„Kostele“ uvádí jeho jméno pro změnu světelná tabule.
„Hop“ nebo „pull“ volají střelci, když chtějí z věže vypálit asfaltové holuby. Zařízení reaguje na jejich hlasový povel. Kostelecký vždy jen zahučí „hhh“. Nehce si narušit koncentraci ráznými výstřely.
Zas a znovu likviduje ve finále terče, které se rozstřelí na tisíce červených kousků. Ruský sok Alipov dvakrát míjí. Už i dlouho neomylný Australan Diamond chybuje. Ale on ne.
Fotografie z finálového klání v Tokiu |
Déšť se mění v průtrž mračen. Organizátoři nám roznášejí pláštěnky (pravda, v čínských velikostech), tlustým igelitem přikrývají elektrotechniku.
Pláštěnky se trhají a také pod námi po střelcích stékají provazce vody. Kostelecký na svých dioptrických brýlích hledá skulinky, přes které by uviděl terče.
Tři kola před koncem finále ví: Tohle je můj zlatý holub. Pokud ho zlikviduje, už nikdo ho o titul nemůže připravit. Prásk! A z terče je červená fašírka. David Kostelecký je olympijský šampion! Už nedokáže udržet soustředění, poskakuje, pak si slastně lehá na mokrou zem. Absolutní štěstí vstřebává potichu a vleže. Tak vypadá zlatá česká radost.
Český týmna olympiádě v Tokiu |
Je to paradox: ač celý život střílel pod otevřeným nebem, největší triumf si má vychutnat v hale. Organizátoři totiž ceremoniál stěhují narychlo do haly, kde o den dříve vyhrála Kateřina Emmons.
Kostelecký se kouše do rtů a při tónech písně Kde domov můj se jeho oči podivně lesknou.
Zaber, vole! hecovali se střelci. O surreálné představě, co se naplnila |
Vzápětí ho odvádějí na dopingovou zkoušku. Dlouho se z ní nemůže vyprostit. „Já to nedokážu, když na mě kouká chlap. A ještě se před ním musíte svléct jako ve stripbaru,“ usměje se po hodinové proceduře, zatímco zlatou medaili mu mezitím ochraňuje trenér.
„Už vám došlo, že jste olympijským vítězem?“ ptám se.
„Pořád ne. Snad teď, až si sednu v klidu do autobusu,“ povídá.
Kdyby tak tušil, že za dalších 13 let – a zase v Asii – čínské medailové vzpomínky v Tokiu opět ožijí.
