Dorazila na rozhovor celá uřícená.
Na dva takhle náročné parkury za sebou přece jen není zvyklá. Zvlášť v počasí, které v Tokiu aktuálně připomíná prádelnu, a to i ve večerních hodinách.
I proto se Anna Kellnerová několikrát během rozhovoru vydýchala. Jak sama přiznala, roli hrály i nervy.
„I nervy a všechno hrají roli. Já tady totiž i málo jím. Jak jsem nervózní, tak nejsem schopná moc věcí do sebe dostat a zhubla jsem už dvě nebo tři kila. Je to složité,“ vyprávěla.
Jak složité bylo v pátek závodit?
Bylo to obtížné. Parkur byl velmi technický a měli jsme tam plno skoků, které jsme doposavad neskákali. Bohužel výsledek nebyl takový, jaký jsem chtěla.
Doufala jste ve víc?
Upřímně jsem si myslela, že tím, že už mám za sebou jedno kolo, budu schopná to jezdit trochu víc v klidu a že i Catchie se bude skákat líp. Ale přece jenom to dopadlo trošičku hůř, než jsem chtěla. Je mi to líto, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsme to zvládly dojet.
Anna Kellnerová, jezdící na Catch Me If You Can OLD, během jezdeckého parkuru v Equestrian Parku v Tokiu. (6. srpna 2021)
Které skoky byly nejtěžší?
Hodně těžká byla určitě ta šedivo-bílá bedna, která přišla po těžké pasáži, kdy jsme museli na opravdu vysoký skok a pak projet zase oblouk dopředu, aby se kůň té bedny nelekl. Byla jsem ráda, že se nám podařilo. Další těžký skok byl oxer v závěrečné linii, kde k němu člověk teoreticky mohl přijet zešikma, ale nám se naštěstí podařilo najet na něj rovně a tím pádem se ho Catchie nelekla a skočila ho super.
Zato spousta závodníků parkur nedokončila a skončila v pádech.
Je to tak. Chyby mě mrzí, ale když jsem koukala, kolik lidí nedojelo a kolik týmů je tím pádem vyřazených, opravdu jsem byla překvapená. Myslela jsem si, že to nedojede třeba jeden tým, ale už teď jsou venku dva tři (v polovině soutěže, nakonec týmovou soutěž nedokončily čtyři země). Je vidět, že jezdci a koně s tím mají velké problémy.
Je hodně těžké jet dva takhle náročné parkury ve třech dnech?
Je to náročný, ale pro nás bylo plus v tom, že jsme teď měli dva dny na odpočinek, i když je to samozřejmě škoda, že jsme nejeli finále individuálního závodu. Pro koně bylo možné si trochu odpočinout, zvládnout rekonvalescenci, a to nám dost pomohlo.
Zatímco na normálních závodech se týmová soutěž jezdí ve čtyřech a nejhorší výsledek se škrtá, tady jste jen tři. A jakmile jeden z trojice parkur nedokončí, je to stopka pro celý tým. Je to komplikovanější?
Je to určitě komplikovanější, protože na olympiádě hrají roli nervy. Když pak vidíte ty různé pády - normálně by si jezdec jen škrtl a tým by měl možnost i tak postoupit. V tomhle systému se sice na olympiádu dostane víc sportovců, ale je to pak obtížnější.
Potkala jsem paní Špotákovou. Neuvěřitelná osoba, usmívá se Kellnerová po debutu |
Na jaké umístění jste si před závodem věřili?
Určitě jsem do závodu nastupovali s tím, že bychom se z konce desítky chtěli do finále probojovat. Na druhou stranu musím říct, že když tady od prvního dne koukám na kvalitu jezdců a koní, kteří skákali i individuální finále… tak to, co oni byli schopni přeskákat? Myslím, že ještě na sobě musíme hodně pracovat. S českou federací si musíme vypomoct a zkusit se dostat na těžší závody a tím pádem se lépe připravit. I když jsou kluci skvělí a mají skvělé koně, tak všichni na sobě ještě musíme hodně pracovat.
Jak může celá tahle vaše historická účast na olympiádě pomoct českému parkuru?
Doufám, že to lidem ukázalo, že sem patříme a že se i my můžeme v parkuru dostat až na olympiádu. Snad to osloví i nějaké sponzory, aby koně začaly v Čechách více kolovat a bylo jich u nás víc. Doufám, že to bude další motivace v tom, abychom náš sport ještě víc rozjeli.
