Účast na olympijských hrách jste si musela vybojovat v nominačním závodě ve Žďáru nad Sázavou a poté v kvalifikaci v samotném Salt Lake City. Počítala jste, že se dostanete až do hlavního olympijského závodu?
Dá se říct, že s účastí na olympiádě jsme s trenérem Pařízem tak trochu počítali. K tomu optimismu nás vedlo mé tabulkové umístění v short tracku, které mi dávalo velké naděje.
Kdy jste začala vážně přemýšlet o své účasti na olympijských hrách?
Hodně vážně jsem o tom začala uvažovat až v momentě, kdy jsme odlétali do Spojených státu na kvalifikaci. Říkala jsem si, že když už jsem byla nejlepší na domácím mistrovství, tak bych to mohla dotáhnout ještě dál.
Vaše účast na olympiádě pomohla tento sport zpopularizovat. Cítíte vy sama, že by vám olympiáda nějak výrazně změnila život?
Ani ne. Udělala jsem několik rozhovorů, pár fotek a všechno zůstalo tak nějak normální. Já si z toho všeho moc nedělám. Kdybych přivezla medaili, bylo by to možná jiné, ale takové výkony jsem tam zase nepředvedla. Umístění na patnáct set metů je slušné, ale mohla jsem jet ještě lépe. Na startu pětistovky jsem měla kolizi, která mě rozhodila a už jsem se do toho závodu nedokázala vrátit.Žádná velká sláva to nebyla ani v posledním závodě na tisíc metrů.
Vy se sebou nejste příliš spokojená, ale vždyť to byl přece obrovský úspěch se na olympiádu vůbec dostat.
Tak určitě to pro mne byla obrovská zkušenost. Při mém věku se může klidně stát, že se ještě podívám na dvě olympiády.
Jak se vám líbilo v Salt Lake City?
Byla to nádhera, i když jsem se dostala do nového prostředí mezi lidi, které jsem neznala a kteří většinou byli o dost starší. Ale nebyl to žádný problém, scházeli jsme se v českém olympijském domě a bylo to fajn. Byla jsem překvapená, jaká je se všemi legrace a nikdo neměl žádné hvězdné manýry. Třeba Aleš Valenta je úplně normální kluk a zlatá medaile ho vůbec nezměnila.
Co jste tam dělala ve volném čase?
Ono ho zase tolik nebylo. Ale mezi tréninky a závody jsem se například dostala na hokejový zápas našich se Švédy a sledovala jsem další rychlobruslařské a krasobruslařské soutěže. Několikrát jsem byla i ve městě, které skutečně celé žilo olympiádou, kde jsem si koupila hodinky a různé dárky rodičům a známým.
Zaznamenala jste nějaké křivdy ze strany rozhodčích? To je věc, o které se u nás v průběhu závodů velmi diskutovalo.
Osobně si nemohu stěžovat, ale konkrétně v rychlobruslení rozhodčí zjevně stranili Američanům a Kanaďanům. Na startu totiž často dochází k různým strkanicím a oni vždy napomínali a trestali jenom asijské závodníky. Nebyli příliš korektní.
Čím to, že právě Asiaté jsou v rychlobruslení tak výborní?
To souvisí s jejich povahou. Oni sportu obětují úplně všechno a od malička se podřídí tréninkovému drilu. Například já jsem jiná, někdy i trenérovi odmlouvám, což je pro Asiaty naprosto nepředstavitelná věc.
Rychlobruslení se věnujete už několik let. Jak se malá holka dostane k tomuto pro Čechy netypickému sportu?
Když jsem chodila na základní školu, tak v Benátkách můj nynější trenér Jindřich Paříz začal pořádat rychlobruslařské závody. Šla jsem si to zkusit a docela mi to šlo. Vlastně jsem pořád vyhrávala a začalo mě to bavit.
Pro člověka, který tento sport sleduje jenom z povzdálí, se může zdát zvláštní, co je zábavného na kroužení okolo stadionu...
Možná někomu přijde, že je to jenom stereotypní ježdění dokola, ale závod je něco úplně jiného než obyčejný trénink. Tam spolu v short tracku urputně bojují čtyři závodníci, předjíždějí se, taktizují. Také bych vám přála zažít ten nádherný pocit z rychlosti, jaké můžete dosáhnout, i vzrušení při krkolomném projíždění ostrých zatáček, kdy jste tělem nakloněný až úplně k ledu. Je v tom prostě ten adrenalin, který se hledá i v mnoha jiných sportech.
Není to trochu nebezpečné?
Určitě je, ale já jsem za šest let v Benátkách nezažila žádný vážný úraz. Na závodech jinde občas tekla krev, když se někdo při pádu řízne o brusle, ale mě se to zatím naštěstí vyhýbá.
Jak se na vaše sportování dívají rodiče?
Bez problémů. Podporují mě, přejí mi úspěchy a po každém návratu domů ze závodů jsou zvědaví, jestli jsem zase něco vyhrála. Tenhle sport je naštěstí na rozdíl třeba od rodičů hokejistů nestojí moc peněz, protože nám všechno platí rychlobruslařský svaz. To je velká výhoda. Moji rodiče jsou příznivci toho, aby jejich potomci sportovali. Můj starší bratr dělá vodní slalom, který jsem v osmi letech zkoušela také. Ale to mě na rozdíl od rychlobruslení tolik nechytlo.
Short tracku se na špičkové úrovni věnujete už šest let. Dá se vedle toho stihnout něco jiného?
Tak dá se, nějaký čas mám v sobotu nebo v neděli. Když mám chuť, vyrazím do kina nebo na diskotéku, ale nesmím to přehnat, protože pak bych to při tréninku cítila. Pochopitelně nemůže být ani řeč o nějakém pití alkoholu nebo kouření, vlastně ani není čas na nějaké randění. Můj život v současné době vyplňuje hlavně škola a bruslení.
A nějaká speciální životospráva?
V tomhle nejsem příliš ukázněná, jím úplně všechno, žádná speciální výživa.
Chodíte na střední školu Praze, máte nějaký individuální studijní plán?
V současné době ne. Jezdím každý den z Benátek do Prahy, což je asi čtyřicet kilometrů. Jedná se o sportovní školu, ale rychlobruslení jako obor na ni není, takže se musím připravovat doma. Ale musím uznat, že škola mi při uvolňování vychází vstříc. Navíc mám možnost věnovat se tam doplňkovým sportům, což mi také pomáhá.
Co učitelé a spolužáci?
Dávají mi najevo, že mi všichni účast na olympiádě přáli, a fandí mi. Nemohu si stěžovat.
A známky? Jste v učení stejně dobrá jako na dlouhých bruslích?
Asi ne, učím se tak nějak průměrně, občas trojky...
