Pestrobarevně natřené sedačky měly pouze vzbuzovat iluzi jindy tak barvitého lidského davu, aplaudujícího a tleskajícího.
Olympijský stadion v Tokiu hodinu před nejbizarnejsim zahájením her v historii olympiád. Moc lidí už na tribunách nepřibude. https://t.co/T6xEbldwA3
V teplé tokijské noci se tak probouzela k životu olympiáda rozdělující Japonce. Město, přes které jsme autobusem ke stadionu projížděli, bylo takřka prosto obvyklé výzdoby s pěti kruhy i vlajkosláv, jako by ani tokijští radní nechtěli popouzet obyvatele, které konání her vehnalo do dvou nesmiřitelných táborů.
Jedni mají pocit, že jim je jejich olympiáda kradena, pokud při ní nesmějí zasednout do sedaček na tribunách.
Ti druzí ji proklínají a vykřikují, že s ní bude do Japonska zavlečena i nová covidová vlna.
Ulice dvou odlišných tváří
Kazunori Takišima vyprávěl, jak skoupil vstupenky za 40 tisíc dolarů, které teď nemůže použít, a jak se mu proto zhroutil sen. Rázná mladá žena naopak vyřvávala do amplionu: „Hry vraždí Japonce.“
Na jedné straně ulice vedoucí podél stadionu se sešly početné zástupy lidí lačných aspoň zvenčí slyšet, co se uvnitř arény při ceremoniálu děje, a užít si tak atmosféru zapovězené slavnosti. Mávali na nás, usmívali se, chtěli se fotografovat.
Olympiádu v Tokiu zažehla Ósakaová, českou vlajku nesli Satoranský a Kvitová |
Na opačné straně ulice zatím probíhala demonstrace odpůrců her, pečlivě střežená policisty.
I samotný program ceremoniálu odrážel komplikovanou dobu. Mnohohlavé taneční kreace tvůrci vyškrtli, osamocená vystoupení veslaře na trenažéru a běžkyně na pásu měla připomenout tuhé covidové lockdowny, kdy se sportovci museli připravovat doma. A minuta ticha dala vzpomenout na ty, které jsme ztratili.
Poezie pohybu i slova místo okázalých choreografií sice občas působila až nudně, ale jindy naplňovala představu decentního večera.
„Bude to střízlivý ceremoniál s nádhernou japonskou estetikou – a v souladu s dnešní realitou,“ vysvětloval producent Marco Balich.
Ano, bylo to i komorní.
„Dámy a pánové, povstaňte, přichází Jeho Veličenstvo císař Naruhito,“ zaznělo z reproduktorů. Jen nebylo mnoho těch, kteří povstat mohli. Novináři psali, reportéři komentovali a diváci... nebyli.
Před 57 lety sledoval dnešní panovník tokijské hry v roce 1964 coby čtyřletý vnuk tehdejšího císaře Hirohita, zažil díky tomu olympiádu i ve šťastnějších časech, coby oslavu rázného procitání Japonska z poválečné deprese. Dřevo, z nějž vyrobili pět kruhů pro současný ceremoniál, pocházelo ze stromů, které tehdy zahraniční sportovci v Tokiu zasadili.
Dojatý vlajkonoš Satoranský
Rovněž defilé výprav z 206 zemí bylo tentokrát odlišné, bez osvětleného oválu u tribun duchů a se seškrtanými počty olympioniků. Vždyť kdo to kdy viděl, aby i britských sportovců pochodovalo pouhých třicet.
Ducha – a problémy – doby reflektovaly genderově vyvážené páry nesoucí vlajky (a také synchronně skládající slib olympioniků a rozhodčích), vdeonahrávka s připomínkou vnuků otroků připravujících se kdysi na soutěže v nerovných podmínkách nebo pohled na takřka všechny sportovce nastupující v rouškách.
S Petrou jsme pokecali, smál se Satoranský. Šefl nechápal obleček Němců |
Jen zástupci Tádžikistánu, tedy země, jež jako jedna z posledních existenci koronaviru popírala, demonstrativně přišli bez nich.
O minutu později přivedli Petra Kvitová a Tomáš Satoranský (v rouškách) na plochu stadionu výběr z českého týmu. Ty, kteří chtěli a současně mohli, protože nejsou v covidové izolaci. „Nejdřív jsem se soustředil, abych vlajku nesl dobře, ale jak jsme vcházeli na stadion, bylo to dojemné,“ popisoval basketbalista Satoranský.
Ósakaová v centru pozornosti
Královna sprinterek Shally-Ann Fraserová-Pryceová s další výraznou barevnou kreací vlasů (růžovo-červená), ale i polonahý vlajkonoš Pita Taufatofua z oceánské Tongy, který stejně neoděn defiloval už coby taekwondista při zahájení her v Riu 2016 a coby běžec na lyžích v Pchjongčchangu 2018, byli důkazem, že alespoň něco zůstává na scéně slavnostních ceremoniálů neměnné.
Mimochodem, letos je Taufatofua v Tokiu rychlostním kanoistou.
#TeamJamaica flag bearers boxer Ricardo Brown and Shelly-Ann Fraser-Pryce with our diver Yona Knight-Wisdom and swimmer Keanan Dols.
If mi like this one more time!
https://t.co/LRviFgqy0r
Když všechny výpravy konečně dorazily na plochu (a stadion tím dosáhl maxima povolené kapacity), přenesla nás kulturní pasáž ve znamení japonské popkultury, písně Imagine a smějících se dětí alespoň na chvíli do prostředí pohodového imaginárního světa, kde je vše v pořádku.
Připomínka 121denní podivné pouti olympijské štafety, kterou některé prefektury odmítly vpustit mezi lidi, znamenala návrat do reality.
PŘEHLED: Slavnostní zahájení olympijských her, která psala historii |
Dlouho pečlivě skrytá číše se odhalila v podobě umělé květiny a tenistka Naomi Ósakaová k ní přiložila pochodeň.
Žena, která nemá ráda pozornost a otázky médií, stanula najednou v centru pozornosti celého světa.
Oheň Her XXXII. olympiády se rozhořel. Nedlouho poté hlasatel oznámil ukončení ceremoniálu. Toho, o němž jeho producent Balich v předstihu řekl: „Bude vzdálený velkoleposti těch minulých, zato velmi opravdový a čestný, bez podvodů.“
Souhlasím, byl takový.
Nemohl být hravý jako Londýn před devíti lety.
Snad budou stejně poctivé celé hry. I v úzkých mantinelech, jež jim pandemií zraněný svět vytyčil.
