Třicetiletý gólman ví, že ho v Turíně opustila forma. Přesto se těžko vyrovnává s tím, že nedostal důvěru v klíčových zápasech týmu.
Bylo těžké hledat motivaci do zápasu o bronz?
Byl jsem součástí semifinále se Švédskem. Přece jenom po turnaji, jak se vyvinul, jsem měl motivaci. A to všichni kluci. Po tom všem jsme nechtěli odjet domů bez medaile, když jsme byli tak blízko. I na ledě to bylo vidět, že jsme medaili chtěli víc.
Je pro vás výkon proti Rusku a vychytané čisté konto satisfakcí?
(Chvilku přemýšlí) Není, to vůbec. Jsem osobně hrozně zklamaný. Co k tomu říct. Určitě mě hrozně mrzí, jak se to vyvinulo.
Trápí vás, že jste nechytal čtvrtfinále a semifinále?
Trenér se tak rozhodl. On to dělal proto, že si myslel, že naše mužstvo má větší šanci vyhrát beze mě. Je to jeho práce, on se musí rozhodnout a on to tak cítil. A samozřejmě na tom nesu vinu i já, protože v základní skupině jsem dobře nechytal. Tím jsem to vlastně otevřel. Neviním z toho trenéra. Samozřejmě viním nejvíc sám sebe. Ale jsem zklamaný, že jsem důvěru neměl.
Čím si vysvětlujete, že se vám na turnaji nedařilo?
Je tady milión věcí, na které by se člověk mohl vymlouvat, ale byly pro všechny stejné. Udělal tu chybu, že jsem šel do brány proti Kanadě, i když jsem byl hodně unavený z cestování. Chytal jsem ve všech zápasech.
Ptal se vás trenér před Kanadou, jestli chcete nastoupit?
No ptal se mě. A řekl jsem mu, že chytat chci.
A před čtvrtfinále s vámi mluvil?
Ne, dozvěděl jsem se to až druhý den na rozbruslení.
Proti Rusku jste už podal bezchybný výkon. Kde nastal obrat?
U brankáře je to vždycky o důvěře. Ten zápas jsem už chytal, jak jsem zvyklý, bez nějakých okolních vlivů. Prostě chcete vyhrát a nemyslíte, co se bude dít zítra, nebo co se děje kolem. Byl jsem odpočinutý, hrozně mi pomohly ty dva dny, kdy jsem ani netrénoval. Potřeboval jsem si odpočinout, byl jsem úplně vyřízený po těch čtyřech zápasech. A potom ještě když se člověku nepovede zápas s Kanadou, tak jsem byl psychicky i fyzicky vyždímanej. Dna dny jsem si dal úplný volno bez ledu. Cítil jsem se úplně parádně.
Necítil jsem důvěru, říká gólman
Před turnajem se hodně diskutovalo o tom, kdo bude brankářská jednička. Bylo by pro vás lepší předem vědět, na čem jste?
Bylo.
Takže to byla podle vás chyba, že vás trenér až do konce napínal?
To nevím. Ale jedna z věcí, kterou potřebuju jako brankář, je důvěra trenéra. Z toho jsem profitoval na mistrovství světa, kde mi Vláďa Růžička řekl, že mi věří a že kdybych dostal i deset gólů, tak jsem první brankář a v rozhodujících zápasech budu chytat já. Možná jsem takový brankář, který tohle potřebuje. Mám to v Nashvillu a jsem na to zvyklý. Nerad jsem v nejistotě.
Mohlo to ovlivnit vaše výkony na turnaji?
Ano. Ale jestli jestli to byl hlavní důvod, to nevím. Možná, i kdyby trenér jasně řekl, že jsem druhý brankář, nebo první brankář, nebylo by to jiné. To nemůžete nikdy vědět. Je to můj osobní názor. Brzy jsem věděl, že chytat budu a přesto se mi nedařilo. Přičítám to spíš únavě, stresu, cestování a nevyspání. Asi jsem měl nějaký zápas vynechat, ale já jsem prostě do té brány lez a lez a víc a víc jsem v té únavě utápěl.
Jak hodnotíte roli trenéra Hadamczika u týmu?
Já jsem hráč a jsem tady od toho, abych posuzoval svou hru a nic jiného. Neposuzuju obránce přede mnou ani útočníky. Každý máme svoji práci. Tohle musí posoudit jiní lidé. Sám za sebe jsem zklamaný. To je asi jediné, co na to můžu odpovědět.
Bronz beru. Třeba to byl poslední zápas v reprezentaci
Medaile je ale přece jen úspěch. I když je jen bronzová, ne?
To samozřejmě. Člověk nikdy neví, jak to bude do budoucna. Teď jsem zklamaný, ale až emoce přejdou, tak budu rád. Kdyby to byl náhodou můj poslední zápas za nároďák, tak aspoň že jsem získal medaili jak na olympiádě, tak na mistrovství světa.
Vy už nechcete reprezentovat? To jste z turnaje tak otrávený?
Ale ne. Je mi třicet let a další olympiáda je až za čtyři roky. Samozřejmě mým přáním je hrát co nejdéle v NHL a pokusit se vyhrát Stanley Cup. Letos to vypadá že máme velkou šanci dostat se do play-off, takže na mistrovství světa bych stejně nejel. Příští rok jsem volný hráč a budu se snažit jít do klubu, který má šanci Stanley Cup vyhrát. Člověk nikdy neví, jestli ještě někdy v nároďáku bude. Proto je to zklamání.
Jaká byla v týmu parta? Byla srovnatelná s tou z Vídně?
Myslím, že v tom problém nebyl. Kluci drželi všichni pohromadě. Od hráče, kterému je dvacet let, až po Roberta Langa, jsme dobrá parta. To je jeden z hlavních důvodů, proč tak rádi hrajeme za reprezentaci. V podstatě se stýkáme i v létě, na fotbalech a na všech možných akcích. Ta parta je opravdu skvělá. A jestli budu na něco z této olympiády rád vzpomínat, tak na tu srandu, na ty kluky a na to, že jsme nakonec něco velice pěkného dokázali.
