Nestárnoucí rekordmanka v počtu účastí na OH najednou začala zvažovat přehodnocení svého rozhodnutí.
Její syn je taky sportovním střelcem a chtěl by se s maminkou za tři roky v Paříži ještě potkat.
„Pořád mi říkal: Konec? Ani náhodou. Je to za tři roky. Pojedeš na desátou olympiádu, máš šanci. Proč toho nevyužít? Jestli skončíš, skončím taky,“ popsala Salukvadzeová rozhovor se synem.
„A já nechci, aby skončil.“
Před pěti lety v Riu se s Cotnem Mačavarianim zapsali do olympijské historie jako první matka a syn, kteří startovali na jedněch hrách.
Salukvadzeová debutovala pod pěti kruhy už v roce 1988 v Soulu, kde ještě v barvách Sovětského svazu vybojovala zlato a stříbro. O dvacet let později už v barvách Gruzie získala v Pekingu bronz.
Ve sbírce má rovněž tituly z mistrovství světa a Evropy.
Dostala se i do Tokia, podruhé měla čest být vlajkonoškou gruzínské výpravy. Cesta do Japonska přitom pro ni nebyla za daných okolností vůbec snadná. Koronavirus pěkně zavařil jejímu okolí...
„Trénuje mě táta, kterému je 90 let. Je na tom dobře, i když měl covid a navíc si zlomil nohu, s kterou musel na operaci. Nemocná byla i máma, manžel, syn, všichni. Ani jsem nečekala, že v takové situaci na olympiádu pojedu,“ líčila střelkyně.
Na další cenný kov už to nebylo, skončila na 25. místě ve střelbě ze sportovní pistole a ve vzduchové pistoli obsadila 31. příčku.
Vzápětí ohlásila, že stačilo. Jenže synův telefonát ji nahlodal. Jistě, je rekordmankou mezi ženami, ale případnou desátou účastí na olympiádě by vyrovnala i mužský rekord kanadského parkurového jezdce Iana Millara.
„Fyzicky na to mám, ale mentálně je to náročné. Můžeme jet spolu se synem, já bych jela jako trenérka. Ale to se mu nelíbí. Musím ho doma přesvědčit. Uvidíme, kdo koho přesvědčí,“ dodala Salukvadzeová.