Ještě dříve, než stihl rozhodčí Baršimovi odpovědět na otázku, oba sportovci už měli jasno. Pohlédli na sebe, přikývli, plácli si a skočili si do náruče. Bylo jasno.
V Tokiu tak budou pro výškaře potřeba dvě zlaté!
"Can we have two golds?"
This is the best moment of the Olympics. Barshim and Tamberi were tied after both clearing 2.37 meters and missing 3 times at 2.39.
They were offered a jump-off to decide the winner.
They decline so that they both could win Gold. https://t.co/XYe5ZmWlEA
Oba předtím v soutěži ani jednou nechybovali, nebyl tak jiný způsob, jak je rozsoudit než rozskakováním. To by si ho ale museli přát...
V atletickém světě nejde o zcela jedinečnou situaci, i když výjimečná je hodně.
V roce 1908 na hrách v Londýně se o zlato podělili skokani o tyči Ed Cook a Alfred Gilbert. Oba tehdy překonali laťku ve výšce 3,71 metru.
Před pěti roky v Riu dělily Baršima od zlata dva centimetry. Výškou 238 na něj tehdy vyzrál Kanaďan Derek Drouin. To Tamberi v Brazílii ani nestartoval, těsně před olympijskými boji si totiž poranil nohu. Sádru, na kterou napsal „Road to Tokyo 2020“, si ponechal jako motivaci a vzpomínku. Teď ji měl po ruce i při svém triumfu.
Tamberi se svojí „šťastnou“ sádrou.
Tamberi tak načal euforický italský den. Jihoevropská země se v neděli radovala nečekaně i ve sprintu, kde zvítězil Lamont Marcell Jacobs.
„Musel jsem toho překonat hodně. Na tuto chvíli jsem čekal pět let, ve kterých jsem zažil spoustu zranění a neúspěchů. Chtěl jsem se jen vrátit, ale teď mám tohle zlato, je to neuvěřitelné. Tolikrát jsem o tom snil,“ zářil Tamberi.
I Baršim se potýkal se zraněním. V roce 2018 si poranil kotník, o rok později na domácím světovém šampionátu v Dauhá už však bral zlato.
Od neděle je navíc držitelem historicky druhé zlaté olympijské medaile pro Katar. O den ho předstihl vzpěrač Fares Elbakh.
