od léta 1926 do léta 1931. Připomínám, že to byl mladý kluk, který měl při odjezdu 24 let, nešlo o žádnou sponzorovanou expedici. Několikrát se zmínil, že vyrazil s krosnou a jedním oblekem, co měl na sobě. Cestoval různými způsoby – vlakem, na koni, na oslu, na slonovi, většinu cesty pěšky. Přes to všechno dokázal se svým kolegou a přítelem Josefem Hüblem, také z Přerova, přejít a projet Blízký východ, Indii, Čínu, celou jihovýchodní Asii – byli v Japonsku, Mongolsku, Koreji...

Věděl, že jede na pět let?
Cílem cesty bylo na začátku pokořit sto tisíc mil, tedy 160 tisíc kilometrů. Nevím, zda to tehdy byla nějaká nepřekonaná hranice nebo se hrálo o čas. Všude, kam přijeli, to byla událost, a on vždy říkal, že pokořili oněch sto tisíc mil za nejkratší dobu. Každopádně trasa se postupně několikrát měnila, například po rozchodu s Hüblem.

Co se stalo?
V jedné fázi cesty se rozdělili v severní Číně, kde si Hübl našel manželku, ruskou emigrantku, bělogvardějku. Zůstal tam a Pospíšil pokračoval dál. První fázi přes Malou Asii, Indii, Pákistán absolvovali spolu. Hübl zemřel poměrně mladý v listopadu 1942, na tuberkulózu. Byl mezitím v Československu na návštěvě, ale dožil v Šanghaji.

Jakou měl roli?
Oba se narodili v roce 1902 a pocházeli z Přerova. Nevím, zda byli kamarádi už z dětství, nebo se poznali až v Praze. Před cestou byli externí redaktoři a dohodli se, že spolu vyrazí na dobrodružnou výpravu. Ve všech rozhovorech byl Pospíšil mozkem výpravy a Hübla zmiňoval jen jako asistenta, sekretáře, doprovázejícího přítele.

Pořád nacházíme něco, co se v Toulavce ještě neobjevilo, říká Iveta Toušlová

Vazby na Přerov skončily u Pospíšila s přesunem do Prahy?
S pomocí archivářů v Přerově jsem zjišťoval, jestli tam ještě bylo nějaké spojení, protože do roku 1923 měl Pospíšil hlášenou adresu v Čekyni. Potom už byl nastálo v Praze. V Přerově neměl žádnou rodinu, o matku přišel asi ve třech letech, o otce někdy v osmi, takže vyrůstal u příbuzných, měl poručníky.

Patřil k nejznámějším cestovatelům Československa?
Když se v roce 1931 vrátil, bylo velké haló, že tehdy ještě málo známý cestovatel dokázal navštívit takové množství zemí a dostal se do míst, která do té doby byla evropským nebo bílým cestovatelům zapovězena. Vrátil se v červenci 1931 a hned v září uspořádal v Praze ve Veletržním paláci obrovskou výstavu. Podle informací v tehdejším tisku vystavoval až deset tisíc fotografií. To byl přelom, kdy jeho jméno vešlo ve známost a začal být žádaný. Přednášel, pořádal besedy a intenzivně publikoval. Psal pro Lidové noviny, časopisy Světozor, Širým světem, což byla populární cestovatelská revue, kde různí cestovatelé, dobrodruzi a objevitelé popisovali své zážitky.

Z cest nepřispíval?
Snažil jsem se najít nějaké články z konce 20. let, kdy byl pryč, ale spíš to vypadá na korespondenci s redaktory časopisů a oni psali například, že Pospíšil je na Tchaj-wanu mezi divochy a těšíme se, co nám o tom bude po návratu vyprávět. Možná jsem ještě nenašel vše.

Před sto lety musely být takové zprávy nesmírně zajímavé.
Ano, zároveň nebyl salonní cestovatel, který sedí v hlavním městě v hotelovém baru, ale snažil se dostat i do nejzapadlejších koutů, což je patrné z fotografií. Byl někde na Borneu v měděných dolech asi jako první běloch. V Číně tehdy probíhala občanská válka a asi nebylo jednoduché a bezpečné se tam pohybovat. Ale tím, že psal pročínsky a podporoval reformní úsilí strany Kuomintang, měl otevřené dveře všude, několikrát se setkal s generálem Čankajšekem. Asi si považovali, že je jim nakloněn jako příslušník nekolonialistického národa, a dostával povolení tam, kam cizinci vůbec nemohli. Projel celou Indočínu, Kambodžu, Laos, Siam – dnešní Thajsko. Stále zjišťuji, jakými trasami přesně mohl cestovat.

Jak zvládal jazyky?
Zůstalo po něm spoustu sešitků a poznámkových bločků, kde má vypsané číslovky do deseti, základní fráze, aby zboural nedůvěru místních. Navíc mu hodně pomáhala znalost esperanta.

Kolik toho napsal?
Než v únoru 1935 zase odjel pryč, vyšlo několik desítek jeho článků. V Národní knihovně v Klementinu jsem si je našel a musím říct, že je to poutavé, čtivé vyprávění, Pospíšil měl velký dar slova. Vedle toho také pro časopis Malý čtenář, což byla revue určená dospívajícím, psal dobrodružné příběhy, o hornících v Austrálii, o lidojedech, pirátech. Většinu ilustroval Zdeněk Burian, čímž se povídky stávaly ještě atraktivnějšími.

Silnice jako cesta do záhuby. Čína už ovládá téměř celou Afriku, říká cestovatel

Evidentně uměl své zážitky zprostředkovat.
Je vidět, že měl bohatou fantazii a na základě vlastních zážitků to dokázal zaobalit, takže i po zhruba osmdesáti letech je čtenář vtažen do děje. Na základě toho si vybudoval pověst šikovného autora. Na živobytí to však nestačilo. Jeho světová cesta předtím končila na Novém Zélandu, odkud si přivezl manželku, napůl Maorku, se kterou se jim v Praze v roce 1932 narodila dcera. Žili na Vinohradech, žena si v Praze nemohla zvyknout a neustále Pospíšila tlačila, aby se přestěhovali zpátky na Zéland.

Martin Nekola (1982)

Historik Martin Nekola
  • Historik, publicista a politolog. Zajímá se o téma Čechů v zahraničí, především o exil po roce 1948.
  • Koordinuje projekt The Czechoslovak Talks, přednáší na amerických univerzitách. Napsal knihy České Chicago, komiks Do švestek jsme doma, Český New York nebo Po stopách Čechů na Novém Zélandu.
  • Spolupořádá výstavu fotografií Bohumila Pospíšila Moravský Marco Polo v Havlíčkově vile v Břeclavi.

Nakonec odjel.
Opravdu se v roce 1935 sebral, odjel a do Československa už se nikdy nevrátil. Zemřel v roce 1974. Ale tím, jak tady dlouho nežil, a dalšími historickými zvraty u nás jeho jméno z obecného povědomí vymizelo. Navíc napsal jen dva cestopisy: Čínou za revolučního varu a Toulky po ostrovech divů, který pojednává o Novém Zélandu. Oba cestopisy vyšly až po jeho odjezdu, takže si ani nemohl užít tu největší slávu. Nemohl mít autogramiády a těšit se z přízně čtenářů. Byly to bestsellery, oba vyšly v roce 1935, když už byl opět na druhém konci světa.

Sláva ho tedy minula.
Byla to pro něj trochu smůla. Knihy napsal v Československu, ale než došly do tisku, byl pryč. Od té doby generace badatelů zabývajících se českými cestovateli pátraly po jeho pozůstalosti a jak vůbec skončil.

Jak jste se k Pospíšilovi dostal vy?
Jsem historik specializující se na Čechy v cizině a shromažďuji jejich příběhy, hlavně v USA, ale píši i o Češích v Austrálii, Kanadě a dal jsem dohromady také knížku o Češích na Novém Zélandu, kde mám kapitolu o českých cestovatelích. Asi čtyři nebo pět jmen. Krátký odstaveček jsem věnoval i Pospíšilovi, ačkoliv před těmi třemi lety, když jsem na knize pracoval, jsem také pořádně nevěděl, o koho se jedná. Když vyšla, poslal jsem několik desítek výtisků na Nový Zéland – honorárním konzulům a spolkům. Na základě toho se mi po Vánocích 2021 e-mailem ozval pán z Aucklandu. Psal, že je Pospíšilův vnuk a že při rekonstrukci starého domu po dědečkovi náhodou našli ve sklepě obrovský lodní kufr, ze kterého vyskočily stovky fotografií, zápisky, deníky, poznámky. Psal: „Většina je psaná česky, nerozumíme tomu, chcete to?“

To muselo potěšit.
Vyskočil jsem dva metry do vzduchu: Jasně, pošlete! Opravdu mi z Aucklandu poslal šest velkých krabic, dostaly se sem loni v únoru. Od té doby teprve zjišťuji, co byl Pospíšil zač, probírám se tím krůček po krůčku. Pochopil jsem, že projekt Pospíšil se dá rozdělit do mnoha podprojektů. Jelikož strávil pár měsíců v Číně, dá se připravit výstava nebo přednášky jen o jeho čínských zážitcích. Byl v Indonésii, takže když loni slavila Indonésie státní svátek a v Praze se při té příležitosti konal filmový festival, vystavil jsem tam asi pět panelů s jeho fotografiemi ze Sumatry, Jávy a Bali. Všichni byli nadšení a překvapení, jak kvalitní fotografie z konce 20. let 20. století se zachovaly.

Popisoval fotky?
Popsané jsou, ale ne moc detailně. Pospíšila zajímal všední život, účastnil se různých náboženských obřadů, podařilo se mu dostat i mezi smetánku, generály, guvernéry, aristokracii. V Malajsku byl přítomen i královské svatbě. Pak fotil přírodní krásy – hory, řeky, jezera a památky.

Co pro vás snímky znamenají jako pro badatele?
Fotky můžeme nazvětšovat, kolikrát chceme, a každý sebemenší detail je pořád dostatečně ostrý. Jelikož se však sám nezaměřuji na jihovýchodní Asii a nevím o dějinách regionu tolik, konzultuji obsah fotek se sinology, japanology, indonesisty. Všichni o fotkách říkají, že jsou unikátní, vzácný materiál. Vyfotil třeba most, který za války v roce 1944 zničili Japonci a je to jedna z posledních dochovaných fotografií. Skoro na žádné fotce není vyobrazen Pospíšil sám. Stále mi ale vrtá hlavou, co to bylo za fotoaparát, protože to zkrátka nemohla být těžká trojnožka. Prošel pouštěmi a velehorami, nemohl by tahat velké zařízení, musel mít něco zavěšeného na krku. Je to jedna z věcí, kterou řeším s odborníky.

Nikde jsem nemrzla víc než v Maroku, vypráví cestovatelka. Dnes tam vozí Čechy

Vnuk o dědečkově minulosti nic netušil?
Ne. Dnes je mu asi pětašedesát, takže když Pospíšil zemřel, bylo mu šestnáct sedmnáct. Pamatuje si ho jen mlhavě jako velmi nemocného dědečka, který pokašlával, seděl na verandě v křesle a něco si četl. Byl tichý a nikdy se nezmiňoval o mládí v Československu ani svých dobrodružných výpravách. Rodina právě teď spoléhá na to, co všechno vypátrám, protože i pro ně to bude velký objev, kdo vlastně jejich dědeček byl a co všechno měl za sebou. Potíže s dýcháním si způsobil, když přecházel Himálaj a dostal těžký zápal plic. Léčil se s tím do konce života, šel i do předčasného důchodu a neustále se zadýchával.

Na svá dobrodružství se i tak dožil téměř 72 let.
V Singapuru ho třeba pouliční zloděj praštil klackem po hlavě, takže do konce života ohluchl na jedno ucho. Cestoval jako dvacátník a tělo plné síly bylo na zátěž zvyklé.

Do Přerova se vrátit nechtěl?
Zpátky ho nic netáhlo. V Praze se počátkem 20. let seznámil s o devět let starší ženou, bydlela ve stejném podnájemním bytě, měli spolu tři děti. Nejmladší se narodilo v roce 1926 jen pár měsíců před Pospíšilovou pětiletou cestou. Nebyli sezdáni, každopádně Pospíšil už se k původní rodině nikdy nevrátil. Stále zbývá k došetření, zda z cest posílal alimenty, nebo zda družka něco zdědila.

Na Zélandu založil novou rodinu?
Měl tam další čtyři děti. Česká a novozélandská rodina ale žádné styky neudržovala. Až na základě mého výzkumu, výstav a rozhovorů se mi ozval i vnuk z české větve, takže jsem je propojil. Zprvu jsem se bál, zda tam nebude nějaká hořkost, ovšem je to naopak a vznikla příjemná komunikace rodin, které měly jako jediné pojítko pro všechny neznámého dědečka.

Teď tedy odhalujete do jisté míry i jejich rodinnou historii?
Loni uplynulo výročí 120 let od Pospíšilova narození, uspořádal jsem v přerovské Galerii Pasáž výstavu. Jelikož zemřel v létě 1974, příští rok uplyne padesát let od úmrtí a bude to také možnost ho vzpomenout. Přemýšlím o knize. Mám od novozélandské rodiny pověření, že mohu s fotkami libovolně nakládat, chtějí jen vědět, co se děje. Jejich hlavním přáním je, aby se jméno Bohumila Pospíšila znovu dostalo do obecného povědomí.

Před svou velkou cestou se Pospíšil dostal i do Ruska, což je taky pozoruhodný kousek. Vyrazil tam už z Prahy?
Je to záhada. Osmnáctiletý kluk se v roce 1920 najednou objevil v Rusku uprostřed občanské války. Byl zajat bolševiky, strávil nějaký čas v zajateckém táboře někde u Moskvy s našimi legionáři. To jsou jediné fragmenty, k tomu kresby, na kterých někdo Pospíšila zvěčnil v táboře. Záhadně se mu podařilo utéct a dostat se zpátky do Československa v roce 1921. Nejdřív jsem si myslel, že měl bujnou fantazii a něco si přimyslel, ale evidentně v Rusku byl. Nevíme, zda za tím byla touha po dobrodružství, nebo referoval o bojích jako korespondent. Fascinuje mě to. Najednou mi přistál v klíně poklad v podobě šesti krabic napěchovaných životem tohoto člověka. Co útržek papíru, to další vodítko.

Co víme o jeho novozélandském příběhu?
Nejdobrodružnější v jeho životě byla 20. léta, posledních čtyřicet let je vlastně nezajímavých. Na Zélandu pracoval jako obchodní cestující, prodával třeba encyklopedie Britannica, veřejně vůbec nevystupoval, nepsal, věnoval se rodině.

Fotky jsou digitalizované?
Ano, velkou zásluhu na tom má právě Pospíšilův vnuk, jenž nechal každý papírek profesionálně naskenovat. Do budoucna, až pozůstalost maximálně vytěžím, jsem připraven věnovat ji třeba Náprstkovu muzeu v Praze nebo Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde mají pozůstalosti Hanzelky a Zikmunda, Jana Havlasy, Eduarda Ingriše a dalších cestovatelů. Pospíšil by se tam hezky hodil.

  • Nejčtenější

Při výbuchu v újezdu Libavá zemřel voják, dalších osm lidí je zraněných

17. června 2024  12:12,  aktualizováno  17:15

Ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá před polednem vybuchla blíže neurčená munice. Zemřel při...

Rvačka v okresním přeboru. Zapojili se i hráči, fanoušek jednoho kopl do hlavy

11. června 2024  16:02,  aktualizováno  16:43

Drsnou bitkou vyvrcholilo utkání šumperského okresního přeboru mezi fotbalovými týmy TJ Sokol...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Dělníci se zasekli v tubusu elektrárny. Ven je dostali až hasiči

16. června 2024  20:12

Hasiči v neděli několik hodin zachraňovali čtyři dělníky z převráceného vozíku v tubusu...

Rodinný statek ze Šumperska je farmou roku, jejich řezník byl původně svářeč

14. června 2024  6:21

Nejlepší ekofarmou roku 2024 se stala rodinná firma Statek Winter z Vysokých Žibřidovic na...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Kočičí mláďata se už neschovávají, dnes se poprvé ukázala návštěvníkům zoo

13. června 2024  15:39

Čtyřčata kočky krátkouché, která se narodila 16. dubna, se dnes poprvé objevila ve svém výběhu v...

Pod dvacetitunovým jeřábem se utrhla krajnice. Hrozilo, že se převrátí na chatu

18. června 2024  13:13

Dvacetitunový jeřáb vyprošťovali v pondělí hasiči na okraji města Jeseník. Nejenže se kolos...

Výbuch munice se vyšetřuje jako nedbalost, výcvik v Libavé pokračuje

18. června 2024  8:52,  aktualizováno  10:05

Vojenská policie se zabývá výbuchem munice v Libavé pro podezření z usmrcení z nedbalosti a...

Komfort i zdravotní benefity. Přibývá lidí, kteří si dělají dialýzu sami doma

18. června 2024  4:52

Přesun dialýzy do domácího prostředí nebo pečovatelských domů je v Olomouckém kraji stále častější....

Při výbuchu v újezdu Libavá zemřel voják, dalších osm lidí je zraněných

17. června 2024  12:12,  aktualizováno  17:15

Ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá před polednem vybuchla blíže neurčená munice. Zemřel při...

Skandál kolem morbidně obézní Miss Alabama. Co se ztratilo mezi řádky

Sociální sítě počátkem června rozvášnila obézní plus size modelka Sara Millikenová oceněná titulem Miss Alabama 2024....

Putine, běž do prd*le, zahlásil na koncertě Rod Stewart. Němci zpěváka vypískali

S překvapivou vlnou nevole se na svém nedělním koncertu v Lipsku setkal rockový král Rod Stewart. Během vystoupení se...

Do Itálie se nevrátím, tady vše funguje lépe, říká dcera Petra Hapky

Dcera slavného českého hudebníka Petra Hapky (†70) Petra (41) žila od 3 let s matkou v italském Římě. Ve 29 letech se...

Tvrz koupil za 76 tisíc a daroval ji manželce. Pak ruinu 20 let opravoval

Pavel David zahlédl v dubnu roku 2003 v novinách inzerát: „Prodám tvrz za 76 000 Kč.“ Ještě ten den si jel zříceninu...

Jen ať mě kritizují, moje šperky vydělávají, říká zpěvačka Lucie Bílá

Zatím jí to pořád zpívá, ale i Lucie Bílá (58) si uvědomuje, že jednou její kariéra skončí. Hlava ji z toho ovšem...