A když mu teď olympiádu nachystali téměř pod okny, oznámil do Prahy, že vlastní dvousedadlový i čtyřsedadlový bob, že na nich docela umí a že je ochoten reprezentovat na olympijských hrách Československo.
Potřebuje něco od olympijského výboru? Nic, jen partnery.
Moc z toho na první pohled nekoukalo. Medaile tedy sotva. Ale copak baron Coubertin neprohlásil, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se? Panovaly ještě časy, že tohle heslo, vytrysklé z noblesního ducha, nebylo tak zcela zesměšněno.
"Ing. Ippen si chtěl zazávodit, a tak jsme mu to rádi umožnili," řekl jeden z členů olympijského výboru. Z Prahy mu poslali jednoho bobistu. V Mořici sháněl posádku pro čtyřbob pomalu inzerátem, jak napsal Ruch.
"Kdo nosil metrák živé váhy na svých nohách a nebál se sjet olympijskou bobovou dráhu, mohl být československým reprezentantem raz dva." Třetího muže našel brzy, v lyžaři Františku Zajíčkovi. Neměl moc co na práci, byl náhradníkem vojenské hlídky. Dochovalo se jedno zprostředkované svědectví, že prý byl zděšen i nadšen.
Ippen si pak všiml, snad v hotelu, kde výprava bydlela, snad na hokejovém plácku, jedné robustní postavy. Toho musím získat, usmyslel si.
Kořistí měl být Vojtech Okoličány, na hrách působící coby mezinárodní rozhodčí. Osobnost to byla později v našem hokeji proslulá. Ligu pískal Okoličány dvacet let, mezitím zplodil syna Juraje, rozhodčího ještě známějšího než jeho otec. Ten tenkrát v Mořici kývl. Druhý den se šlo trénovat.
"Teraz sme jeli. Hore dole, počúl som nebesa a naráz všetko pryč." Vyklopili se. Okoličány měl jen roztržený svetr, poničenou větrovku, ale do bobu se mu podruhé nechtělo. Nemohl si totiž dobře sednout, někdo mu prý do kalhot uložil sekaný biftek.
Dalším vyvolencem, postavou do bobu jako stvořený, byl sportovní novinář Gustav Vlk. Ten odmítl hned, bez tréninku.
Sotva se lze divit. "Na dráze v Celerině je řada míst, kde ke hřbitovu není daleko," napsal jeden z jeho kolegů v pražském večerníku.
Čtvrtý muž se přece jen našel.
Do bobu zasedl student Ivan Šipajlo, který se přijel na olympiádu podívat.
Ippen byl jistě rozhodný energický muž, trochu možná dobrodruh. Nevěřil snad v duchu v zázrak? Proč by se nemohla opakovat historka z Lake Placid v roce 1932? Bobová dráha tam byla tenkrát postavena tak, že na bezpečnou výšku ledových stěn v zatáčkách se poněkud zapomnělo.
Při stokilometrové rychlosti vyletěl do lesa mezi kameny německý čtyřbob. Podle jiné verze se dokonce zastavil o věž pro fotoreportéry.
Těžká zranění nešťastníků Němce neodradila, postavili posádku náhradníků. I tenhle bob zmizel v ďáblově zatáčce z koryta a zůstal viset - lze tomu věřit? - ve větvích mohutného stromu. Tři další bobisté byli vážně zraněni.
Fotografové už číhali v zatáčce v houfech, Amerika měla senzaci. Lze si vůbec myslet, že se našel bob třetí? Přihlásili se němečtí turisté. Pouze jeden z nich jel v životě na bobu.
Zkuste to s námi! Ale na čem? Evropské výpravy, uneseny odvahou dobrovolníků, se nabídly, že zapůjčí svůj stroj.
Jury si vyžádala od německých turistů prohlášení, že mají kvalifikaci k řízení bobů. Němci uvedli, že všichni vlastní řidičský průkaz pro automobily.
Museli alespoň slíbit, že nebudou riskovat, že pojedou spíše symbolicky. Slíbili a přiřítili se k bronzové medaili.
Znal Ippen po 16 letech tenhle příběh? Dal se jím inspirovat? To nevíme.
Československý čtyřbob dojel. Ne k bronzové medaili, ale ke čtrnáctému, předposlednímu místu. A reportér Ruchu zaznamenal: "Skončili jsme za argentinskými lyžaři, kteří si v Mořici koupili bob pro zábavu měsíc před zahájením her." Ippenův bob nevyhrál, ale zúčastnil se...
