V úniku jich bylo osm. Pak sedm. Pět. Tři. Nakonec jen dva.
Potom se přiřítili chrti, Pogačar, van Aert, Carapaz, superfavorité.
Ani Pogačar, ani van Aert. Zlato z Tokia má Carapaz, Kukrle šlapal v úniku |
Ale ani když Kukrleho 48 kilometrů před cílem dostihli, nevzdal se, snažil se držet čelní skupiny. A když z ní odpadl, rval se dál, šlapal směrem k cíli po boku Alejandra Valverdeho nebo Richieho Porta.
Cílem olympijského závodu projel coby šestatřicátý z jeho 128 aktérů.
„Můj nejlepší den na kole v životě. Rozhodně,“ prohlásil.
Až za ním byste našli ve výsledkové listině Remka Evenepoela (u bookmakerů 3. favorita), nebo pátého muže Tour Wilka Keldermanna, slavného veterána Vincenza Nibaliho, někdejšího krále vrchařů Naira Quintanu či šampiona Gira Toma Dumoulina.
Žádný z nich přitom neprožil v posledních třech dnech takové martyrium jako Michael Kukrle, 26letý jezdec třetidivizní stáje Elkov Kasper.
Žádný z nich neměl za sebou dvě bezesné noci.
Žádný neabsolvoval závěrečnou přípravu na trenažéru.
A ani jeden nemusel ještě v pět ráno v den závodu na PCR test.
UPRCHLÍCI. Michael Kukrle z České republiky a Polychronis Tzortzakis z Řecka v akci v úniku dne.
Kukrle byl cestujícím z charterového letu českých olympioniků. S kolegou Michalem Schlegelem a Terezou Neumanovou se ubytovali v dislokovaném hotelu pro cyklisty, který se nacházel 100 kilometrů od Tokia u někdejšího oválu formule 1 Fuji Speedway, na němž silniční závod vrcholil. Později k nim přibyl ještě Zdeněk Štybar, který však cestoval komerční linkou.
„První tři dny jsme měli s Michalem super tréninky, fakt kvalitní, od čtyř do šesti hodin dlouhé,“ liboval si Kukrle. Ve středu si naordinovali volno. Ve čtvrtek pak další vytrvalostní trénink. Jenže na ten už nedošlo.
Ve čtvrtek měl totiž Schlegel pozitivní test na covid.
Nausch Sluková a Schlegel, další nakažení čeští sportovci v Tokiu |
Rázem nastal poplach i v cyklistickém hotelu, japonští hygienici se pro ně vypravili. Kukrle a Neumanová se ocitli na jejich „černé listině“ podezřelých kontaktů nakaženého Schlegela. Českému duu tedy oznámili: „Sbalte se, v devět večer odjíždíte z hotelu.“
Netušili, co bude. Až ve 22 hodin vyrazili směr tokijská olympijská vesnice, kam doputovali okolo půlnoci ze čtvrtka na pátek. Teprve v jednu v noci jim tu udělali test.
„Teď čekejte,“ zněl pokyn. Zůstali na ošklivém pokoji, který se ani nedal nazývat pokojem. Vojenské polní lůžko, zelené zdi, žádný výhled.
Ve čtyři ráno jim oznámili výsledek: negativní. Ale vrátit se z Tokia do svého cyklistického hotelu nesměli. Naopak, z olympijské vesnice odvezli Kukrleho a Neumanovou na izolační pokoj v nevábném hotelu, určeném pro tyto účely.
Dorazili tam v šest ráno.
„Navíc jsme vyfasovali kuřácké pokoje s brutálním smradem. Ráno jsme tedy aspoň s Terezou pořešili, aby nás přehodili na nekuřácký.“
Ve stejné ubikaci skončili rovněž stolní tenisté a další cestující z charterového letu.
„Moc mi hlava nebrala, že se k nám Japonci chovali, jako bychom byli nakažení,“ vykládal Kukrle. „Přitom jsme celý týden od našeho příletu, každý den, měli já i Tereza negativní test.“
Na olympijský závod, dosavadní vrchol své kariéry, se tudíž připravoval jen na izolačním hotelu na dovezeném ergometru. „Přitom na trenažéru to vážně není ideál. Mně nevyhovuje, nejsem na něj zvyklý.“
V den závodu musel vstát před pátou, aby se dostavil na kontrolní PCR test šest hodin před startem. Stejně dopadli Alejandro Valverde a španělští cyklisté, kteří měli v týmu covid pozitivního maséra. A také Němci, z jejich týmu diagnostikovali pozitivní test u matadora velkých závodů Simona Geschkeho.
„Dodržoval jsem předtím všechna hygienická opatření a jsem očkovaný. Ale v dnešní době komplexní ochrana neexistuje. Nikdy a nikde,“ posteskl si Geschke. „Fyzicky se cítím dobře, zato emocionálně mnohem hůř. Je to pro mě černý den kariéry.“
Oblíbený vousáč byl definitivně mimo hru.
Kukrle doufal, že jeho stejný osud nepotká. „Dvě noci po sobě jsem se prakticky vůbec nevyspal,“ popisoval.
Španělé kontrolními testy prošli. Když jim vedoucí týmu oznámil, že jsou negativní a tudíž vpuštění do olympijského závodu, oslavovali. „Skákali radostí do stropu jako malí kluci,“ říkal jejich šéf José Luis Lopéz, předseda španělské asociace.
Také Kukrle byl po dalším negativním testu na start připuštěn. Z Tokia se mohl vydat do prefektury Šizuoka, pod horu Fudži.
„Tady máš kafe,“ probouzel jej před startem parťák Zdeněk Štybar.
„To mě nakoplo,“ pochvaloval si.
Byla před nimi jedna z nejobtížnějších olympijských tratí v historii. Pět tisíc výškových metrů, dvě dlouhá náročná stoupání, vedro 32 stupňů, vysoká vlhkost, později na chvíli i déšť.
 |
Ján Valach, sportovní ředitel stáje Bora a v Tokiu i slovenského týmu, ráno prohodil: „My půjdeme do úniku.“
„Zkusím to taky,“ uvažoval Kukrle.
A skutečně. Juraj Sagan se společně s Jihoafričanem Dlaminim a Rumunem Grosem odlepili od pelotonu na prvním kilometru. Po dalších třech kilometrech je dojeli Kukrle s Řekem Tzortzakisem. Posléze se jejich skupinka rozrostla až na osm jezdců.
„Čekal jsem, že bude v úvodu přestřelka a do úniku budou chtít jít ještě lepší lidi,“ vykládal Kukrle.
Favorité je však nechali odjet. Náskok uprchlíků utěšeně narůstal. Na deset, patnáct, dokonce devatenáct minut. Potom se v pelotonu opřel do pedálů obhájce titulu Greg van Avermaet, přidali se slovinský nároďák i Ital Giulio Ciccone. Náskok mužů na špici závodu se krátil.
„Trochu jsem ostatní ve skupince dirigoval, abychom dobře pošetřili energii a skupina byla efektivní, mám s touhle prací nějaké zkušenosti,“ říkal Juraj Sagan. Kvinteto silnějších se dohodlo, že se bude střídat v tahání tempa.
„Bylo to dnes těžké. Fakt těžké,“ hodnotil Kukrle. „Strašně nepříjemné vlhko. Brutálně jsem se potil, ale to všichni. Z kopce mi občas byla pro změnu zima. V údolích zase vedro. Nejlíp se mi jelo ve výškách kolem tisíce metrů.“
Zchlazoval se ledem v silonkách, poléval se vodou, pil ve velkém studený ionťák. Přemítal, kdy naposledy jel tak dlouhý závod, zvící 234 kilometrů. „Asi nikdy,“ usoudil.
Když 65 kilometrů před finišem poprvé projížděli cílovou rovinkou, proťal ji Kukrle jako první. Diváci, kteří v provincii Šizuoka na rozdíl od Tokia na tribuny v omezeném počtu směli, jim nadšeně aplaudovali. Na takové chvíle se nezapomíná.
A pak že na olympiádě nebudou diváci. Na okruhu Fudži Speedway, kde vyvrcholí závod cyklistů, už čekají. Jsme v prefektuře Šizuoka (120 km od Tokia) a tady na rozdíl od Tokia v omezeném počtu povolení jsou. V roce 2007 se tu naposledy jela formule 1 - a vyhrál Lewis Hamilton. https://t.co/w9qyecFnQt
Pískejte konec, chtělo se říci.
Stále měli čtyři minuty k dobru. „Mohli bychom přijet s náskokem aspoň do posledního kopce,“ doufal Kukrle.
Nevyšlo to. Se Saganem se sice střídali na špici, byl tu i Nic Dlamini z prvodivizní Qhubeky, ale tahounů už nezůstávalo dost. Skupina ztrácela své členy jako korálky, až zbyli jen Kukrle a Venezuelan Orluis Aular.
Tady se rozhodne o vítězi asi nejatraktivnějšího závodu prvního víkendu olympiády. Venku je 32 stupňů, velká vlhkost a muži v modrém rozstřikují na diváky vodní mlhu. Tak kdo to bude? Vrchař nebo klasikář? Pogačar, van Aert, Evenepoel nebo někdo jiný? Kandidátů je dlouhá řada. https://t.co/Y0RkXX3vV6
Na okruhu před nájezdem na Mikuni Pas, klíčové 6,8 kilometru dlouhé stoupání s průměrem 10,1 procenta, ho chrti pohltili. „Lajny silných států se kolem mě přehnaly.“
Ale aby to zabalil? Nebo dojel do cíle bez větší snahy? Rozhodně ne.
Mnozí trpěli. Dávno slezli z kola Geraint Thomas a Tao Geoghegan Hart (po společném pádu), nepokračoval už ani Zdeněk Štybar, Ital Alberto Bettiol později odpadal z čelní skupiny s křečemi.
Kukrle s bolestí bojoval.
„Chtěl jsem ten kopec vyjet naplno a být pak i slušně umístěný v cíli,“ řekl. Což se mu povedlo. „I když nohy jsem na konci i já dost cítil.“
Juraj Sagan, který si před měsícem zlomil klíční kost, ale přece jen na poslední chvíli stihl olympiádu, to vše sledoval už jen jako divák.
„Úplně mi došly síly. Musel jsem slézt,“ říkal slovenský cyklista. Ale radoval se za českého kolegu. „V úniku jsme si s Michalem porozuměli. Jsem rád, že dojel do cíle a má dobrý výsledek.“
Z chmurných nocí beze spánku a po tréninkové improvizaci na trenažéru se Michael Kukrle propracoval k životnímu zážitku. Působivý příběh, že? „To určitě,“ přikývl.
Český muž dne v Tokiu - Michael Kukrle. Aneb ze zakouřeného izolačního pokoje až do předlouhého úniku. „Moc mi hlava nebrala, že se k nám Japonci chovali, jako bychom byli nakažení," říkal. "Přitom jsme celý týden od našeho příletu měli já i Tereza Neumanová negativní testy." https://t.co/01qlYE4q8f
„Hodně jsem olympiádě obětoval,“ rozpovídal se letošní český mistr. „Poslední dva etapáky i dvě jednorázovky jsem v červenci nejel na výsledek právě proto, abych se na ni co nejlíp přichystal. Mrzí mě, že ty poslední dva dny se nám tu tak pokazily. Ale musím být spokojený. I když byl ten závod těžký, já si ho docela užil. Po všem, čím jsem si před ním prošel, jsou výkon a výsledek ještě cennější.“
V úterý jej v prefektuře Šizuoka ještě čeká časovka. Ovšem mezitím...
...ne, nedovolí mu vrátit se sem na cyklistický hotel. Musí zpátky do toho izolačního v Tokiu, opět tak daleko od tratí, kde závodí.
Znovu mu zbude na šlapání jen ergometr? Tak se bude připravovat na svůj druhý cyklistický start na hrách?
Pokrčil rameny.
„Uvidíme, co s námi bude. Rád bych si den před závodem aspoň projel trať časovky. Jenže když jste v izolaci, musíte žádat i o povolení tréninku a šest hodin před ním jít na test. Japonci nám to tady dost komplikují, to jim mám docela za zlé.“
