Zopakovala tak vítězný rituál z předchozích dvou olympiád v Salt Lake City a Turíně, kde s ní Noah rovněž čekal na zlato.
Jakmile hlasatel v aréně při představování šampionek vyslovil jméno jedné z nich, odpověděl mu hromový aplaus publika. Když přišla na řadu "Wick", vypukl takový řev, že jeho hlas vůbec nebyl slyšet.
Jedenatřicetiletá Hayley Wickenheiserová. Jediná hokejistka, která hrála v profesionálním mužském týmu. Patří mezi největší dříče mezi všemi sportovci na světě. Třikrát vyhrála olympiádu. A přitom se ještě snaží být dobrou mámou.
Syn nemá rád hokej
Potkali jsme se před osmi lety v Praze, v tehdejší redakci MF DNES v Praze Na Příkopě. Hayley Wickenheiserová seděla v jednom koutku sportovního oddělení a bavila se s námi o Jaromíru Jágrovi. "Je náladovej a přeplacenej," pustila se do české hvězdy.
Není divu. Snad každý Kanaďan si to tehdy myslel. Její partner Tomáš Pacina se s ní tenkrát přijel podívat za otcem Václavem, novinářskou legendou a naším šéfem.
S Wickenheiserovou se znovu vidíme mezi semifinále a finále olympijského turnaje. Právě zaskočila do hotelu Listel na Robson Street, jedné z hlavních ulic Vancouveru, za Tomášem a Noahem. Ve sportovní soupravě kanadského týmu, s kulichem naraženým až po obočí zapadla do křesla.
"Vážně jsem to o Jágrovi říkala?" ptá se pochybovačně. Ale po chvíli sama od sebe se špetkou nadšení vyhrkne: "Viděli jste ten hit od Ovečkina? To byla rána, co?" Jinak ale vypadá děsně unaveně, úplně vyhořele. V místnosti pro rodinné příslušníky reprezentantů sedí naprosto nepřítomně, až po chvíli si začne povídat s devítiletým Noahem.
Štíhlý kluk si tiše hraje, tulí se k metrovému plyšovému maskotovi her, na stole má úkol z matematiky. Česky už skoro neumí, táta ho řeč učil jako malého, ale časem rezignoval. Přestože je Kanaďan, jeho máma válí za "nároďák" a táta jako dovednostní trenér pracuje s hráči z NHL, hokej nemá rád.
"Je to divná hra. Mám radši americký fotbal, v NFL fandím Giants (aktuálním šampionům). Rád lyžuju," říká. "Taky plave, ale hlavně je to spíš intelektuál," líčí jeho otec. "Tancuje break dance, hraje na klavír, chodí do muzeí. Seděli jsme tady na olympiádě na hokeji a on si začal znuděně číst knížku!"
Chce být dětskou lékařkou
"Když se Noah dozvěděl, že opodál sedí kanadský (a bývalý český) reprezentant v lyžování Stanley Hayer, chtěl si jít pro podpis, jenže se styděl: "Mamííí, pojď se mnou." A tak jdou spolu.
"Jo jo, jsem utahaná," přiznává. "Dneska jsem poprvé vyrazila mimo vesnici a stadion. Ale ne na ulici, to by nešlo."
Wickenheiserová se sice v popularitě nemůže rovnat třeba Gretzkému nebo Crosbymu, přesto by se za bílého dne ve Vancouveru sama po chodníku daleko nedostala. Fanoušci by ji brzdili na každém kroku. Stala se jednou z tváří olympiády, skládala za sportovce slib při slavnostním zahájení, po každém utkání podstupuje sérii rozhovorů.
"Taky se jako jediná z hokejistek svou kariérou docela slušně uživí," tvrdí Tomáš Pacina. "Na druhou stranu na ni pořád někdo kouká, ona se neschová. Hokej je tady něco jako fotbal v Brazílii. Víc než politika nebo náboženství. Nedivím se Gretzkému, že se odstěhoval do Ameriky."
Právě díky svému věhlasu Wickenheiserová slušně vydělává na reklamních smlouvách se Samsungem nebo Bauerem. Nejsou to částky v milionech dolarů, až sekne s hokejem, bude muset pracovat.
Ráda by šla na medicínu a stala by se dětskou lékařkou. "Nebo bych mohla dělat něco pro kanadský hokejový svaz," říká. Zatím však s kariérou nekončí. "Pořád se cítím mladá." Ačkoliv teď zrovna svěží nevypadá.
I v rodinném koutku si za ní chodí lidé pro autogram, usměje se, podepíše. Ale pak se jí přítel zeptá: "Nechcete vy dva na chvíli zajít do pokoje?" Hayley Wickenheiserová, hokejová kapitánka a tvář her, kývne. Ráda na chvíli zmizí všem z dohledu.
Málem ji zabili
Základnu mají ti tři v Calgary, kde žijí. Jenže zároveň hodně cestují. Před lety hrála Wickenheiserová ve Finsku nižší mužskou profesionální ligu. Tomáš s Noahem tehdy zůstali doma. V minulé sezoně přijala angažmá ve Švédsku, kde byli všichni pohromadě.
"Hayley je netypická máma," říká Pacina. "Často není doma. S Noahem jsou spíš výborní kamarádi. Zato pro mě je otcovství hlavním zaměstnáním." Jinak se coby hokejový trenér nechává najmout od klubů NHL i jednotlivých hráčů, aby s nimi jako "skill coach" pracoval na střelbě, na bruslení a na dalších činnostech.
Teď pracuje pro Montreal Canadiens. A vysvětluje jeden z důvodů, proč je teď jeho partnerka vyčerpaná: "Ženské si v týmu často závidí, nepodporují se. Chlapi si třeba vynadají, ale hned se dají dohromady. Třeba kanadský ženský nároďák je rozdělený na partičky."
Pro kapitánku není snadné dát mančaft dohromady a ještě čelit zlatému očekávání. Jiná medaile pro Kanadu nemá cenu. Wickenheiserová bere hokej nesmírně vážně. Jako své poslání. Je do něj šíleně zažraná, klidně padá do střel, do každého souboje se vrhá naplno. Ani mezi muži se nešetřila.
"Ve Švédsku jsem o ni měl strach," tvrdí Pacina. "V základní části třetí ligy hrála v klidu druhou třetí lajnu. Techniku i bruslení má slušné. Jenže v play-off se přitvrdilo a ona dostala dvakrát takový bodyček, že ji málem zabili. Taky měla otřes mozku."
Třetí olympijská oslava
Zatím naposled jsme Hayley Wickenheiserovou spatřili krátce po ženském olympijské finále. Kanada pod dohledem sportovních, hereckých i politických osobností porazila své hlavní (a v podstatě jediné) soupeřky z USA 2:0.
Oči jí opět zářily, byť sil zase trochu ubylo. Sotva zvedla Noaha do náruče, když jí ho podali na střídačku. Hokej ho nebaví, ale oslavu si s mámou na ledě zjevně užíval. Už potřetí.
