Z osmifinálové partie s Lotyšskem odstoupil na začátku druhé třetiny. Bolel ho krk, nemohl otáčet hlavou.
Třetí ze čtyř svých olympiád má Jágr pokaženou drsným zákrokem soupeře. Řezali ho i v Salt Lake City 2002, kde však žádný atak neměl vyloženě devastující účinky. Na seznamu hlavních "jágrobijců" tak jsou Boris Mironov, Jarkko Ruutu a Alex Ovečkin.
Nagano 1998, utkání s Ruskem ve skupině. "Dostal jsem od Mironova takovou bombu, že jsem skoro nevěděl o světě," napsal do své autobiografie Má léta v Pittsburghu. "Bál jsem se, že mám otřes mozku a zlomenou klíční kost."
Turín 2006, u mantinelu jej brutálně sráží finský grázl Ruutu. "Asi jsem měl otřes mozku, byl jsem hotovej, v dalších zápasech jsem nemohl pořádně hrát," řekl Jágr.
Vancouver 2010, bitva s Ruskem. Ve středním pásmu ho sestřelil o 14 let mladší Ovečkin a urazil mu přitom plexisklo na přilbě. Jágr bral vinu na sebe: "Udělal jsem chybu, špatné rozhodnutí, měl jsem tu situaci řešit jinak." Podobně jako v Naganu a Turíně se Jágr ve Vancouveru snažil přemoci bolest a hrát dál.
"Má výhodu ve své svalnaté postavě. Normální člověk by se po takové ráně ani nezvedl," tvrdí lékař českého týmu Tomáš Vyskočil.
Jakmile v utkání s Lotyšskem zmizel do kabiny, aby se šetřil na čtvrtfinále, začal ho kurýrovat fyzioterapeut Pavel Kolář. Dostal prášky na uvolnění svalů kolem páteře a na utlumení bolesti.
Růžičkovi se zatím bez něj rozložila sestava. Nepovedlo se pořádně vyzkoušet souhru s Milanem Michálkem. Soupeři se ulevilo.
"Hned jsem si toho všiml. Před naší brankou to přestalo vířit. Ovečkin udělal dobrou práci," prohlásil lotyšský gólman Edgard Masalskis.
