Poprvé pozná, jaké to je závodit na olympiádě. I když trochu jiné než kdysi. Bez fanoušků, v už známé bublině. Cyklisté navíc budou ubytování zhruba dvě stě kilometrů od Tokia v samostatné vesnici. „Možná je výhoda, že jedu na hry poprvé a nemám s čím porovnávat,“ říká Jitka Čábelická, jedenatřicetiletá závodnice týmu Gapp System-Kolofix a trojnásobná mistryně Česka v závodech horských kol.
Nyní se soustředí jen na svůj závod v Tokiu, ovšem se zájmem sleduje i finišující Tour de France. „Hodně mě bavil první týden a výkony Mathieua van der Poela. Bohužel bylo plno pádů a několik favoritů odstoupilo, to je škoda.“
Jaké jsou vlastně vztahy mezi bikery a silničáři? Není tam rivalita?
Kdepak, nelezeme si do zelí. Potkáváme se jen na soustředěních, třeba v prosinci na Mallorce občas společně trénujeme, jsme rádi, že se vidíme. Samozřejmě víme, že silniční cyklistika je divácky zajímavější než biky, mají více závodů, etapáky. Někteří cyklisté odbíhají z jiných disciplín na silnici a naopak - Mathieu van der Poel, Wout van Aert, Thomas Pidcock...
Vás to nikdy nelákalo?
Ani ne, na biku se člověk víc vyřádí, je tam větší volnost. Při závodech silničářů navíc člověk není jen sám za sebe, ale musí fungovat jako tým. Na silničním kole ale hodně trénuju: je rychlejší, dá se na něm plynule šlapat, lépe se na tom odjíždí silové tréninky na začátku sezony. Kdyby člověk jezdil pořád jen v terénu na biku, je z toho unavený, samé drncání. Někdo trénuje na biku na silnici, to ale nedělám, vůbec mi to neutíká.
V řadě evropských zemí platí pravidlo, kdy při předjíždění cyklistů musí řidiči dodržet rozestup minimálně 1,5 metru. U nás tuto novelu zákona v dubnu schválila Poslanecká sněmovna, ale senátoři ji vrátili v červnu zpět. Co vy si o tom myslíte?
Hlavně je dobře, že se o tom mluví, plno lidí si na předjíždění cyklistů dá pozor. V Itálii a Španělsku je rozestup uzákoněný a řidiči jsou tam ohleduplnější, radši jedou chvíli za námi, počkají si, než nás objedou. Musím přiznat, že v zahraničí se cítím na silnici bezpečněji.
Zažila jste už někdy střet s autem?
Naštěstí ne. Ale mám pár míst, kde vím, že si vždy musím dávat pozor. Že i když jsem na hlavní, tak auto mi stejně přednost nedá. Někteří mě rychle předjedou a pak odbočí, to je taky fajn (hořce se pousměje). Jsem zvyklá, musím předvídat. Je lepší si na brzdy sáhnou než čekat, že auto „sáhne“ na mě. Občas mě někdo lízne zrcátky nebo pustí stěrače, to už je normální.
Smutné, že je to normální.
Stane se, jsem na kole skoro denně, takže tyto situace už mě nepřekvapí.
Na druhou stranu, ani cyklisté se někdy nechovají na silnici správně.
Je to tak, jedou vede sebe, protože si chtějí povídat nebo ve tmě nejsou vidět, protože nemají reflexní znaky. Vím, že ne vždy jedeme úplně u krajnice, někdy je dost rozbitá. Ale poslední dobou mě hodně překvapuje, že cyklisté často jezdí bez helmy.
Čím si to vysvětlujete?
Těžko říct. Možná se to navýšilo s trendem elektrokol. Je to asi taková móda, dost riskantní móda. Když jsem byla v Jizerkách, jezdilo tam hodně lidí na normálních kolech i těch elektrických bez helmy. Nechápu to. Je snad pro ně problém mít něco na hlavě? Překáží jim to? Pro mě je přirozené vzít si helmu, i když jedu jen krátký přejezd.
Získejte poukázku v hodnotě 2000 Kč na servis kola! |
Pojďme k vaší účasti na olympiádě. Když se loni o rok posunula, jak moc vám to narušilo plány?
Samozřejmě mě to mrzelo, moje přednominace spolu s Ondrou Cinkem se zrušila a jeli jsme ji znova. Ale spolupracuji se sportovní psycholožkou a dali jsme si do hlavy, že mi to může jedině pomoci a ještě lépe se do Tokia připravit.
Po jednom ze závodů jste na své sociální sítě napsala: „Zabte mě. Když uděláš totální blbost v prvním kole, tak se to pak blbě sjíždí.“ Totální blbost, co to ve vašem podání je?
Cpala jsem se tam, kam jsem neměla. Naivně jsem chtěla podjet soupeřku v místě, kde to nešlo, navíc ona byla větší než já. Nevyšlo to, ztratila jsem hodně pozic. Jindy zas třeba jedete po rovině, fouká protivítr, ale stejně to člověk nevydrží a jde přes skupinu. Pak si říká: Proč jsem nepočkala!
A prozraďte, co znamená na kole „udělat striptéra“?
Techniku jízdy ladím s Pepou Dresslerem, mistrem světa v biketrialu, tohle je jeho poučka. Striptéra využíváme při přejíždění nerovností, kamenitých pasážích a při skocích. Zvednete přední kolo ne k hrudníku, ale vytáhnete ho dopředu. Podobně jako když si striptér strhává od kyčlí dopředu.
Tým Kolofix řídí váš manžel Pavel Čábelický, který je zároveň mechanik reprezentace...
To je velká výhoda. Vím, že kolo od něj mám vždy perfektně nachystané. On je navíc nejen manažerem týmu, ale i masérem či kuchařem. Pravidelně nám připravuje naše závodní těstoviny se zeleninou.
Tradic a rituálů ale máte víc, na závody si s sebou vozíte figurku Ralpha Wigguma ze seriálu Simpsonovi.
Podle něj mi začal říkat manžel Pavel, protože mám občas takové záseky, zmatené chování jako Ralph. No a teď mám i samolepky Ralpha a mám ho všude.
Ještě něco netradičního budete mít v kufru do Tokia?
Přesnídávku. Dřív jsem jedla k snídani před závodem jogurt, ale mléčný výrobek je těžký do žaludku, tak si dávám přesnídávku, vločky a banán. Nevím, zda nás vůbec někam pustí, tak si ji radši vezmu s sebou.
Tokio bude v tomto ohledu hodně specifické, že?
To ano, budeme pendlovat jen mezi pokojem a závodištěm. Poletíme 20. července, o týden později budou závody a pak rychle domů, protože sportovec musí den po svém závodě místo opustit.
Máte připravenou nějakou zábavu pro volný čas na pokoji? Knížku, seriál?
Ráda čtu knížky Dana Browna, ale nedávno jsem dočetla klasiku Obraz Doriana Graye. Je tolik zajímavých knížek! Mou vůbec nejoblíbenější je Harry Potter. Možná to zní zvláštně, mám to kompletně přečtené několikrát, věkově jsme rostla s těmi hrdiny a hltala jako malá holka ty příběhy.
Nechte si své kolo zdarma umýt! |
A teď je z vás olympionička. Tokio bude jistě vrchol vaší kariéry.
Určitě, ale můj plán je vydržet až do olympiády v Paříži 2024. Olympiáda má stále zvuk, každý tam chce startovat, ale ze sportovního hlediska je už spíše více mistrovství světa.
Jak to?
Olympiáda se v posledních letech dost mění. Seškrtávají se účastnická místa, mizí tradiční sporty na úkor jiných, vyvažují se muži a ženy. Řada top závodníků na olympiádě nemůže startovat, i když jsou lepší než ti z jiných zemí, jenže musejí být zastoupeny všechny kontinenty. Pro vodáky je to obzvlášť kruté: jedna země, jedno místo. I proto jsem vděčná, že v Tokiu mohu být.
S jakým výsledkem byste odtud byla spokojená?
Můj brácha (Jan Škarnitzl, pozn. red.) dojel na olympiádě v Londýně dvanáctý. Takže přiblížit se mu by bylo skvělé.
