K bitvě vedlo nepřímo rozhodnutí českého knížete Vladislava I., jenž krátce před svou smrtí v dubnu 1125 nečekaně určil nástupcem svého mladšího bratra Soběslava. To bylo totiž v rozporu s tehdejším zvykovým právem, že vládnout má nejstarší člen rodu.
Tím byla právě Soběslavův bratranec Ota, v letech 1091 až 1110 a 1113 až 1126 kníže olomouckého údělu, navíc v letech 1123 až 1125 také brněnského údělu.
Oto se nijak netajil tím, že na pražský stolec měl usednout on. Bylo to navíc už podruhé, co o něj neúspěšně usiloval – v roce 1109 se ho pokusil získat po svém zavražděném bratrovi Svatoplukovi, ovšem vybrán byl zmíněný Vladislav I.
Soběslav se navrch rozhodl své mocenské postavení upevnit tím, že se na podzim 1125 vypravil na Moravu a odňal Otovi správu brněnského údělu.
V kryptě olomouckých Přemyslovců našli sarkofág s ostatky významného biskupa |
Ponížený olomoucký kníže ovšem neměl dostatečné vojsko, aby se rivalovi postavil. Obrátil se proto s žádostí o spojenectví na německého krále Lothara III. Ten pod příslibem snadného vítězství Otovy nároky na titul českého knížete podpořil.
Vojenské tažení bylo svoláno narychlo a z dnešního pohledu poněkud překvapivě zahájeno v zimě, přitom kronikářské záznamy označují počasí na přelomu let 1125 a 1126 za obzvláště kruté s neobyčejně velkým množstvím sněhu.
Soběslav měl informace i podporu svatých
Invazní síly se nakonec pokusily využít velké oblevy v polovině února, kdy se Lotharovy oddíly daly do pohybu a začaly postupovat na české území Nakléřovským průsmykem přes Krušné hory, kudy procházela stará obchodní cesta. Tající sníh ovšem znesnadňoval těžkooděncům pohyb a většina jezdců byla nucena sesednout z koní a sundat si brnění.
Následné dění pak významně ovlivnily dva faktory. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava náhlým přesunem překvapit, ovšem netušili, že on byl o pohybujícím se vojsku s předstihem informován, tudíž měl čas zorganizovat obranu a zaujal pozici už u hradiště Chlumec.
„Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších,“ popsal historik František Palacký ve svém díle Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě.
Přemyslovcům vracejí tváře. Vědci odhalují vzhled osobností 12. století |
Na svou stranu se mu podařilo získat všechny důležité domácí velmože a pro povzbuzení bojové morálky českého vojska si navíc opatřil i významné církevní relikvie – údajný praporec svatého Vojtěcha, který pak nechal připevnit na kopí svatého Václava.
Bojovníkům se tak podle legendy zjevil svatý Václav. Kronikáři píšou o tom, že Češi byli v menšině, ale objevil se jezdec na bílém koni a svým kopím určil směr útoku. Po jeho boku pak letěla orlice, což je heraldický symbol Přemyslovců, a svým skřekem dala pokyn k boji.
Poražení přišli o stovky mužů, vítězové o tři
Ve skutečnosti ovšem hlavní roli nejspíš nesehrála ani tak podpora z vyšších míst, jako fakt, že bitva začala ve chvíli, kdy byly německé oddíly zcela nepřipravené, neboť vzhledem ke zmíněným okolnostem nebyli vysláni zvědové.
Pochodem znavení vojáci se tak vynořili jen kousek od obránců, neměli tudíž dostatek času připravit se a zaujmout bojovou formaci. Část vojska, které přitom zřejmě bylo v přesile, se proto rovnou dala na útěk.
Ota se ocitl v obklíčení a v nelítostném boji nakonec padl, Lothar se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši. Soběslav si ovšem uvědomoval, že jeho úplná porážka by vedla k vyvolání vleklé války s celou Svatou říší římskou, o což český panovník rozhodně nestál. Nabídl proto Lotharovi mír s návrhem spojenectví.
Nová expozice ukáže, jaké bylo svatováclavské návrší v Olomouci v pravěku |
„Nyní spravedlivost naše došla potvrzení soudem božím; pročež není již příčiny k dalším sporům. Co bylo dosavad, nech ať trvá i napotom; cokoli otcové naši činívali královským předkům tvým, i my ještě tobě činiti hotovi jsme,“ cituje Soběslava Palacký.
Zároveň z historických pramenů přibližuje ztráty, čísla se ovšem liší. Německé zdroje mluví na straně invazní armády o 270 padlých, české ale o zhruba dvojnásobném počtu, přičemž na straně „domácích“ naopak zmiňují pouhé tři oběti.
„Smutek a hoře po celých Sasích byly náramné; pohroma u Chlumce činila tam epochu i dala příčinu k obecnému nevražení na Čechy, kterémuž ani po několika pokoleních ještě konce nebylo,“ podotýká dále slavný český historik s tím, že nepomohla ani Soběslavova neslýchaná velkomyslnost, kdy zajaté Němce propustil, aniž by za ně žádal výkupné.
Český šlechtic šikovně využil příležitosti nejen k uzavření strategického spojenectví, ale rovněž si nechal udělit Čechy v léno, což bylo potvrzením jeho titulu knížete. Na počest svého vítězství pak nechal Soběslav v následujících letech vystavět rotundu na hoře Říp, zasvěcenou původně svatému Vojtěchu a od 16. století pak i svatému Jiří.
