Co setkávání starších lidí s dětmi oběma stranám přináší?
Seniorům děti ovlivňují a zlepšují život, hlavně těm v ústavní péči. Děti to zase učí obrovské pokoře a respektu. Typické stereotypy ve společnosti v nich totiž vytvářejí obraz důchodce jako někoho, kdo jen stojí ve frontě v supermarketu. Díky setkávání se tohle neděje. Naše organizace chce, aby děti měly úctu ke stáří a aby ho braly jako běžnou součást života. Není to nemoc. Současně je potřeba naučit je uvědomovat si křehkost seniorů.
Jak velkou roli hraje četnost setkávání?
Je důležité, aby se generace setkávaly pravidelně a vytvářely si vazby. K tomu je potřeba, aby to byla spíše běžná aktivita než nějaká sváteční. Když přijdou děti zazpívat před Vánoci, tak je to hezké, ale vztah tím nevznikne. Díky pravidelné spolupráci si však senioři pamatují děti jménem a opačně. Navíc když děti například malují obrázky, tak už vědí, pro koho je dělají.
Můžete obecně přiblížit typy aktivit, jež Mezi námi organizuje?
Máme kluby čtecích babiček a dědečků, kteří docházejí jako dobrovolníci do mateřských škol a čtou tam pohádky. Dále v rámci programu Povídej propojujeme školská a sociální zařízení, kdy děti chodí navštěvovat seniory do domovů. Tam spolu nejčastěji tvoří například přáníčka. Jsou rozdíly v lokalitách, třeba tady na Moravě se často zpívá, někde i vaří.
Co pořádáte přímo v Prostějově?
Například v říjnu jsme zavařovali. Děti proto malovaly na čtvrtku a lepily na ni, co je v kompotech. Potom to nesly seniorům. Ti začali vzpomínat, co dřív zavařovali, navíc také dostali opravdové zavařeniny. Byli z toho velmi nadšení, měli nejen zážitek, ale i dárek. Jeden dědeček třeba vzpomínal na okurky od své zesnulé manželky. Myslím, že i děti viděly vděk v jeho očích.
Alena Hálková
|
Účastníkům to tedy přináší krásné momenty.
Jindy zase rodiče předškoláků dostali za úkol vytvořit z přírodních materiálů nějaký výrobek. Tvořili domečky pro skřítky nebo chaloupky z kůry a dřeva. Ve školce se toho nakonec sešlo tolik, že se učitelky spontánně rozhodly donést výrobky do domova pro seniory. Dali jsme jim to tam do altánu a penzisté začali okamžitě hádat, z čeho domečky jsou a co představují. Výtvory se dostaly na úplně jinou úroveň. Klienti domova si je potom rozebrali a dali na balkon nebo schodiště, mají je tam doteď. Kromě toho děti též o Velikonocích předávaly přáníčka, předškoláci také měli za úkol naplnit košíček pro seniory. Sbírali do něj kaštany nebo kamínky a dostali za ně bonbony. Další akce s přáníčky byla i o Vánocích.
Omezila pandemie vaše prostějovské aktivity, museli jste se jí nějak přizpůsobit?
Kvůli koronaviru nemohou děti se seniory tvořit osobně u jednoho stolu. Tak nás napadlo, že začnou například vyrábět nějaký výtvor a senioři to následně dokončí či naopak. Hotový výrobek pak zůstane ve školce nebo v domově.
Kvůli zpřísnění opatření jste mimo jiné přišli s akcí Galerie na plot, v čem spočívá?
Děti přinesou namalované obrázky zatavené ve fólii, my je navěsíme na prádelní šňůru a dáme ji třeba na altán nebo zábradlí konkrétního domova. Senioři se pak mohou na obrázky dívat z oken nebo se kolem projít, aby je viděli.
Děti též křídami malují na chodník před sociálním zařízením.
Ano, když totiž jeho obyvatelé slyší za okny dětský smích, jdou se podívat, co se děje. Pozorují, co tam vzniká, a fandí. Mají zábavu, pak se na obrázky chodí dívat. A děti samy říkají, že musí přijít znovu, kdyby pršelo. Kromě toho rovněž hodně natáčí pro penzisty pozdravy. Říkají jim v nich, že pro ně něco vyrábí, a popisují, o co jde a jak to bude vypadat. V jedné školce natočily děti s učitelkou i celý vánoční tanec.
Myslíte, že aktivity na dálku mohou starým lidem nahradit osobní kontakt s dětmi?
To určitě ne, ale povzbudí je, že na ně děti myslí. My musíme respektovat nařízení a nemůžeme chodit do vnitřních prostor, proto všechno probíhá venku nebo za chodníky, okny a skly. Prosklené vstupy jsou teď jediná možnost, jak se starší lidé na invalidních vozících mohou s dětmi setkat. Neznám silnější okamžik, než když se dítě se seniorem snaží dotknout přes sklo.
Mezigenerační setkávání v době covidové |
Co dalšího spojuje nejstarší generaci s tou nejmladší?
Navzájem se od sebe učí a doplňují se. Penzista má třeba špatné prsty, dítě mu je tak při tvoření nahrazuje a výsledku dosáhnou spolu. Jedna generace též pomáhá té druhé, třeba u moderních technologií radí školáci. Také pomáhají například s ovladačem na televizi, výměnou baterie nebo s tabletem.
Dostáváte zpětnou vazbu?
Rozhodně. Děti nám vždy nadšeně vyprávějí, co zažily a viděly. Seniorů se pak nemusíme ani ptát, je na nich vidět, jak si ty okamžiky užívají. Sociální pracovnice mi navíc ještě několik dní po setkání píšou, jak si o akci pořád senioři povídají a vzpomínají na to.
Co říkají na mezigenerační setkávání rodiče předškoláků?
S některými jsme měli v Prostějově nepříjemnou zkušenost. Nepřáli si, aby se jejich děti chodily dívat do domovů, protože je chtěli uchránit pohledu na projevy nemocí nebo nepříjemných smyslových vjemů. Někteří senioři mají totiž třeba fialové ruce vlivem medikace. Rodiče jsou navíc v zajetí stereotypů a k některým aktivitám mají výhrady. Když se jim ale vysvětlí nebo ukážou, tak se i z největších odpíračů mohou stát velcí podporovatelé.
Máte už nějaké konkrétní plány na tento rok?
V květnu nebo v červnu bychom chtěli uskutečnit větší akci, kterou jsme plánovali uspořádat už loni v září, ale nakonec jsme ji zrušili, jelikož školky nepodléhají plošnému testování na covid, a byl by to tak příliš velký risk. Chceme, aby se všechny školy a domovy pro seniory, co s námi spolupracují, mezi sebou viděly a navzájem se poznaly. Nejen děti, ale i pedagogové, sociální pracovníci či penzisté, pokud by chtěli. Máme naplánovanou dílničku a divadlo. Také bychom rádi měli letní prázdninové aktivity, například loni děti posílaly pohledy z míst, kde byly.
