Když ve čtvrtečním odpoledni čekala na své semifinále, byla v obličeji bílá jako sníh. Opět jednou se Tereza Fišerová nemohla zbavit pocitu, že válčí sama se sebou. Sedla do lodě, po speciálním pásu s ní vyjela do jezírka u startu, rozjela se po něm a.... Co se to, proboha, děje?
Já snad ani nevím, jak se drží pádlo, napadlo ji, zatímco se stres v její mysli vršil jako egyptská pyramida. Přemítala: Kdybych teď to pádlo dala do ruky komukoliv, kdo tady u trati stojí, dopadne to stejně, jako když s ním vyrazím mezi branky já.
Pokusila se zklidnit tradičním rituálem v podobě samomluvy, odmítla se poddat poraženeckým pocitům - a vida, ono to šlo. Vyrazila na trať a vypořádala se s ní naprosto bravurně, jako velká 23letá rutinérka.
Žádný šťouch. Sebejistota ve válcích.
A druhý nejlepší čas semifinále!
SEMIFINÁLE SE POVEDLO. Tereza Fišerová v něm dojela druhá.
Proťala cíl, pohlédla na časomíru a začala se radovat tak bouřlivě a spontánně, že takhle jásat jsem ji ještě nikdy neviděl. Zatínala pěsti, smála se, se slastným úsměvem vylézala z lodi.
„Já to ustála, vyjela jsem finále!“
Slyšeli jste ten balvan, co z ní spadl kamsi na dno kanálu?
Teď jen stejný výkon zopakovat o hodinu a čtvrt později.
DOMINANTA. Ruské kolo u areálu vodních slalomářů v Tokiu.
Další členové týmu viděli, že Fišerová ani moc nechce, aby na ni před jejím závodem roku moc mluvili, proto to ani nedělali. Respektovali bariéry, které si kolem sebe dokázala vystavět.
Lukáš Rohan si s ní dal pěstičku.
Jiří Prskavec jí popřál štěstí a nabádal: „Pošli to tam.“
Poslala, jenže až moc.
Kanoistka Fišerová skončila v olympijské premiéře šestá, zlato patří Foxové |
Tři minuty předtím, než se coby předposlední z deseti kanoistek vydala do finálové bitvy, vyvrcholilo na tokijské střelnici zlatostříbrné drama v trapu. V tento báječný český olympijský den jsme věřili v další medaili.
Britka Mallory Franklinová, která se protrápila semifinálovým kolem, vévodila nyní pořadí a vedle mě sedící britský kolega připomněl: „Fišerové by měl tenhle typ silové tratě svědčit.“
Přivřela na startu oči a odříkala si své motivační věty, včetně té od bývalého kajakáře Ivana Pišvejce poučující, že „lepší je mrtvej frajer než živej sr...“.
Už byla v hlavě srovnaná. Už se nebála. Už ani necítila nervozitu.
Tak se do toho pustíme.
Jenže hned do první branky nevjela ideálně. Ne, nešťouchla tyče branky, přesto to nebyl dobrý průjezd. Vzpomněl jsem si, co nám vykládala po středeční kvalifikaci. O tom, jak obtížné pasáže na této trati miluje. Ale zároveň: „Nejtěžší pro mě bývá dojet po klidné vodě rovně do první branky.“
Což se jí i tentokrát nepovedlo.
„Byla jsem tam trochu víc vlevo, než jsem chtěla.“
Hned ve druhé brance se vychýlení z kurzu projevilo: „Váleček mi nevzal loď tak, jak měl. To byl začátek konce.“
Věděla, že si další chyby nesmí dovolit. Rozhodně nemínila své snažení hned za třetí brankou zabalit. Jenže chyby přibývaly. Dva doteky na brankách číslo 8 a 9. A poslední protivoda, kterou projela komplikovaně na esíčko. „Tak to už bylo spíš k zasmání,“ ulevila si.
Co jí bylo platné, že mezitím ty úplně nejtěžší kombinace zvládla bravurně.
Jistě, na posledních metrech cítila i únavu, komu by na tak obtížné trati nedocházely síly, že? Ale říkala si: Za zimní přípravu jsi takovou dřinu zažila nespočetněkrát. Ty můžeš, opravdu můžeš.
Už při posledním záběru před fotobuňkou nicméně moc dobře věděla: Tohle na medaili stačit nebude.
Byla průběžně pátá a po chvíli šestá, protože na startu ještě čekala královna vodních slalomářek Jessica Foxová.
Australanka excelovala už v semifinále, totéž provedla ve finále a přepsala tím historii svého sportu jakožto první vodní slalomář, muž či žena, jenž získal olympijskou medaili na kajaku i na kánoi.
„Jess to moc přeju, ta si zlato opravdu zaslouží,“ povídala její česká soupeřka, protože Tereza Fišerová je tvorem přejícím. „Všichni přece víme, že Jess je úplně jinde než ostatní. Já už před startem věděla, že pokud Jess a Mallory zvládnou svoje normální jízdy, tak furt jezdí jinou ligu a já se na ně zatím budu jen dotahovat.“
ŠAMPIONKA. Olympijskou vítězkou se stává Australanka Jessica Foxová, dva dny po bronzové medaili mezi kajakářkami.
Ovšem medaile, ať už jakákoliv, mohla čekat i na ni. Moc dobře si to uvědomovala: „Já vím, že jsem na ni měla.“
Ne, nechtěla plakat, jenže jsou chvíle, kdy je zbytečné bránit se slzám, protože mohou přinášet i úlevu. A tak se rozplakala a Tomáš Houska, pro tu chvíli u kanálu v roli tiskového atašé výpravy, ji utěšoval.
Přišla mezi nás a hlas se jí lámal, v hlavě se pralo tolik myšlenek, přesto chtěla myslet pozitivně. „Jsem smutná a zklamaná. Ale myslím, že jsem tady předvedla i výkony, na které budu moci být hrdá,“ usoudila a mezi slovy jí plavaly další slzy.
Potom, snad aby odlehčila svému zklamání, najednou pronesla: „Mrzí mě to štěně, které jsem měla za medaili slíbené. Border kolii. Ale doufám, že třeba si rodiče pobrečeli u přenosu taky, slitujou se nade mnou a přece jen mi ho pořídí. Mám už jedno a doufala jsem ve druhé.“
Srdíčko mi bušilo. Medailovou kandidátku Fišerovou uklidňoval mentor Prskavec |
Vždycky byla dívkou a mladou ženou, která miluje život a vše, co přináší. Uměla se bavit, dokázala být až neskutečně rozdováděná. V posledních letech, kdy už přestala být teenagerkou, pak začala překvapovat, jak o spoustě věcí přemýšlí.
Tak přistoupila i k právě končícím tokijským bojům singlkanoistek.
„Bojovala jsem. Tohle všechno mi přinese vzácnou zkušenost, protože určitě nehodlám končit a budu usilovat i o další olympiádu,“ říkala. „Vidím, že těm dalším holkám můžu konkurovat. Motivace mám spoustu. Je to jen o tom předvést ve finále jízdu, se kterou bych byla spokojená. A co si budeme říkat, ty chyby tam byly. Do příštích závodů je musím odstranit.“
A protože Paříž 2024 je zatím příliš daleko, usmyslela si, že to udělá mnohem dřív: „Do příštího mistrovství světa.“
Šťastnější soupeřky se právě chystaly na stupně vítězů. Šestá, zklamaná a trochu i plačící Tereza Fišerová odcházela. "Za medaili jsem měla slíbené štěně, border kolii. Třeba si rodiče taky pobrečeli, slitujou se nade mnou a pořídí mi ho i tak," zkusila odlehčit tíhu okamžiku. https://t.co/99jfZFDLHR
Dozvěděla se o famózním odpoledni českých střelců. Také tenisový debl právě postupoval do finále a směrem k medaili. Sama chtěla přispět nějakým tím kovem do české sbírky. Nepovedlo se. Ale koneckonců, na startovním čísle měla přece číslici 6, udávající její pozici ve světovém žebříčku.
„Tak jsem ji tu dodržela, ne?“
S představou českých medailí, které sice zařídili jiní, ale jsou, se začala zase usmívat.
„Doufám, že jim ve vesnici budu moci všem osobně pogratulovat a snad to se střelci trochu i oslavíme. Protože úspěchy by se měly slavit s lidmi, ne? A až z Tokia odletím, odvezu si spoustu zážitků. Ta parta je tu skvělá. Že se sportovci i v rouškách mohou potkávat a poznávat nové lidi, je cosi neuvěřitelného. I ta naše nástupová kolekce, i když na ni všichni nadávali, se mi fakt líbila a za tím si stojím. Bylo to tady vážně fajn. Takže i když jsem finále neustála, budu odtud ve své mysli odlétat jako vítěz, protože vím, že jsem bojovala, a protože jsem tu toho tolik zažila.“
Ano, o tom všem jsou olympiády. Za těmito slovy by se slušelo napsat už jen tečku.
Nebo že by ji přece jen napsalo štěně, které na Terezu Fišerovou bude čekat v Praze?
