V našem rozhovoru, který vznikal v pátek mezi semifinálovými a finálovými jízdami kajakářů, čtyřiatřicetiletý Hradilek nejprve věštil Prskavcovo tokijské vítězství („pokud předvede, co umí, tak vyhraje“), načež se rozpovídal o atmosféře v brazilském týmu a vlastních plánech do budoucna.
Jak si tady připadáte v tričku s nápisem Brasil?
Zvláštně. Trošku jsem se bál, aby nebyly kolem toho u nás nějaké řeči. Fandím především Čechům a potom taky trochu Brazilcům, když jsem teď u nich. Je to s nimi zajímavá zkušenost.
Čím nejvíc?
Jiný tým, jiný národ, trošku jiná nátura. Určitě mi to něco dalo, i když Pepeho výsledek nakonec není úplně nejlepší. Finále jsme s ním chtěli jet, v trénincích byl dobrý, ale nedá se nic dělat, to je vodní slalom.
Ta jejich jiná nátura se nejvíce projevuje jak?
Je jich v týmu na olympiádě víc než nás, asi 350. Furt si prozpěvujou a jsou pořád veselí, všude v jejich části vesnice hraje muzika. Prostě takoví jižani. Taky se o Brazilcích říká, jak jsou hrozně neorganizovaní. A je fakt, že organizační věci na předcházející olympiádě v Riu byly složitější a zmatenější. Ale ve výsledku jim tu všechno klape a funguje. Mají i svůj brazilský barák mimo vesnici, kam jsme mohli chodit trénovat a kde mají své vlastní jídlo. Nevím, jak je na tom ta země ekonomicky, neřekl bych, že úplně nejlíp, ale tohle mají podchycený.
Copak oni mají v Tokiu vlastní dům? Vždyť národní domy měly být kvůli covidu na hrách zakázány.
Oni si to nějak zařídili, že funguje v rámci olympijské bubliny. Jen tam nesmíme chodit pěšky přes město. Je sice jen čtyři minuty od vesnice, přesto do něj musíme jezdit 10 nebo 15 minut oklikou autobusem. Ale vyplatí se to, máme v něm veškeré medicínské, fyzioterapeutické a sportovní zázemí, včetně fitka, aby sportovci nemuseli chodit do posiloven ve vesnici.
Jak jste se vlastně s Goncalvesem dohodl na spolupráci?
Už před naší letošní českou nominací se mě na to ptal. Řekl jsem mu: Počkejme po nominaci, když se nedostanu do Tokia sám jako závodník, můžeme to zkusit spolu. Měl jsem podmínku, že především chci pořád i já sám dál závodit (ve Světovém poháru), takže se mu přímo při závodech nebudu moci tolik věnovat. Odpověděl mi, že mu to tak vyhovuje. Víte, ten kluk nikdy neměl trenéra.
Cože?
Vyrůstal na malém městě. Když přijel poprvé závodit do Evropy, bylo to se skleněnou lodí. Potom z Evropy mámě zavolal, že si musí koupit kvalitnější loď. Tak máma chodila po vesnici a sbírala tam po desítkách dolarů nebo rijálů, aby si ji mohl pořídit.
Takže i Goncalvesův osobní příběh vás zlákal, abyste se ho ujal?
Kdyby šlo o někoho, kdo si může dovolit trenéra a má ho celý život, možná bych o tom tolik nepřemýšlel. Pro mě ale hrálo roli, že je to sympaťák. Chtěl jsem mu pomoci. Vždycky byl týmovým hráčem, akčním a pozitivně naladěným, což mě moc bavilo. Už dřív jsem mu čas od času poradil a Pepe se toho hrozně chytl. Byl nadšený, že mu mé rady pomáhají. A loni se mě poprvé zeptal, jestli bych s ním nechtěl jet na olympiádu.
Co všechno v Tokiu v rámci brazilského týmu děláte?
Je toho dost. Měsíc před olympiádou mi řekli, jestli bych se neujal role vedoucího celého týmu, protože na to nikoho nemají. Takže jsem tu chodil na porady team leaderů. Taky jsem byl CLO přes covid, musel jsem kontrolovat naši skupinu, jestli si ráno vyplnili aplikaci, nahlásili zdravotní stav a takovéhle věci. Teď mi navíc napsali, že musím podat i nějaké hlášení. Je v tom všem dost papírování, ale i to je dobrá zkušenost.
V kategorii C1 ženy jste měli v Tokiu finalistku, mezi deset nejlepších postoupila Ana Satilová.
Ale pak došlo ve finále k její penalizaci (50 sekund za minutí branky) a já hned běžel k jury kvůli možnému protestu, i když se mi moc nechtělo. Naštěstí jsem si potom uvědomil, že ve finále se protesty dávat nemohou, tak jsem to nakonec řešit nemusel.
Zkusíte se za tři roky v Paříži podívat na olympiádu opět jako závodník?
Určitě. Tahle má sezona nebyla zatím na vodě úplně špatná. Myslím, že se v popředí ještě držím. Některé kluky, co si na olympiádě vyjeli finále, stabilně porážím. Šanci mám. I díky naší nové disciplíně.
Myslíte slalomkros neboli extrémní slalom?
Ten je asi mojí největší motivací, že se pravděpodobně otevře nová možnost kvalifikace na hry přes něj. I když nikdo moc neví, jak to doopravdy bude.
SLAVNÁ LÉTA. Hradilkovo stříbro z her v Londýně 2012 (vlevo) a zlato z mistrovství světa v Praze 2013.
Dokonce se hovoří o tom, že kvůli nízkým kvótám na počet olympioniků na hrách bude moci v klasickém závodě i krosu startovat vždy jen ten samý závodník.
Snad má být i nějaká šance na divoké karty, čímž by se počty trochu rozšířily. Ale nikdo moc neví, co bude. Pokud bude kvalifikace na obě disciplíny současně, musí se změnit i česká nominační kritéria a bude se asi počítat nějaká kombinace. Je to ještě daleko.
Ve vzdálenější budoucnosti si dokážete sám sebe představit v roli trenéra?
Nemyslím, že bych se někdy živil trenérstvím. Takovéhle jednorázovky, jako teď u Brazilců, mě docela baví. Líbí se mi pracovat s konkrétním jednotlivcem, ale ne s celým týmem. To by mě asi úplně nebavilo.
I kvůli neustálému cestování?
Na ta samá místa. Jsem už na Světových pohárech patnáct sezon a kdybych měl ještě dalších patnáct jezdit jako trenér po úplně stejných místech, asi by mě to úplně nenaplňovalo. Čímž tu práci nemíním shazovat, ale prostě to tak je. Chci se v životě podívat taky někam jinam. Trenérství vyloženě na plný úvazek mě rozhodně neláká.
