Po vítězství nad Japoncem Šikinem v zápase o třetí místo jste byl až neuvěřitelně emotivní.
Jo, já jsem tam brečel, pak jsem se smál, až teď jsem se trochu uklidnil (půl hodiny poté v novinářské mixzóně). Emoce, kterou zrovna vnímám nejvíc, to ani není emoce. Vnímám totiž stav, že jsem prázdnej, že jsem tam ze sebe dal úplně všechno. Opravdu jsem bojoval. Byly momenty, kdy jsem nešermoval dobře, kdy některé zásahy a akce nebyly povedené, ale vždycky jsem bojoval.
Jasná záležitost a druhá česká medaile! Šermíř Choupenitch vybojoval bronz |
Co bylo z vaší pouti za bronzovou medailí nejtěžší?
Co? Každý zápas byl strašně těžký. Je to pět zápasů. Před každým se musíte znova rozcvičit, znova namotivovat. Každý začíná znova od nuly a je to všechno v jednom dni. Což je strašně náročné. Myslím si, že boj o třetí místo je ještě náročnější.
Kvůli zklamání ze semifinále?
Ano, to zklamání je ve vás a máte patnáct minut na to hodit ho za hlavu. Nemáte na otřepání den jako třeba v hokeji. Tady dostanete minimum času a hnedka do toho musíte jít. Což bylo hodně těžký a jsem rád, že se mi to povedlo. A jsem moc, moc unavenej. Už po semifinále jsem byl.
Jak jste s tou únavou bojoval?
Věděl jsem, že tohle je životní šance, že to nemůžu pustit. Řekl jsem si: Dáš to, prostě to dáš. I Honza Mühlfeit (mentální kouč) a všichni další lidi, co mi pomáhají, by to tak řekli. Dnešní výsledek není jenom o tom, že já jsem bronzovej. Za ním je strašně moc lidí. Můj trenér, fyzioterapeuti, moji rodiče, celá moje rodina, klub v Itálii, český svaz. Tolik lidí mi na té cestě pomohlo, že bychom tu byli do rána, kdybych je měl vyjmenovat. Takže moc všem děkuju. Opravdu od srdce, protože ta medaile není jenom moje, je i vaše.
Také váš italský trenér Stefano Cerioni byl během zápasů neobvykle emotivní. Vnímal jste jeho hlasité projevy i gesta?
Samozřejmě. Jeho rady byly jako vždy perfektní. Já jsem rád i za něj, že se medaile povedla. Neměl to letos lehké, trápily ho velké zdravotní potíže a od prosince do února jsme spolu vůbec nemohli trénovat. Patří mu obrovský dík, co se mnou udělal a a jak mě dokázal připravovat. Zase se ukázal jako Pan trenér, že je jedním z nejlepších koučů na světě. Protože, kam on přišel, tam udělal olympijskou medaili.
Před turnajem jste říkal, že se v Tokiu dočkáme překvapení. Měl jste tím na mysli i sebe?
Jo, myslím si, že tu byla spousta překvapení a měl jsem pravdu, světová jednička a dvojka se brzy ocitly venku. Ale to je realita, jak na tom ty lidi teď jsou hůř a jak jsou na tom naopak dobře ti, kteří jsou v Tokiu vepředu. Za rok a půl jsme měli jeden závod. Rok a půl je strašně dlouhá doba a lidi se mění. Zlepšujou se, někdo se zhorší, někdo ztratí momentum. Kdosi mi tu říkal, že jsem na světovém žebříčku nějaký dvacátý, jenže žebříček vůbec neodpovídá tomu, jak situace vypadá doopravdy.
Choupenitch v Tokiu větří překvapení: Soupeřům budu chtít vyrvat srdce![]() |
V Tokiu panuje zvláštní atmosféra, na ochozech chybějí diváci. Když jste však byl myslí tolik ponořen do turnaje, docházelo vám vůbec, že je tady něco jinak?
Ani ne. Jestli budu mít jednou nějaké děti, dej bůh, tak ty se mě nebudou ptát, jestli v Tokiu na olympiádě byli na tribuně lidi. Ta medaile je navždy, už mi ji nikdy nikdo nevezme. Říkal jsem to letos lidem pořád: Když tahle olympiáda bude, tak bude mít vítěze, stříbrného a bronzového. A má. Tak děkuji, vzal jsem si bronz.
Jakou další motivaci teď budete mít? Vyhrát tu další v Paříži?
Mně motivuje tohle. Sice už nemůžu, ale kdyby mi řekli, že jeden ze soupeřů pro finále vypadl, tak jdu na planš znovu a nahradím ho. Kdyby za mnou přišli a oznámili mi: Pojď si dát finálko - tak já okamžitě půjdu. Motivace najdu spoustu. Já šermem úplně žiju, dávám mu všechno a jsem rád, že se mi to vrací. Jde opravdu o hodně dřiny. A je z ní bronz... A na zlato asi musím ještě trochu přidat.