A taky že jo. Ráno leželo venku třicet centimetrů čerstvého sněhu. Ani se nemohla rozklusat. Pak trenér Rázl cestou pokácel pár kuželů, jak si to šněroval v protisměru. Zapomněl, že se tu jezdí vlevo.
"Musí se rvát jako nikdy. Nemůže prodat všechno, co v ní je, a nepomůže jí ani Alláh," mračil se trenér Stanislav Frühauf.
Vedla na prvním kilometru a ještě kilometr před cílem. "Tak dlouhou pětku jsem v životě nejela," blesklo jí hlavou. Aby ne – Japonci natáhli trať o 800 metrů.
A pořád chumelilo. Ve stopě dřela jako kůň, ale na Rusku Lazutinovou, čtyři roky nato usvědčenou z dopingu, to nakonec nestačilo. Zablýskalo se stříbro. O dva dny později přibyl bronz na volné desítce. A pak přišla triumfální cesta domů se zlatým hokejovým týmem.
Euforie na Staroměstském náměstí, návštěva prezidentské zahrady Václava Havla. "Docela jsem se divila, že se to celé šílenství obešlo bez nějakého úrazu," vzpomínala pak. "Ale děkuju hokejistům, že jsem to s nimi mohla prožít."
O čtyři roky později to zůstalo jen na ní. Hokejisté padli už ve čtvrtfinále. "Je to jako vítězství, už neodjedu zklamaná," těšila se hned napoprvé po třetím místě na volné patnáctce.
Až poté, co se provalilo dopingové běsnění Rusek Lazutinové a Danilovové, posunula se ke dvěma stříbrným medailím. Ale fakticky je po vleklých soudech dostala až po roce, poštou.
"Nešlo o ty medaile, ale o ten pocit, o který přišla při průjezdu cílem," soptil trenér Frühauf.
Ve sprintu, tehdy nejlepší disciplíně, vypadla ve čtvrtfinále. "Nejely mi lyže," smutnila. "A lepší jsme neměli. Předjela mě i Japončička."
Kdo mohl vědět, že prohraný souboj o bronz s Kanaďankou Scottovou ve finiši kombinace na 5 + 5 km byl vlastně bitvou o zlato? A že k němu tedy chyběla desetina vteřiny, možná tři centimetry? Možná už v neděli si tyhle dvě dámy zavzpomínají na trati v Pragelatu.
A rozdají si to o prvenství doopravdy.
