Šestnáct jich pracuje exkluzivně ve službách českého týmu. S výjimkou dvou mluví všichni česky.
"V pondělí to bude 41 let, patnáctého února 1969 jsem utekl před komunisty. A před českou závistivou povahou," chrlil ze sebe František Plechatý z Budějovic. Jeho "ř" zurčelo perfektně, bez přízvuku.
Nejdřív prchnul do Švýcarska, bylo mu osmnáct. Uklízel ve škole, pak pracoval v mlékárně, kde si vydělal slušné peníze. V Kanadě se vypracoval až na zástupce šéfa hotelu, pak si zařídil cestovní kancelář.
"Jenže po zářijových útocích na New York šel byznys dolů. Musel jsem zavřít," krčil rameny šedesátiletý čipera, kterému Češi v olympijské vesnici říkají Frankie.
Teď si užívá života, zcestoval skoro celý svět. A za práci dobrovolníka sbírá trička.
"Doma jich mám asi šest set," culil se. "Mimo to v létě jezdím s náklaďákem, v zimě jsem záchranář v Cypřišových horách, kde teď budou závodit akrobatičtí lyžaři. Hlavní je, že mám srandu, hele. Sranda musí být, kdyby tátu věšeli."
Domů se poprvé vrátil po 39 letech. Bylo to přání maminky. "Obrečel jsem to," přiznal. "Příbuzným jsem říkal: V Čechách je moje srdce, ale domov je v Kanadě."
Stejné to má i Hana Kliková, která je k ruce hlavně u počítače. "Doma v Ostravě jsem na střední škole učila češtinu," povídala lehce po americku. "O letních prázdninách jsem odjela na výlet a druhý den potkala budoucího manžela."
Je Kanaďan. Z Bratislavy. Spolu jsou už tři roky.
V nich začala studovat jiný obor, protože s češtinou by to v Kanadě na chleba nestačilo. A dokázala vybojovat i olympijské místečko.
"Kritéria byla jazyk, administrativa a řidičák," vysvětlovala. "Každý měsíc od loňského dubna jsme měli školení. Seznamování s městem, s vesnicí."
A svými zkušenostmi teď Čechům ulehčují kanadskou výpravu.
