Jak to myslíte, že máte splněno?
Přece Světový pohár je zrcadlo výkonů, ne jediný závod, i když bude na olympiádě. Tam může ulítnout kdokoli a vyhrát, ale já už jsem za celoroční práci oceněn.
Tím chcete říci, že vám je jedno, jak na olympiádě dopadnete?
V podstatě ano.Můžu dopadnout jakkoli a neřeknu si, že jsem prožil špatnou sezonu. Světový pohár ukazuje pravé kvality závodníka a já jsem třetí na světě.
Být na olympiádě dvacátý, to vás ale nenaplní.
To určitě ne. Budu zklamaný, když mě mine dvanáctičlenné finále. Víte, pro mě by byl neúspěch, pokud kvalifikační skok pokazím úplně. To budu naštvaný sám na sebe.
Zvláštní postoj. Na hrách jde o slávu, o peníze, kariéra se vám po úspěchu může ještě závratně pohnout.
No právě. To jsou důvody, proč se olympiádě dává příliš velký význam, což mi vadí. Když jsem začal dělat sport, nepřemýšlel jsem o slávě, o olympijském vítězství, o sportovní nesmrtelnosti. Jen jsem chtěl mít radost z toho, co dělám.
A ten pocit ve vás zůstává?
Jinak bych skákat přestal. Pravda, mám sponzory, víc peněz, to je plus. Na nějaké úrovni se akrobacie mění, už to není jen čisté hobby. Ale já olympiádu opravdu beru jako jeden ze závodů. Buď vyhraju, nebo ne.
A když ne?
Určitě nenastane konec světa. Chcete slyšet, že se sbalím a půjdu domů kanálem? Ale proč bych to dělal? Jdu po cestě svého života, teď sportuju a jsem docela úspěšný. Někdy ta cesta odbočí a půjdu jinam, za jinými obzory.
Olympijská medaile vám ty obzory může vylepšit, nebo ne?
Medaile dokáže spoustu věcí. Asi jsem špatný sportovec. Nesnažím se totiž závodit, chci jen předvést dobrý skok.
A pak?
Když to udělám perfektně, vím, že uspěju. Obtížnost mých skoků je tak vysoká, že když je zvládnu, měl bych být v nejlepší desítce. Záleží na pocitu, ten je pro mě nejdůležitější.
Jak se ráno probudíte, takový máte den?
Přesně tak. Když mě někdo vzbudí dřív, než bych chtěl vstávat sám, třeba v hotelu lidi dupou nebo opravář spustí vrtačku, hned mám divnou náladu.
Kdy vůbec vstáváte?
Mám svůj režim: kolem půlnoci usínám, protože dřív prostě neusnu, a kolem půl osmé ráno jsem obvykle vzhůru. Ale doma, ve svých peřinách, dokážu chrnět do deseti. Je pohoda, nemusím nikam pospíchat, užívám si. Jsem prostě pocitový člověk.
Podle nálady taky posloucháte muziku?
Jednou Limp Bizkit, skupinu se směsí metalu, punku a hip-hopu, podruhé klasiku od Mozarta. Můj život se skládá z dynamiky a z pohody. Když řídím auto v serpentinách, pouštím si Limp Bizkit, na dálnici zase Mozarta.
Máte rád volnost?
Nemám rád, když mě někdo limituje. Hodně prostorné věci, vzdušno, to se mi líbí.
I sám v sobě se potřebuju cítit volný, nesvázaný.
Právě proto jste do kolonky hobby v oficiálním olympijském dotazníku napsal ta senzační slova? Kde ostatní vepsali sport, kreslení, kino nebo tanec, vaše odpověď zněla: Sex, drogy a rock 'n' roll.
Lidi, kteří mě znají, vědí, o co mi šlo. Nejsem žádný zvrhlík, nikdy jsem si nepíchal drogy a nepořádal sexuální orgie. Tady jde o svobodu slova, o svobodu pohybu. Ten slogan přece vyjadřoval dobu, která kdysi byla, neodsuzuju lidi, kteří jí věřili. A myslím, že není jediný důvod, proč bych měl mít problém s tímhle vyjádřením. Nikoho to neomezuje, na nikoho neútočí.
Ale proč zrovna tahle slova?
Nenašel bych jiný slogan, který by tak jednoduše vyjadřoval volnost člověka. Krásně zní. Řekněte si to: sex, drogy, rock'n'roll. Paráda.
I drogy?
To není věc, kterou bych podporoval, ale do toho sloganu patří.
Nikdy jste je nezkusil?
Ani mě to nenapadlo. Nikdy jsem se nedostal do skupiny lidí, která by drogy brala.
Ani marihuanu?
Já jsem ji nezkoušel, ale na party je občas cítit. Dřív se kouřila víc, ale dneska už je akrobacie sport se vším všudy. Každý si předem rozmyslí, jestli si na můstek stoupne, když nemá úplně čistou hlavu.
Bláznivé sporty nezkoušíte?
Co přesně znamená bláznivé? Bungee jumping? Ten jsem zkusil, ale ta padesátimetrová guma mě pořád táhla nahoru. Nic moc. Nebo extrémní lyžování? Jo, rád to dělám, ale nerad riskuju. Než skočím ze skály dolů, zajdu se podívat pod převis, jestli tam náhodou neční nějaký kámen. Mám záklopku.
I v utrácení se mírníte? Prý máte sklony k marnivosti...
Jsem praktik. Většinou si nekoupím žádnou ptákovinu, kterou nikdy nevyužiju. Ale trochu marnivé věci si rád pořídím: vylepšení k počítači, digitální foťák, nový mobilní telefon. Jenže je tu háček, protože než zaplatím, většinou se tisíckrát rozmýšlím. Jako nedávno. Jdu kupovat minivěž a do toho obchodu jsem vkročil snad pětkrát, než technologie zvítězila nad pocitem, že bych ty peníze neměl rozfofrovat.
Proč ne? Myslíte na budoucnost?
To víte, když člověk musí splácet sto tisíc korun měsíčně...
Tak drahé je akrobatické centrum, které jste nechal postavit ve Štítech u Šumperka?
Nesplácím to sám, založil jsem spolu s městem společnost, ale stejně mě to někdy straší. Devět milionů není pakatel. Tomu areálu věřím, je to moje děťátko. Už chybí jen dodělat velký můstek, který se teď vyrábí v dílně, a mělo by si to na sebe začít vydělávat. Je to fakt zajímavá věc.
Teď se od toho musíte oprostit, za pár dní se přesouváte do Salt Lake City. Nepadne na vás přece jen olympijská nervozita?
Nejsem nervóza. Že bych byl nepříjemný k okolí a stahoval se do sebe? Neexistuje. Zvýšený tep mívám jen těsně před skokem. Člověk stojí nad můstkem, rozdýchává se, musí se uvolnit. Adrenalin stoupá, to je nejtěžší chvíle - ustát to.
Přesto: kromě hokejistů a Kateřiny Neumannové nemá žádný z českých sportovců velkou naději na medaili. Jen vy. Ani to vás neznervózňuje?
Tlaky nemám a nikdy jsem neměl. Musím se v duši smát, když se po boji mluví o tom, jak byl člověk pod tlakem. Vždyť to si vytváří každý sám. Musím být slavný, za rodiče, za kamarády, za republiku, všichni se na mě dívají. No a co? Proč se stresovat kvůli olympiádě?
Ten názor mají všichni akrobaté?
Právě že ne, spíš jsem jeden z mála. Takový Kanaďan Fontaine nebo Američan Bergoust berou olympiádu jako nejdůležitější závod, jako odměnu po celoroční práci. Masírují je federace, novináři, fanoušci. Hlavně Američani velkými akcemi žijí. Právě proto jsou pod tlakem a blázní. Vnímám, jak se změnili. Ne že bych si je vychutnával, ale cítím, jak strašně se snaží, což jim škodí. Pod tlakem se kazí.
A divíte se jim, že tak blázní?
Vlastně je chápu. I když třeba Fontaine takový dřív nebyl. Dnes už vidí jen olympiádu. Vyhrál čtyřikrát za sebou Světový pohár, je mistr světa a jediné, co mu do kolekce chybí, je olympijské zlato. A jde za tím. Pokud člověk začne přemýšlet tak, že chce posbírat všechny možné medaile, asi je na správnější cestě než já.
Po jaké cestě kráčíte vy?
Pro mě není cílem sbírat poháry, které ještě nemám. Závodím pro radost, chci vyhrávat, nepočítám doma ve sbírce medaile.
Jenže v Naganu před čtyřmi lety jste řekl, že budete závodit, dokud nevyhrajete olympiádu.
To bych závodil do sta let, tak jsem to neřekl. Vždycky závodím, abych vyhrál. Až mě to přestane bavit, přestanu.
Příští týden vám bude devětadvacet, jste v ideálním skokanském věku. Formu, úspěchy a zkušenosti máte, dobré jméno mezi rozhodčími také. Co vás ještě může rozhodit?
Každá maličkost při skoku, vítr nebo pomalejší stopa. Mám sice nejlepší sezonu v životě, ale kdokoli z dvanácti špičkových skokanů může uspět. Předvádíme téměř totožné skoky. Stačí, aby ostatní zvládli dopad, a hned mají velkou výhodu. Teď to zvládám já. Dřív se o mně říkalo, že jsem ve vzduchu nejlepší na světě, jenže při dopadech jsem si často hrábnul rukou do sněhu. To mě sráželo. Když se mi to stane v Salt Lake City, tak nazdar a propadám se dozadu.
A když se oba skoky povedou dokonale?
Tak by mi to na medaili stačit mělo.
|
Hlavou dolů ve 4. patře... |
|
- Na můstek, který je čtyři metry vysoký, se závodníci rozjíždějí rychlostí 60 kilometrů za hodinu. Vyhoupnou se, hlavou k zemi vystoupají až do výšky čtvrtého patra, při tom dělají salta a vruty. |
 Aleš Valenta při svém pokusu na závodech SP v Lake Placid |
